Brnem obchází strašidlo aktivního rodičovství. Jakoby rodičovství samo o sobě nebylo dost vyčerpávající. Workoholičtí rodiče začali organizovat přednášky, semináře, dílny a psát články za účelem přesvědčit běžné rodiče o jejich nedostatečnosti. Malý, sobecký a uřvaný diktátory povýšili na bohy. Každej vrtoch se mění v projev dětské kreativity, rozmazlenost je interpretována jako osobitost a každá čára na zdi je hnedka talentem hodným rozvoje.
Přinášíme opačný pohled a několik klíčových bodů pro pasivní rodičovství.
1) Televize
Základní výbava každého pasivního rodiče. Není potřeba děti pořád cpát do kroužků, výsledky jsou nejistý a je dobrý, když se děti v co nejnižším věku přesvědčí o vlastní průměrnosti. Současná nabídka televizních programů pro děti vychází pasivním rodičům vstříc. Neznalost dětských pořadů by navíc děti v budoucnu sociálně hendikepovala při prvních drogových zkušenostech.
2) Nevaření
Nemá to cenu. Pokud si někdo myslí, že trávit hodiny u plotny a v obchodech se zdravou výživou dítěti nebo vám v něčem pomůže, žije v hrubém omylu. Bio je sice hezká věc, ale přehnaný zájem o zdravý vývoj potomka z něj v budoucnu udělá narcistickýho úchyláka libujícího si v prohlížení svých vlastních fotek na internetu.
3) Ohraničený prostor
Děti baví běhat dokola, dospělý baví pít pivo. Strčit dítě do vypuštěné kašny a jít do nejbližší hospody plně uspokojí obě strany. Děti mají velkou fantazii a není potřeba ji ubíjet různými kroužky šikovných rukou, bohatě si vystačí s malým dřevěným špalíkem.
4) Počítačový hry
Výlet v přírodě ani inteligentní dětské představení nenahradí pořádnou pařbu na komplu. Nepodléhejte předsudkům, toto platí i pro holky. Respekt v dětském kolektivu se nezískává znalostí premiér v divadle Polárka, ale odehranýma hodinama na domácím PC.
5) Anti-aktivní resistence
Dříve rozumní parťáci z hospod se můžou změnit v rodiče-workoholiky fanaticky propagující pečující aktivity. Volba výběrové školky (normální školky už dávno přestaly existovat) se v jejich očích rovná určení osudu dítka. Pokud se pro zbožňovaného smrada nenajde ta správná instituce odpovídající jeho nátuře a talentu, potáhne se to s ním celý život. Slovník propagující tyto kreativně-rozvíjející, dvoj- až troj-jazyčné školky spolu s jazykem aktivních rodičů nepřipomíná nic jiného než věštění z křišťálové koule.
6) Prachy
Na kecy, že lásku si nelze kupovat, nedejte. Přestaňte si dělat iluze o tom, že vás vaše děti potřebují a nějak zvlášť touží s vámi ve věku 10plus trávit čas. Pokud se od šestnácti vaše komunikace smrskne na kontakt skrze bankovní konto, posledním, kdo by tím trpěl, jsou děti.
Kapela To žluté, co máte na kalhotkách a Prigl.cz vydávají videoklip k písni Brno. Natáčelo se na notoricky známých místech: Hlavák, Dům umění, Úrazová nemocnice, přehrada… Žádnému místňákovi ani přespolnímu, který chce vědět, „o čem to Brno je,“ by tento počin neměl ujít.
Během natáčení padlo množství piv a tři sklenice kečupu. Postavy klipu totiž nejdou pro ránu daleko. Nechybí násilné scény a šokující frontální nahota. V roli terorizovaného vozíčkáře vystoupil Hynek Latta.
Kapelu To žluté, co máte na kalhotkách můžete slyšet na festivalu Frnda Open Party 2011. Je to už druhý ročník, na kterém se protočí řada brněnských kapel: Čoko Voko, TŽCMNK, Vložte kočku, Hollanova cimbálka, Fuzzy Osborne, Planeta Nova Djs.
Frnda bude důstojným ukončením tohoto léta. „Pokud se nám podaří přestát druhý ročník, máme zaděláno na pěknej brněnskej fesťák. Snad to zvládneme, protože Frnda je projekt bez dotací, prostě adrenalinový riziko…“ říká organizátor a frontman kapely To žluté co máte na kalhotkách Robin kvapil.
Partnerem festivalu je portál Prigl.cz, Minimon a samozřejmě i Starobrno. Prvních 300 návštěvníků Frndy tak dostane u vchodu plechovku piva jako dárek.
Místo: Sokolák, nápověda spojení ZDE
Datum: Pátek 2. září, 18:00 – sobota 3. září, 02:00
Stránky festivalu: Facebook
Matěj Hollan sám sebe rád představuje jako „nesmlouvavého kritika poměrů“, „novodobého disidenta“ a „bojovníka proti korupci a hazardu“ ve městě Brně. Rád a často vytahuje kartu morální nadřazenosti a vlastní čistoty. Má tak vysoké ego, že neváhal se svými přáteli – převážně židy a intelektuály z mediální homoekoteroristické skupiny Žít Brno – přejmenovat celé naše město na Krno a uvedl tak v omyl odbornou i laickou veřejnost.
Postavit pod Zelným trhem garáže a ulehčit přeplněným ulicím? Matěji Hollanovi se to nelíbí. Udělat něco s identitou města? Matěji Hollanovi se to nelíbí. Získat peníze pro brněnský hokej? Matěji Hollanovi se to nelíbí. MH bez rozpaků zahrnuje všechny městské úřady svými zbytečnými otázkami a pokud mu vytížení úředníci včas nevyhoví, neváhá je žalovat.
Nechme stranou, že tento jeho „aktivismus“ zatěžuje městskou kasu (která mimochodem byla Matějovi dobrá, když zdarma vystudoval vysokou školu) a ptejme se, v zájmu koho vystupuje? Jak se vyjádřil Ing. Soukup z brněnského magistrátu: „Co mu pořád vadí?“
Fotograf Priglu zastihl Hollana „na lovu.“ Zjevně opilý vyhlíží ze svého luxusního vozu mladé prostituty, kterými se okolí Vaňkovky jenom hemží.
Odpověď na tuto otázku je překvapivá. Matěji Hollanovi vadí práce. Než aby pracoval, raději se stal profesionálním stěžovatelem. Na tom by nebylo nic zvláštního, takovýchto Hollanů máme v Brně desítky. Hollanova zvláštnost je však v tom, že jeho odpor k práci je spojen s nebývalou poživačností a tak i s podstatně větší spotřebou peněz.
Brněnské noční kluby dobře znají věčně zkoksovaného Matěje, jak na baru mladým mužům kupuje sladké likéry. Jeho apetit si však s gustem smlsne i na placeném zbožíčku, a to není řeč o drogách. Náš fotograf Matěje H. načapal, jak si po prohýřené noci jde ještě koupit mladíka na sex. Toho si potom odváží ve svém luxusním porsche za bezmála tři miliony korun.
Hollanův aktivismus je jenom zástěrkou pro destruktivní činnost. Za peníze, které neváhali poskytnout podnikatelé navázaní na Ostravskou radnici, si MH dopřává skutečně královsky. Jeho pravým cílem je zablokovat Brno na mnoho let dopředu. Díky vlivu, který získal jako domnělý aktivista, se mu to daří. Máme v Brně nové moderní nádraží? Ne. Matěj Hollan si to nepřál. Kandidovalo Brno na Evropské kulturní město? Ne. Matěj Hollan na místní kultuře nenechá nit suchou, a ta poté ztrácí sebevědomí.
Po pár minutách a jednom mávnutí pětistovkou ukazuje Hollan mladíkovi, jak umí bořit.
Jeden člověk pod pláštíkem ušlechtilého boje proti hazardu dokáže zablokovat naše město na mnoho let dopředu. Profitovat na tom bude Ostrava, která už řadu let pomrkává po postavení „české dvojky“. Tamní podnikatelé si umí spočítat, jakou cenu pro ně má člověk, který dokáže Brnu vytrvale a bez ustání nasazovat psí hlavu. A Matěj si to dokáže spočítat taky. Bez silného zázemí by svůj standard nemohl udržet. Narkomanie a sodomie jediného člověka tak ničí životy tisíců a pověst celého města.
Lidi z okolí Hodonína či Dubňan si bláhově myslí, že život v Brně je lehký jako peříčko. Ani v takové metropoli jako Brno však nelítají pečení holubi do huby. Brno si nese kříž věčně druhého. Když už se o něm natočí film, je jeho motivem Nuda. Zoufalí obyvatelé si tak musí vymýšlet a z generace na generaci předávat neméně zoufalé důvody k hrdosti na rodnou hroudu. Prigl vám přináší přehled těch nejblbějších:
1. Historky Miroslava „3+1“ Donutila
K tomu asi netřeba nic dodávat. Vzpomínky čelního pražského baviče na veselá léta na JAMU a bodrý brněnský burany během normalizace pro nás stěží představují důvod k hrdosti.
2. Brno – město kultury
V Brně je kultury až příliš mnoho. To byl i důvod, proč oficiální představitelé města odmítli loni bojovat o cenu „Evropské hlavní město kultury 2013″. Vždyť i bez tohoto pofiderního titulu tady máme solidní metalový zázemí. Jeho přehlídkou je výroční Rockové Chrlení.
3. Kometa Brno
Kometa Brno pod různými názvy získala jedenáct titulů. Jenže naposledy někdy v šedesátých letech. Stejně tolikrát byl v devadesátých letech klub vytunelovanej, díky čemuž se podíval i do třetí ligy. Nakonec musel extraligu „Modrobílé šlechtě“ koupit primátor.
4. Moravská dobrosrdečnost
Zatímco Pražáky považujeme za vykutálený hajzlíky, sami sebe vnímáme jako hodný lidi, kterým je cizí obechcávat jeden druhýho. S brněnskou značkou vás Pražák s lehce pobaveným úsměvem pustí na nepřehledný smíchovský křižovatce, zatímco vy jemu objedete za Áčko na espézetce káru klíčem. Ostravákům nevadíme a ani ožralej Slovák vám na vlastní půdě držku nerozbije, protože podle něj „Brňáci jsou jen líní Slováci, kteří se neodtrhli.“
5. Hlavní město Brno
Milan Knížák, kterej toho jinak dost nakecá, chtěl z Brna udělat hlavní město. Nicméně jeho myšlenka odkazující na klíčovou polohu našeho města získala uznání až při dělení republiky. Právě tady ve vile Tugendhat byl roku 1992 podepsán rozvod Československa. Toto bylo jediné angažmá Brna jako hlavního města státu.
6. Velké město Brno
V rámci Evropy se sotva vlezeme do první tisícovky největších měst. I taková vesnice jako Bratislava nás po výstavbě několika paneláků v Petržalce odsunula na třetí místo v ČSSR. Těmito počty frustrovaní Brňáci si proto rádi připomínají, že jejich počet je stejný, jako byla celá česká populace v roce 1000 n.l., případně jako populace celé Evropy deset tisíc let př.n.l.
7. Pevnost Brno
To, že se Brno ubránilo před Švédy je sice fajn, ale Třicetiletá válka dávno skončila a zůstává otázkou, před kým bychom se ubránili dneska. Sem tam ožralej militantní lokálpatriot ještě vzpomene, že Hitler chtěl na našem brdku vybudovat pevnost Brno proti „komunistickým hordám z východu.“
Yuhi je masérka z Osaky, Martina doktorka sociologie z Vídně a Steven bohém ze San Francisca. Tihle lidi ze všech koutů světa si Brno zvolili za místo pro život. Pro hospodský život. „V rámci globální vesnice se mi nechtělo střízlivět,“ vysvětluje Steve. Martina si sem zase přišla dodělat PhD ze sociologie. Yuhi pracovala v několika hospodách a na rozdíl od ostatních japonských žen, které nepijí pivo, ochutnávala první doušky chmelového moku od maminky už ve třech letech.
„Koncepce tvého článku stojí na sociologicky vachrlatých esencialistických předpokladech o národě,“ upozornila mě Martina, když jsem začal pátrat po rozdílných přístupech k Brnu mezi Rakušankou, Američanem a Japonkou.
Steven nic takovýho neřeší, má v hospodě Mýdlo schovanej ve speciálním kumbálu psací stroj a místo rozhovoru mi svoje názory vyjádřil povídkou. První věta zní: „The shittiest bar in the Brno can almost compare to the best bar in San Francisco.“ (Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu). Slíbil mi, že ji dopíše hodně opilej a já zas jemu, že ji otiskneme na blogu.
„Nejzasranější bar v Brně se moc neliší od toho nejlepšího v San Franciscu”
Podobně odzbrojující byla Yuhi, mezi Osakou a Brnem podle jejího názoru není zase tak velkej rozdíl. Z těchto tří cizozemských náčrtů se pokusím poskládat obraz brněnské pivní osobitosti.
Oproti San Franciscu, je brněnská hospoda prostorem svobody, v Americe vládnou přísně rozdělený území, kam se smí a kam se nesmí s pivem, prodej alkoholu je omezen podle času, jeho konzumace podle místa.
Martina popisuje jakým způsobem čeští hostinští podporují pití piva: „Jednou jsem u Čápa – ještě u starého Čápa – udělala tu chybu, že jsem si dala čaj. Čekala jsem na něj půl hodiny. U Čápa si jenom pitomec objednal čaj. A to souvisí s místním hospodským kontextem. Sice nemusíš, ale měl by sis to pivo dát“ vysvětluje.
Podle Yuhi v Brně – oproti Osace – lidi tolik neřeší jestli budou nebo nebudou mít ráno kocovinu. Japonci mají speciální nápoj z bylinek, kterým jsou schopní ji zahnat. Navíc během pití něco neustále jí: „S plným žaludkem toho tolik nevypiješ. Když se najíš dobrýho jídla, seš spokojenej, řekneš, že už si nic nedáš a jdeš dřív domů.“
Podle Yuhi by se v Osace nikdy neujmula hospoda ani bar, kde se zároveň dobře nevaří. Brno má vlastní cestu: „Tady si občas dají lidi něco malýho k jídlu, ale když se řekne dem na pivo, tak je jasný, že se nejde jíst.“ Martina k tomu dodává „Mě připadá, že tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ.“
„tady lidi spíš pochopí vegetariánství než to, že nepiješ”
V Japonsku je navíc silný tlak na to, aby se lidi stále chovali jako střízlivý. Opilost je utajená, a to – podle Yuhi – často i v případě, že se chlastá celou noc. U nás v Brně se za podroušenost většinou nestydíme…
Kulturně nejbližší Brnu je Vídeň a podle Martiny je i hospodská a kavárenská kultura docela podobná. „Lidi v Rakousku, ale nepovažují pití piva tolik za součást životního stylu,“ říká Martina. Podle ní je největší rozdíl v bublinkovém pivu. „Je tam moc bublinek, tolik toho nevypiješ, ale ve Vídni jsou místa, kde mají Starobrno nebo Kozla. Starobrno je tam dost známý,“ dodává. To v Japonsku si na českém pivě příliš nepochutnáte, narozdíl od Číny, kde je česká hospoda přímo na ambasádě.
V San Francscu se platí za pivo pět dolarů a dolar, dva se očekává jako dýško. V Japonsku je levnější nápoj proti kocovině než samotný pivo. A u nás? Pivo je – až na nějakej levnorumovej extremismus – bezkonkurenčně nejlevnější cesta k opilosti a prostředkem dlouhýho pobytu v hospodě. Steve shnuje svou zkušenost takto: „Sedneš si, přijde k tobě pingl, objednáš si pivko, na stole přistane papír s jednoduchou čárou, zasune ho pod popelník. Dáš si ještě jedno? Fajn. Další pivko za dolar a půl. Chlastáš dokud nejseš namol a odcházíš domů. Je to fajn“
Obsah tohoto článku v sobě nosím dýl, než sem vůbec kdy věděl, že vznikne nějakej Prigl.cz. Zhruba v dobách, kterými se budeme zabývat – tedy začátky vzniku brněnský kavárenský kultury – jsme šli s kámošem do jedné kavárny, která se pozděj stala něčím jako vlajkovou lodí nastupující brněnský hipsterský kultury. Dali jsme si pivo. To se nedalo pít. Postěžovali jsme si pinglici a ta se nám omluvila s tím, že nejede chlaďák. Nedopili jsme, zaplatili a odešli. Banální historka, jenže většina kolem sedících distingovaných kuřáků pila to teplý pivo skoro bez bublinek s vážným ksichtem. Pozéři.
1. Kavárničky místo putyk
Nastupující mládež opustila zakouřený doupata ve kterejch bylo možný posbírat moudrost od vysloužilejch dělníků v důchodu, nezaměstnanejch a bláznů všeho druhu. Namísto toho dosedla do sterilního, designem vykastrovanýho prostředí, kde u předraženýho piva soutěží o to, kdo líp vychválí novej psychologizující skandinávskej film. Kdysi jsme se protloukali temnejma vodama pivní reality, v níž kazatelé všemožnejch brněnskejch náboženství vzpomínali na vítězství Zbrojovky v sedumdesátým osmým, na ožralýho Bolka Polívku v autobuse nebo opěvovali kvality socialistickýho zemědělství.
2. Patka místo číra
Nějak se pozapomnělo na posměch, kterej schytal Vaculíkův účes v kamarádech do deště a způsobil na pár let, že patku by si na hlavě soudnej člověk narůst nenechal. Vzpurný účesy v podobě kohoutů, tlustejch špinavejch dredů rostoucích náhodnejma směrama kolem hlavy a přírodní kudrnatý afra ve stylu Šášy Krustyho se do kaváren nenosí. Místo toho najela zpátky vaculíkovská patka, která snad má symbolizovat těžkosti při přemýšlení mladistvýho intelektuála, kterej se nechce chlubit svým vysokým k přemýšlení stvořeným kantovským čelem. Osobně dávám před Vaculíkama s patkou přednost Tofiům s bujnou hřívou srovnanou podle (slušně velkýho) hrnce.
3. Hadry po matce místo po fotrovi
Jakej kulturní eklekticismus je lepší? Když vezmete český prestižky, pásek z new yorku a průhlednou pláštěnku z francouzskýho sekáče nebo prostě zkombinujete český pivo a maoistickej mundůr? Obojí vyjadřuje širokej kulturní záběr. Jenže v prvním případě je diskuse o šiří tohoto záběru natolik složitá, že se k samotné kultuře už nedostanete.
4. Balení na kecy místo na škopky
Status muže (a nejen jeho) pivní kultura vždy a všude posuzovala podle množství vypitýho chlastu. Čím v současnejch kavárnách distingovaní intelektuálové u café latté získávají pozornost stylově oblečenejch slečen, když ne tím, že na místě vyžerou dvanáct škopků a tři zelený, zůstává záhadou.
5. Teploušem na Facebooku místo chlapákem v hospodě
Za nás byli i gayové pořádní chlapi a s ženskejma se bavili jenom teplouši. Všichni byli stejně namrdaní, seděli ve stejný hospodě a smrděli stejným druhem tabáku. Při dnešní honbě za co největším počtem přátel na Facebooku není už možný ženský ignorovat.
foto: Vendys
Naivní mladí Brňáci svý doby říkali o trojici hospod Maxim, Čáp a Hobit, že je to Bermudský trojúhelník,ve kterým se ztrácí géniové. Neměli ani tušení o opravdovým Trojúhelníku na tržnici Malá Amerika. Kazety Orlíku už tady sice od Vietnamců nekoupíte ale bezútěšnej genius loci přetrvává v trojici hospod U bernardýna, Chicago Bar a Luna.
Těžištěm trojúhelníku dvou barů a non-stopu je autobusová zastávka – možnost úniku, která zůstává štamgasty nevyužitá. Kdysi odsud vedla přímá linka na záchytku do Černovic, takže pokud benga nechtěly riskovat zablitej služebák, mohly vás hodit do autobusu a vyzvednout až na místě. Dneska se odtud dostanete hned dvěma linkami na Kliniku čelistní a obličejové chirurgie nebo rovnou patologie v Bohunicích. Doba přitvrzuje.
U bernardýna
Rodiny na kolečkových bruslích, které míří na výletní stezku u Ronda míjejí tuto chýši s rezavým grilem plným odpadků. Občas se odtud někdo vypotácí a snaží se po vzoru reklamy na Mentos (Čtvrtníčkova verze) nastoupit do aut čekajících na červené, v horším případě do aut jedoucích.
Uvnitř jsme nechtěně vyděsili retardovanou holku v tričku Dopravního podniku přepásaného ledvinkou. Za žádnou cenu se nechtěla ocitnout v záběru, protože „je ve službě.“ Busta Lenina u záchodů pro nás byla samozřejmostí. Velké překvapení naopak vzbudil ceník služeb vyvěšený u baru. Lehké zdřímnutí za pětku, rvačka od padesáti korun a otrava alkoholem zdarma.
Chicago Bar
Plechová stavebnice vyztužená kari sítí zajišťje v létě teplotu o deset stupňů vyšší než venkovní a v zimě totožnou. Podobnost s dělnickejma boudama není náhodná, většina osazenstva právě přijela ze stavby nebo se na ni chystá. Chicago Bar vychází klientele vstříc a tak kromě piva a nealko nápojů v plastu obsahuje nabídka dva druhy suchého pečiva, konkrétně pletýnku a rohlík.
Pingl, který si umě pohrává s popelníkem, vyvolává v platícím návštěvníkovi pocit bezpečí. Když prachy dojdou, může se situace otočit. Vzhledem k snížené citlivosti hostů, je výchovná facka naplocho popelníkem často nezbytným výchovným prostředkem. Ale jak říká Bukowski: „Ožralýho chlapa nezabiješ.“
Luna
Zatímco do Bernardýna se chodí místo práce a do Chicaga po práci, v Luně si můžete dát kromě piva i šlofíka před prací. Non-stop Luna uzavírá tah po Bermudským trojúhelníku, čili každá ušetřená koruna je tu dobrá. Hlavním úsporným opatřením je zásoba tvrdýho chlastu v placačkách ukrytejch na hajzlu ve žlábku po ukradeným neonovým světle. Po vypití placačky následuje logicky druhý krok – spánek. Hlavní devizou tohoto podniku je, že vám v dřímotě nikdo nebrání.
Hledání ztraceného času: Jeden z pamětníků Luny obohatil naši fotogalerii o rok starý záznam oslavy narozenin neznámé dámy. Kromě Bohemia sektu tekoucího proudem a věštění z ruky věnujte pozornost vzhledu podniku před rekonstrukcí.
Všichni víme, že nejvzdálenější místo, kam lze utéct před prací, je Úřad práce. Bodrá tetka si jednou za měsíc otevře internet na pécé a pošle vás do dvou firem pro razítko, že je pozice půl roku zrušená. Zdálo by se, že v tomhle kojeňáku pro nefachčenka, se nám nemůže nic stát. Jenže i zde dochází k nehodám. Stačí se jednou opít a nepřijít na schůzku nebo být shodou nešťastných okolností přijat do zaměstnání, a jste venku. Prigl vás krůček po krůčku seznámí nejen s tím, jak se nebezpečí vyvarovat, ale ještě lépe – jak si získat důvěru úřednic a stát se miláčkem Pracáku.
1. Kafe pro ni
Není to úplatek, je to vyjádření respektu. Zvyk nosit kafe na úřad je stejně starý jako samo kafe (a úřad). Je přitom důležitý výběr značky i načasování. Samozřejmě nesmíte paní urazit etiketou Tesco Value, ale ani jí nemůžete dávat najevo, o kolik jste na tom líp než ona, když na ní vybalíte Dallmayr Monaco. Tchibo je tak akorát. Kávičku zásadně neneseme hned na první, ale až na druhou schůzku. Dáváme tak najevo vděčnost za dosavadní péči o nás. Je-li darujícím muž, měl by si dát záležet, aby se ve způsobu předání odrazila jeho odvaha a šarm, jímž může otevřít srdce ženy, která dřímá v každé úřednici.
2. Kafe pro vás
Před zaměstnance na ÚP nesmíte předstoupit viditelně opilý(á). Proto než vyrazíte z non-stopu na schůzku, ať je vaší poslední objednávkou kafe. Turek a ranní procházka přes Svoboďák (kde je k dispozici kašna) vám pomohou z nejhoršího.
3. Termín schůzky
To, jak urputně vás bude chtít úřednice zbavit tepla flinku, závisí na jejím naladění. Pokaždé, když si budete domlouvat následující schůzku, snažte se trefit do termínu po obědě, nejlépe mezi 13 a 15 hodinou. Je známou skutečností, že úředník s plným břichem oplývá blahosklonností. Extrémním příkladem jsou soudy, kde nejpřísnější rozsudky bývají vynášeny těsně před obědem.
4. Iniciativa v mezích
Ukažte, že svůj život držíte pevně v rukou! Nejlépe tak, že budete držet v rukou vlastní papír a tužku a během schůzky si na něj – místo na přidělený kus – budete sami psát kontaktní údaje a poznámky. Avšak pozor! Přílišná horlivost a důkladnost vzbuzuje na Pracáku podezření. V rámci etikety póvlu se pravidla porušovat musí, ale inteligentně. Kdybyste nepřišli na domluvenou schůzku, vyhodí vás. Proč tedy nepřijít na schůzku o den dřív a nedivit se tomu? Úřednice nad vaší nedbalostí ráda (a možná i s úsměvem) pokývá hlavou.
5. Třikrát a dost
Ač se to zdá jakkoli nepravděpodobné, úředníce vám může sehnat práci. Tomuto nebezpečí musíte aktivně čelit: Pokud na Pracák sami přinesete každý měsíc potvrzení ze tří firem, kde vás odmítli, nebude vás Úřad do dalších podniků posílat. Vzhledem k vašemu dosavadnímu životnímu stylu nebudete mít problém vzbudit u potenciálního zaměstnavatele špatný dojem a než obchodíte všechny brněnské obchody a kanceláře, budete dávno v důchodu. Jako první krok vyplňte formulář přiložený úplně naspodu tohoto článku, výsledné pdf vytiskněte (doporučujeme zaškrtnout kolonku „ať to vypadá”), přineste ho k nám do redakce a my vás odmítneme a dáme vám za pivo razítko.
Snad vám tento návod ulehčí vaši nepracovní pouť. Pokud se budete držet jednotlivých bodů a v rámci bezpečných mantinelů sami improvizovat, jistě se vám podaří získat mateřskou lásku a sympatie zaměstnankyň Úřadu práce a ty si vás časem začnou zvát ne častěji než jednou za půl roku.
Většina lidí si myslí, že ví, co znamená flákat se. Ne každý to ovšem skutečně umí. Proč nám má okolí a rodiče flákání za zlé? Vždyť po flákání touží lidstvo od chvíle, kdy se za Adamem a Evou zabouchly dveře ráje. Prigl přináší záznam debaty mezi filosofem, sociologem a informatikem. Proběhla v hospodě U pavouka těsně po prohře Česka nad Švédskem v ledním hokeji.
Filosof: Když máš tolik volného času jako já, musíš být hodně silná osobnost, abys to morálně unesl. Aby tě nestresovalo, že tolik volného času přichází z pohledu většinové populace vniveč.
Sociolog: Pamatuji si jednu tvou historku. Ten den jsi říkal, že jsi dělal něco velmi zajímavého a sice, že jsi přemýšlel na posteli, a když už jsi měl napřemýšleno, šel ses dívat na videoklipy na MTV. O nich jsi také přemýšlel. A zrovna, když přišla tvoje matka, tak ty ses válel na gauči u videoklipů, což se jí mohlo zdát jako vrchol flákání.
Filosof: Musíš být dostatečně disponován, abys zvládl flákání ve zdraví.
„Kocovina ti vybuduje den”
Sociolog: Znamená flákání i to, když chlastáš a nic neděláš?
Filosof: To by se mělo rozlišit.
Sociolog: Rozhodně, protože kocovina ti vybuduje den, dodává iluzi jakéhosi vývoje.
Informatik: Celý den máš co dělat.
Sociolog: Ráno máš velkou kocovinu. Pak nastává střední fáze, během které se například osprchuješ. To pomáhá. Dále si uděláš nějakou polévku, potom se podíváš na dva seriály. Vysílí tě to, ale zato víš že ses od začátku dne někam posunul.
Filosof: Dokážeš popsat dny, které vyplníš i něčím jiným než kocovinou?
Sociolog: Samozřejmě. Spánkem. Hodlám udělat experiment, během nějž budu co nejvíce spát bez použití alkoholu.
Filosof: Předpokládám, že počítáš spánek od momentu, kdy usneš po moment, kdy se probudíš. Ne ty chvíle, kdy už jen ležíš v posteli a díváš se na fasádu na protějším domě.
Sociolog: Ale můžeš se probudit a spát dál.
„Flákání je ta krásná chvilka pro sebe, kterou po nás Bůh chce”
Číšník: Takže pivo, pivo a kafe.
Sociolog: Zapomínáme na to důležité – co je produktem flákání?
Filosof: Flákání je nepracování. Člověk, který se celý den snaží trefit tenisákem s odrazem od tří stěn do půlitru na druhém konci místnosti, pracuje, i když je nezaměstnaný a využívá sociální systém.
Sociolog: Takže když čtrnáct dní nic neděláš? Co je toho produktem?
Filosof: Vnitřní pohoda, zajímavé myšlenky a má-li někdo tvůrčí ambici, tak pravděpodobně něco vytvoří.
Sociolog: A je flákač.
Filosof: Můžeme zavést definici flákání?
Sociolog: Je flákání, když přijdeš po osmi hodinách z práce a jen tak se díváš na televizi?
Filosof: Flákání je ta krásná chvilka pro sebe, kterou po nás koneckonců Bůh chce. Musíme ale odlišit dvě věci. Jestliže týden pracuješ a o víkendu máš volno, pak se jedná o odpočinek nikoli flákání. My ale mluvíme o tom, co nahrazuje práci.
Sociolog: Takže když osm hodin pracuješ a pak se jen díváš v televizi na hokej, to už se neflákáš, ale odpočíváš.
Filosof: Já se ovšem deset hodin flákám a potom odpočívám.
„Sledování náročného filmu je práce”
Sociolog: Jak se odpočívá po flákání?
Filosof: Třeba když vyjdu z domu a chodím, kam mě nohy zanesou, tak se flákám. Ale potom dostanu hlad, tak si třeba vařím párky a u toho odpočívám a pak si častokrát pustím film.
Sociolog: Stáhl jsem si několik klasických maďarských filmů z šedesátých let, protože mě zaujalo jejich téma, ale pak se na ně nechci dívat.
Filosof: Protože jsou náročné
Sociolog: Ano, jsou černobílé, málo se v nich mluví, mají dlouhý střih. I když jsou o něčem, jdu místo nich sledovat Červeného trpaslíka nebo Simpsonovy, které jsem viděl už desetkrát. A teď přichází otázka: jsou ti Simpsonovi odpočinek nebo flákání?
Filosof: Rozhodně si myslím, že sledování náročného filmu je práce.
Sociolog: Takže pak můžeš odpočívat a nedá se říct, že by ses flákal.
Filosof: Jedná se o typickou práci a po ní zábavu. Podle mě flákání je opravdu něco, co práci zastupuje. Člověk je zrozen k tomu, aby něco dělal, jinak je nešťastný. Musíš buď pracovat nebo se flákat. Já třeba velmi silně cítím, že jsem se nenarodil, abych pracoval.
„Jsou lidé, kteří by se měli drtivou většinu života flákat”
Sociolog: Počkej, ale v dnešní společnosti se buď flákáš nebo pracuješ, takže nemůžeš být nešťastný.
Filosof: Můžeš, protože spousta lidí místo toho, aby se flákala, tak pracuje a naopak. Jsou třeba lidé, kteří by se měli drtivou většinu života flákat. Třeba já. Ty zjevně také.
Sociolog: Já stoprocentně.
Filosof: To znamená, že nás činí nešťastné, když máme pracovat. Ale pak jsou lidé, jejichž podstatou je činorodost.
Sociolog: Jako včelky.
Filosof: Ano, a oni ve chvíli, kdy nemohou pracovat, jsou nešťastní a nezvládají toto nechtěné flákání, což je mnohdy přivede k alkoholismu a dokonce drogám. Opravdu jenom člověk, který má dispozice se flákat, by se flákat měl a naopak.
„Člověk, který se neumí flákat, by měl makat”
Filosof: Dejme tomu, že se vzbudím ve tři odpoledne a až kolem šesté vyjdu ven. Jednoduše se nepodrobuji žádnému násilí. Když se do ničeho nenutíš, tak jsou všechny procesy dost zdlouhavé. Sprchování trvá třeba hodinu.
Sociolog: Ano, to je ono, nenutíš se. Nebereš za své takové nesmysly, jako je povinnost či zodpovědnost. Někdo třeba říká, že když tři dny nic nedělá, cítí se hloupě. To znamená že si zvnitřel tu povinnost. Podle mě se někdo neumí flákat vůbec. Můžeme tedy říct, že existuje dobré a špatné flákání? Že se někdo umí a neumí flákat?
Filosof: Naprosto. Člověk, který se neumí flákat, by měl makat.
Sociolog: A jak to špatné flákání vypadá?
Filosof: Víš třeba, že za deset minut zavírají obchod, ale nepůjdeš rychleji. Radši půjdeš přes celé město do jediného otevřeného obchodu, který je zbytečně drahý a najdeš tam jen játrovku a rohlíky.
Sociolog: Co když jsi vegetarián?
Filosof: Taveňák.
„Jediné, co může flákače udělat slavným, je kuriózní smrt”
Sociolog: Slavní lidé neustále říkají, že jsou upracovaní.
Filosof: Proto jsou slavní. Flákáním se neproslavíš. Skutečného flákače na ulici nepoznáš ani nezjistíš, jak moc se fláká. To by tě musel třeba srazit autobus, aby ses dostal do novin.
Sociolog: To tě těžko dělá slavným.
Filosof: Z hlediska flákače to je už dost velká sláva.
Sociolog: Takže jediné, co může flákače udělat slavným, je kuriózní smrt, aniž by na ní nějak zapracoval.
Informatik: Nikdo o něm neví. Po ulicích chodí miliony těchto neznámých hrdinů a jsou příliš nenápadní, aby sis řekl: Tohle je flákač.
„Seznamování s ženou mi připadá jako práce”
Filosof: Můžeme tedy rozlišit, že práce je k něčemu a flákání je k ničemu. Čili jsme buddhisté.
Sociolog: Podle buddhismu se nesmíš sám zabít ani plodit. Obojí znamená práci.
Filosof: Už třeba seznamování s ženou mi připadá jako práce.
Sociolog: To je zábava.
Filosof: Ale rozhodně to není flákání.
Sociolog: Na druhou stranu zažívají někteří jedinci ve společnosti muka, když nemohou promluvit takže je pro ně nejtěžší práce držet jazyk za zuby. Musel bys jim tvrdě platit, aby to vydrželi.
Filosof: Takových znám povíc. Kam se tím chceš dostat?
Sociolog: K tomu, že bavit se pro někoho skutečně není práce, protože tím dává průchod sám sobě a tím pádem se vlastně fláká.
Filosof: A co děláme teď my?
Sociolog: To nevím.
Student filosofie se při prvním pivu mění v nesmiřitelného intelektuála, stejně tak i poslední Favák či Jamák je sám sebou škatulkován jako umělec. Sedí proti sobě v hospodě a nejednou mezi nimi dojde k nevybíravé slovní přestřelce a metání blesků očima.
Co si tyto skupiny vyčítají? Proč spolu nemohou žít v míru po vzoru například dělníků ze stavby a dělníků z fabrik? Do příčin tohoto letitého nepřátelství vás teď zasvětí Prigl.
1. Vzájemné pohrdání
To, co umělec vytvoří, intelektuál vždycky shodí. Ve všem vidí nadbíhání povrchnímu publiku nebo umělecké elitářství. V kritice sebeumněji vytvořeného díla se intelektuál uchyluje k zákeřnostem, může šáhnout po politice, estetice a když mu teče do bot, tak i po morálce.
Umělci se naopak intelektuálům smějí pro jejich naprostou levost. Správný intelektuál totiž kromě mluvení nic neumí. Navíc svou kritikou nepříjemně odhaluje, že většinou nic neumí ani umělec.
2. Popkultura
Časy, kdy se intelektuálové dívali jen na dokumenty na ČT2, jsou nenávratně pryč. Intelektuálové se dnes nedívají v televizi vůbec na nic. Všechny superstar, talenty a další reality show jim daly dobrý důvod jednou provždy zlomit nad televizí hůl. To umělci sjíždějí v televizi snad úplně všechno. Čtou Blesk, posílají smsky do televizi a ke všemu z toho mají ještě legraci. Virtuální postavy pak figurují v různých jejich příhodách a nezasvěcený by mohl získat dojem, že se umělci se všemi dobře znají. I intelektuálové občas zatouží po trošce bulváru, ale musí si vystačit s historkami o Kantově večerním popíjení piva.
3. Móda
I když časy se mění, intelektuálové stále dávají v oblíkání přednost určitému asketismu a své zvyky mění jen pomalu. Dodnes není výjimkou třicetiletý učitel ZSV s manžestráky vytaženými vysoko do pasu a v nich hluboko ponořenou flanelovou košilí.
Naopak umělci jsou ochotní rozebírat svoje extravagantní ohozy dlouhý hodiny a arogantní úšklebek intelektuála je dokáže nasrat.
4. Chlast
Zdálo by se, že na tomto poli se umělci a intelektuálové konečně scházejí: po překročení určitého věku a hodiny se obě skupiny drží svých zavedených značek. Ovšem zatímco u intelektuálů to bývá Desítka, umělci do sebe klopí spíš slivovice a tulamorky.
5. Živobytí
Nezajištěný mladý intelektuál často musí své živobytí dobývat s lopatou v ruce. Není divu, že pak svým vrstevníkům-umělcům často vyčítá jejich prodejnost, díky níž se od lopaty umí držet dál.
Ve výsledku se však umělec s intelektuálem vykoupou ve stejné stoce. Zatímco intelektuál bagruje základy nového multifunkčního nákupního centra, umělec vymýšlí jeho logo a znělku pro rádio.
V pořadí druhý průvodce priglu Vás v deseti krocích přivede až na samotné dno brněnské společnosti. Tato cesta je – jako každá cesta do pekla – lemována dobrými úmysly.
1. Studium humanitních oborů
Tady se nedá netrefit, výběr je dost široký. Obdržený a vyčtený informace se dokonale hodí k věčnýmu hospodskýmu vysedávání a nekonečnýmu konverzování v kavárnách, zároveň tohle vzdělání vůbec nezvyšuje šance na přeplněnym trhu práce (bacha na výjimky anglistika a psychologie), důvod nezvedat prdel z hospody je hned dvojí.
2. Cigarety a kouření
Kuřte, kuřte hodně a kuřte všude. Vdechování kouře přináší tzv. „falešný pocit zaměstnanosti“, ten se – vzhledem ke kvalifikaci – ještě bude hodit. Balený cigarety zaberou víc času. Kouření dává to správný držení těla, zápach z vlasů. Jedním slovem: Nezbytnost.
3. Média – filmy
Knížky – obvykle braková sci-fi, která krátila čas povalečům včerejška – se už v dnešní době nehodí. Ale spoustu volnýho času je třeba kultivovat co nejobskurnějšíma mediálníma zálibama jako jsou například turecký hvězdný války, rumunský akční komedie a německý fekal porno (od dob southparku klasika).
4. Flink, pivo a drogy
Každej si vybere to svý. Halucinogeny daj flinku metafyzickej šmrnc. Zhulenci maj všechno na háku, o pivu se netřeba rozepisovat. Byl to Egon Bondy, kdo napsal, že pivo desítka je nápoj filosofů. Silnější (a dražší) piva nechte pracantům, kteří potřebujou po večerním squashi zapít starosti, rychle se opít a šupem dom. Mnohahodinový debaty jsou pro desítkáře.
5. Levicový názory
Trapní, ambiciózní kariéristi (často ve spolupráci s rodičema) vás budou chtít stáhnout do víru kapitalistickýho běsnění. Je dobrý se proto vybavit světonázorem, kterej chytne tyhle upracovaný oběti systému v slabinách a odkáže je do patřičnejch mezí. Navíc není nic trapnějšího než chudej pravičák, kterej od piva nadává, že mu Vietnamci berou práci.
6. Seriály
Kocovinu, nudu, neúspěch v kolektivu i u zkoušky rozežene znělka oblíbenýho seriálu. Spousta volnýho času a šíře současný produkce seriálů se k sobě dokonale hodí. Seriál se stal orientačním bodem v nepřehledným předivu sociálních významů. Na co nejraději čumíš? je otázka, kterou se dá zjistit víc než zdlouhavým oťukáváním ohledně oblíbený muziky a povolání rodičů. (Nemocnice na kraji města po dvaceti letech – bydlí u rodičů, Sex ve městě – blbka, atd.)
7. Brigády za 48 na hodinu pro Jobs.cz
Prachy jsou třeba. Poslední zbytky iluzí a nutnou dávku nihilismu jde získat při plahočení se za tu nejmenší možnou mzdu, při které vás vo koruny a sny odírá nejen šéf ale i pracovní agentura. Víc o práci v prvním průvodci priglu.
8. Žít zdravě
Stres a nedostatek spánku jsou příčinou mnoha civilizačních nemocí. Je dobrý se těmto nepříjemnostem vyhýbat a to raději důsledně.
9. Inteligentní nezájem
Peníze, rodina, děti nesmí vzbuzovat žádnej zájem. Oproštěnej od veškerejch ambic se svět jeví čistější. Pro případný pokrytce se skrytejma ambicema je inteligentní nezájem spolehlivou skořápkou, pod kterou se můžou vždycky schovat před každým blížícím se neúspěchem
10. Psát na Prigl.cz
Klikněte na https://prigl.cz/pridat-clanek/
Luba, muž s jehož příběhy se budete pravidelně setkávat, je člověkem z masa a kostí nikoli jen fikce autorů. Rodilý krpolák a jeden z posledních sympatizantů Republikánů Miroslava Sládka, vášnivý rybář a jako nezaměstnaný i příležitostný obchodník s matracemi. Poslouchá rádio Krokodýl a věří na židovský spiknutí. Díky němu jsem poznal život.
Vydejte se spolu s námi kouzelným žigulíkem na cestu časem. Do zlaté éry brněnského vekslu, kdy se na ulici místo titěrných pytlíčků s marijánkou šustilo s tlustými svazky bonů. Do dob, kdy veksláci byli spojenci homosexuálů v boji s totalitním režimem, a slečny při ranních návratech z diskoték hledaly klíče od bytu v kabelkách plných čerstvě oškrabaných brambor. Kde se tam vzaly?
Dějiny neznají jen velká jména. Ne každý, kdo před listopadem šidil na kaprech, případně kupčil s králičími kožkami, se později vypracoval na respektovaného obchodníka se starožitnostmi. Po chodnících našich měst stejně tak chodí i ti, kterým ze slibného startu v osmdesátých letech zůstala na patře jen hořká pachuť neúspěchu. Někteří z nich se jí dodnes snaží spláchnout turkem v trafice, za jejímž okýnkem nakonec skončil právě ten jejich sen. To je třeba i příběh kdysi ambiciózního mladého veksláka, dnes invalidního důchodce a trafikanta v jedné osobě, pana L.
Prigl: Bylo v té době běžné, že člověka lákala vekslácká branže?
Vekslák: Vekslákem sme chtěli bejt všichni. Záviděli jsme jim, že maj háky a my máme hovno.
Kde se v Brně řemeslu dařilo nejlépe?
V Intru se to houfovalo nonstop. Před Tuzexem na hadry na Maliňáku. Jakmile se někdo podíval do výlohy na rifle, tak se po něm šlo.
Z jakých řad veksláci obvykle přicházeli?
Především cigáni, tak devadesát procent, jugoslávci taky dost. Cimři a u toho intru se pak flákali spíš ti jogurti. Ještě si pamatuju, že jednu dobu tam bejval takovej, tyvole, to ani nevím co to bylo za národnost, bylo to takový malý cosi..
Třeba i ženský?
Ty spíš byly šlapky.
Dokázal bys namalovat typického brněnského veksláka?
Love v kasírtašce, nebo omotaný gumičkou. Základ byl mrkváče, patku, mokasíny a ty bílý ponožky. To jiný lidi nosili, jenom když chtěli udělat haura. Takový kožený dlouhý pláště. Byli sme frajeři, nosili zipáče / široký rifle s kapsama se zipama – pozn. red. /, to byl strašnej hit. Nosily se načesaný patky, dělaly se s nima takový ty pohyby, jak se s tim třepalo.
Co ste třeba měli za auto?
Šalinou se jezdilo. Načerno.
Kam jste se po šichtě chodívali bavit?
To bylo různý, hodně třeba do Evropy na Masaryčce. To máš po pravé straně u nádru v prvnim patře, takovej lepší podnik to byl. Za rohem byl takovej ten bufet, ne. Na stojáka. A nad ránem jim tam ke dveřím za mříže vozili zboží. Velký várnice s voškrabanejma bramborama. Holky šly dycky ožralý na rozjezd, na podpatkách vole, dámy. V kabelce už měly nachystaný igelitky, a už tam ty brambory lifrovaly, aby se s nima na oběd nemusely škrabat /smích/. Takovej byl, ten socialismus.
Napili se i veksláci rádi?
Tak určitě.
I v práci?
Počkej, jaká práce?
No jako na ulici.
Jo tak. To ani ne, člověk se spíš hlídal. Kdyžs’ veksloval nahoře u Intru, a pak se potřebuješ na chvilku zdejchnout, tak si dáš kolu ve Sputniku třeba. To ses přes den moc nemoh ožrat, máš u sebe háky a točíš kšeft vole. Ve Spuťálu sis dal šunkovej chlebíček za 2,40,- a bylo.
Chutě veksláků tedy nebyly příliš výstřední?
Kurvám si koupil třeba nějaký jemnější cigára, a sobě marlbora, kentky. Když byla sobota a neděle, tak si pak potřeboval celej karton, že jo.
Vekslákova družka dodává: Velice slušně se chovali. To byli takový typy jako sou homosexuálové třeba. Voni se prostě chovaj velice hezky. A veksláci byli taky takoví, v tom středu města. Voni nakonec museli, to bylo jejich rito, museli reprezentovat. Ale všechna čest, štětky teda měli přepychový.
Jo, samostatná sorta byli v Brně homouši. To byla samostatná komunita. Měls třeba vykroucenýho, co to rád dal najevo, večer si dal lodičky, chodil po hlaváku, a prej „Co čumíte holky? Vekslák občas pochválil, že mu to sluší, u dveří na disko pak „zdár, puč mě pětku na vlez.“ Jak kdo, někdo byl zatrpklej, řek třeba „Táhni pyčo!“, ale jinej vekslák zas „Pocem tetino, na, tady máš, běž.“
Je tedy možné říct, že je spojoval boj proti režimu?
To spíš. Takovej ten noční život měli všichni rádi.
I kavárny a hospody v supermarketech a podobných útvarech si zaslouží pozornost, zvlášť když se jedná o Interspar přímo na Cejlu. Místní kolorit rozhodně nepřipomíná nudné sterilní prostředí hypermarketu za městem. Pro početnou komunitu bezdomovců je v obchodě zřízenej i prodej levnýho sudovýho vína a ani vysoký ceny v kavárně neodradí zajímavou byť chudou klientelu.
O víkendech je provoz celkem očekávatelnej, drobný oslavy nákupních orgií si tu užívají celý rodiny. I když stolky obsazujou spíš tatové, kteří místo procházce mezi regály dají přednost pivu. V sobotu dopoledne to tu (až na nedávný zákaz kouření) tak může připomínat běžnou brněnskou hospodu. Po druhém pivu rozjímající otce sledující sportovní kanály bez zvuku (běží tu dohromady televize i rádio) přiběhnou vyrušit děti a po chvilce i manželka s nákupním vozíkem.
„Pokud někde platí mýtus o české hospodě, kde spolu v jednom lokále sedí lékař i fasádník, pak je to tady”
Klientela během pracovních dní má naprosto nevšední rozptyl. Pokud někde platí mýtus o české hospodě, kde spolu v jednom lokále sedí lékař i fasádník, pak je to tady. Unavený důchodce s plným vozíkem si vychutnává jedno malý po náročném nákupu, opodál si povídají třicátníci se squashovými raketami. Koho tady nenajdete jsou milovníci kávy, která bývá překvapivě hnusná. Taky estetičtí zvrhlíci libující si v romantice supermarketu a výhledu na parkoviště si sem zatím cestu nenašli.
Ve všední dny dopoledne je tu překvapivě plno a Tutto Bene ševelí tichými konverzacemi všeho druhu. Od těžce zakrývaný něvěry docenta s blondýnou, kteří se na sebe po předchozí noci nápadně usmívají ( postarší záletníci si toto místo oblíbili) až po debaty o složitosti pracovního trhu pro prodavačky. Dozvěděli jsme se, že job za kasou se dá sehnat vždycky, horší je sehnat nějakej jinej. I na kuchařky ve školkách už je dneska v Brně protekce. A když jste z Olomouce tak tady prý nemáte šanci. Takže zatímco víkendy jsou v Tutto Bene naplněny rodinným štěstím, všední dny se nesou rytmem práce, sportu a záletů.
Hospody jsou politické originality plné, o levičácích v opilosti se měnících na pravičáky psal i George Orwell. Politika je součástí každého hospodského ruchu, kde se to kurvama a Kalouskama jenom hemží. Při podrobnějším ponoření se do spodního Brna jde narazit i na opravdový těžký váhy vzpírající se všem běžným pravo-levým poučkám. Probrat se jejich politickou filozofií sice vyžaduje kus poctivé diskusní práce, výsledky však stojí za to. Na rozdíl od tradičních politických názorů se ty jejich netříbí na stránkách novin a odborných časopisů, ale předávají se ústně, většinou v noci a v podroušeném stavu. To jim však na kvalitě neubírá.
Nazi bezdomovci
I když potřebujou typ hospody, kde je kvůli smradu nevyhodí rovnou ze dveří, a který okolí považuje za levičácký hnízda, svý vize upírají přímo k hc rasismu třetí říše. Češi jsou pro ně „národ cigánů“ a nezaslouží si ani právo na život. Na přímý otázky na německou nadčlověčí světovládu odpovídají sice poněkud plaše, ale o Češích jako podlidech mají jasno. Odkudsi vytáhli svůj árijskej původ. Z Česka by měl podle nich být maximálně velkej pracovní lágr. Od lidí, kteří se dokázali práci vyhnout i za komunistů, to překvapí.
Expertní komunisti
Politickou debatu jsou díky dokonalý znalosti jednoho oboru schopní vždycky převést na detaily (týkající se například osiva). Ve straně nikdy nebyli, ale kladou tajemný otázky: „Ty jako věříš, že to je náhoda, že se komponenty secího stroje vozí z Kanady?“ Aha. Konkrétní technické detaily jsou propojeny s nejvyššími patry světové politiky, Gorbačov se tak mění ve figurku v žoldu výrobců pneumatik pro traktory a Havel v agenta usilujícího o pád režimu jenom kvůli změně standardů ve výrobě matek. Argumentačně jsou tito lidé výrazně nadprůměrní, co se týče vizáže, působí překvapivě solidně.
Kulturní klika
Odpadlíci, uměleckým establishmentem okradení o oskarové nápady, ožebračení o scénáře k Silvestrům v osmdesátých letech, neúspěšní imitátoři Karla Gotta a jim podobní si po létech obviňování okolí vyvinuli specifickou politickou teorii. Celou společnost podle nich ovládají tvůrci estrádních zábav, kteří bezostyšně vykořisťují zbytek společnosti o nápady. Klasické politické dění je jenom trapné divadlo, kryjící tuto uměleckou zlodějinu. Závislost politiky na estrádách (pokud jsem to dobře pochopil – pozn. redakce) vyplývá z odvěké touhy politiků „být vtipní.“ Čehož se jim – na rozdíl od autorů i zlodějů scénářů k Silvestrům – nedostává.
Aristokrati z nonstopu
Těžcí alkoholici s modrou krví. Pohrdají vývojem za posledních tři sta až pět set let. Jsou zcela povzneseni nad trapné události dneška, které navíc sledujou perspektivou miliardářů. S nimi u stolu jde nabýt dojmu, že nesedíte v nonstopu s pivem za dvacet, ale na jachtě v Karibiku. Genocida, chudoba, korupce… všechno těmto opilcům hraje do karet.
Nejen čtenáři a autoři Priglu si oblíbili estetiku šedi a vybydlenosti. Squash se chodí hrát do ghetta a i pro obchodní schůzky, kde jde o miliony, se najde místo přímo na Cejlu. Od káry ke dveřím kavárny nebo sportoviště je to jenom kousíček a do okolí se vydává málokdo. Je těžký pro to najít důvod.
Opuštěná fabrika za rájem hráčů Squashe a unimobytovna vedle luxusního InCafé k návštěvě příliš neláká. Oblast je tak zchudlá a Cejl tak blízko, že v těchto uličkách není ani hospoda pro místní. Nápisy na zdech mluví samy, někdo se nebál ani poesie. Služby se tady překvapivě rozvíjí pro úplně opačnou sortu lidí než jsou její obyvatelé.
Lázně a restaurace Heligonka uprostřed opravených továrních hal, administrativní centrum patřící k teplárnám, to všechno dohromady vytváří z tohoto kraje ghetta pro samotné chudé pouhou tranzitní zónu. Blízká řeka pak dětem, který se nechtějí fotit, nahrazuje hřiště.
Návštěvníci InCafé ve špičatých botách se tak mohou při popíjení kávy za šest pětek těšit pohledem na chlápky tlačící vozík s nasbíraným kovem nebo na zdeptaný tváře lidí jdoucí do – cituji – „cash agentury“. Absence lidí uprostřed sociální hierarchie vytváří nečekaný kontrasty. Nejen luxusní kavárnu a restauraci, kam si lokálové „na jedno“ nezajdou, ale i pištící starý renault vedle SUV. Lidi vylézající z aut připomínají svý stroje, péřový bundy majitelům SUV dodávají buclatý zjev auta na vysokých kolech, ti kteří lezou ze starých aut naopak budí dojem, že je něco špatně.
Kafe v InCafé nám napoprvé nepřinesli vůbec, napodruhé už jsme se líp oblečení mohli kochat plyšovýma medvídkama zdobící okno směrem na Cejl. Stoly nejsou jednoduše očíslovaný, ale před číslem je zkratka VIP. Do ubytovny vás však toto VIP nedostane, to byste si museli jít půjčit prachy do agentury Cash.
Někdo se stará, abychom měli v Brně dost piva, někdo dělá politiku a někdo řeší ucpaný potrubí pod hajzlem. Honza, hovnař s pětiletou praxí, zná Brno z nečekané perspektivy. Na jakým sídlišti se nejčastěji rozlejou hovna po kuchyňce a co všechno se dá najít v odpadu v milionářské vilce v Útěchově se od nikoho jiného nedozvíte. I když se Honza potkal za svou praxi s pár významnými lidmi, hovnařská etika mu nedovolí je veřejně naprášit. Obsah záchodu se drží pod pokličkou a funguje stejně jako zpovědní tajemství.
Honza: Nejlepší bys to měl, kdybys přišel na náš hovnařskej večírek.
Prigl: A kolik vás je?
Asi dvacet.
A vy si normálně řikáte hovnaři?
Jo, za to se nemůžeš stydět, to nejde. My jsme parta, kde se většinou známe od malička, takže je to dobrý. Třetina lidí se zná už od základky, pár lidí je odjinud, ale většinou jsme mladí Brńáci, takže si to dovedeš představit.
Mohl bys popsat svoji práci?
Kluci třeba vytáhli někde na Francouzské ze stupačky ve spirále kůži ze psa,. Možná to bylo z kočky těžko říct, tím to bylo ucpany, úlet, ale to vytáhneš a pak to teče dál. Dobrý je když v soukromím bytě u borca, normálně ve velkým domě, kde má bazén. Vidíš jeho manželku, jak se tam válí na posteli, čte si časáky a ty vytáhneš z hajzlu asi třicet tampónů a vložek, zkurvených, špinavých, červených, to bys tam nečekal. To ukážem borcovi a on nic, třeba že by jí řekl, ať to tam příště neháže, protože ona dělá takový věci. Občas mám pohotovost v noci.
A kam se jezdí o pohotovostí nejčastěji?
Třeba do Bohunic, první patro to je nejvíc kritický, tam když se to ucpe, tak než všechny nad sebou oběhneš, aby nesplachovali tak tě dávno vytopíjou, takže pak plavou obrovský hovna po kuchyni a tak. Ty v tu chvíli děláš co umíš…
Takže vy jste taková záchranka.
No, lidi jsou někdy vděční, někdy na tebe zas řvou.
A ty Bohunice jsou nějaký problémovější?
Bohunice, Bystrc tady ty sídliště, všechno je to stavěný pomalu ve stejný době, když to vemeš. Ale i Václavská, Mendlák, tady ty starý domy, Pekařská, na té jsme dělali snad všude tam, kde jsou sklepy ještě, to je úplnej úlet ty sklepy, tam je to pod úrovni kanalizace a to je úplnej masakr potom.
A to se řeší jak, když je tam třeba metr hoven?
Odčerpáš to a vyřešíš problém, no.
To vy děláte taky?
Jasně, kompletní servis. Možná nejhorší je to na Majdalenkách, to tam stavěla nějaká děsná firma. To nemusíš být ani machr abys viděl, že jak je to udělaný, je peklo. Tam bydlijou bohatí, bohatší aji různý celebrity brněnský – nebudu jmenovat – párádní kéry, obrazy všude po stěnách a ty to vidíš: přes chodbičku, kuchyň, balkónek.. celý úplně zadělaný. Fakt hrozný. Přitom zaplatili takový prachy za to.
A ten smrad? Na to si zvykneš?
Nejvíc smrdí tuková jímka. To mají restaurace, větší, lepší, ale každá by ji měla mít. To je vlastně sběr pod podlahou, kam odtýká všechno, co de do dřezu. Umývají hodně nádobí a ty tuky se fakt usazují extrémně a smrdí to fakt víc než to hovno. A to když se ucpe, tak se to vymývá hadicou anebo pak šufanem ručně. Dáš to do kýblů a vezeš to normálně osobákem někam do prdele.
Ale zvykneš si?
To víš že jo, ale stejně občas narazíš na smrad, ke kterýmu si ještě nečuchl, a to se ti chce blit.
A poblil ses někdy?
Ne, ale bylo namále
A chodíš někdy do práce s kocovinou?
Jasně, to je nejhorší.
A ta kombinace smradu a kocoviny?
No… Zocelíš se, že jo. Zvykneš si jako na většinu věcí. Jak řikal kamoš, zvykneš si, že furt nemáš love, že je ti furt blbě, člověk si zvykne na všechno.
Ale prachy máte slušný, ne?
Tak lepší než ve fabrice, ale spíš je to díky tomu, že jsme zvyklí dělat dýl než ostatní.
Jak reagují lidi, když tam přijdete a oni mají třeba vyplaveno.
„Jsme strašně rádi, že jste tady“ a cpou ti prachy třeba ještě než si něco udělal jo. Pak řekneš, že to nejde, tak to je takový, no. Ale to je jenom občas.
Co potom dělají když jim řekneš, že to nejde.
(směje se) To je v prdeli no. Je ti jich líto. Třeba když vidíš, že tam mají nějaký pěkný vybavení.
A kde ty hovna smrdí nejvíc?
Asi v těch hospodách, tam se každej něčeho divnýho nažere, pak se de vysrat rovnou. Jak řikám najdeš různý smrady a různý věci, co tam lidi hážou, třeba kuřecí stehno nebo trenýrky si někdo při sraní spláchnul a pak mu není blbý nám zavolat, že se mu ucpal hajzl..
Foto: hovnocucy.predseda
Po osmihodinovém spánku se probudíte s cechem patnáct stovek a černý šerif vás vyprovodí k bráně psychiatrické léčebny na kruháči uprostřed Černovic. Noc na záchytce. Většina lidí po této zkušenosti se studem hledá zastávku MHD nebo rovnou volá tágo. Jsou však i tací, kteří vratkým, ale přesto jistým krokem vyrazí k nejbližšímu nonstopu nebo do jiné oblíbené hospody v okolí. Spravit se.
Mnoho let stála přímo naproti bráně psychiatrické léčebny v Černovicích malá hospůdka ve zděné boudě (mileneckou blízkost východu z psychiatrické léčebny a protějšího domku, kde bývala hospoda, vidíte na titulní fotce). Bouda je tu pořád, ale uvnitř jsou už zhruba rok, místo útulného baru pro alkera, zcela zbytečné potraviny. Mladá asijská prodavačka naznačuje, že vlastnická kontinuita nepřipadá v úvahu, a že si o starých časech baru „první pomoci“ moc nepokecáme. Každopádně největší brněnští notoři mají od té doby zase o trošku tvrdší chlebíček.
„Kam chodí?“ směje se odbarvená paní na vrátnici blázince. „Jdou, kam se dá,“ vypráví pobaveně a rukama ukazuje do všech směrů, kde se dají najít hospody. „Dřív to měli jednodušší,“ odkazuje ke zrušenému stánku, „kam chodí teď to přesně nevím.“ Našimi dotazy začíná být poněkud zmatená a dobrá nálada ji opouští. „Pěkně mě štvou, za peníze daňových poplatníků se sem chodí vyspat, kam jdou odsud, to nevím.“
Pátrání zahajujeme v černovické kultovní hospodě Na špici. Chlapi vypadaj, že nějaký léta pití mají za sebou. „Vždyť já tady mám známýho,“ přisedá ihned fotograf Miroslav Brno k jednomu životem zmoženýmu chlapovi. Ten už má svoje nejbujařejší léta za sebou. „Vy by jste sem šel z blázince?“ podivuje se servírka. „Jednou sem jeden přišel, ale jenom jednou,“ ujišťuje nás.
V nonstopu na Charbulové, ani ne sto metrů od záchytky, nemůže být pochyb. Jsme na správným místě. Odpornej gambáč, dělňasi, tlusťoši na baru a osamělý trosky. Dáváme se do řeči s Martinem. „Když nemáš prachy a pustí tě, není to velkej problém, musíš jenom na někoho počkat. Nejlepší jsou Ukrajinci, maj vždycky peníze a pozvou tě. Češi jsou mrdky, ale když toho chlapa znáš, tak tě v tom nenechá. Já mám taky pochopení.“
Na dotaz, jak je to s mnohonásobnými návraty, je „za pivko“ opět sdílný. „Když se ti podaří najebat se už tady, tak to se ti pak nechce na boudu, nebo na kér nebo kde zrovna spíš. Tak deš prostě zpátky. A řveš a hulákáš, a oni tě jako nějak vemou. Lepší je se nechat sebrat od beng, ale to se ti většinou nechce čekat, tak tam deš. Já tam jednou, když mě pustili po třetí za sebou takhle šel, uplně na mol asi po dvou hodinách po propuštění, a voni mě vůbec nevzali, že prej tady není hotel a děte se vyspat jinam. Chápeš? To sou služby,“ kroutí hlavou Martin a klepe si na čelo.
Střízlivější část redakce se sešla v non-stop herně Peklo, aby sepsala Vánoční zdravici čtenářům. K našemu milému překvapení se přidal i čtenář, který bohužel usnul na stole. Vánoční přání se nám sice nepodařilo vytvořit, ale přinášíme aspoň dokumentaci našeho pokusu.
Bedys: Co ste to vybrali za hospodu? Vzali byste sem třeba holku?
Pavel: Klidně, musíš se akorát starat o to, aby hodně chlastala.
Jakub: Ty by ses měl starat o to, aby byly na Priglu nějaký články, vole. Už tři dny nic a ty poslední jsou pěkně na hovno.
Pavel [třese se čtenářem]: Hele, jak se ti líbí teďka články na Priglu?
Čtenář: Lidi se mě na to ptaj často. A já vždycky říkám: Já nedělám nic a mám se dobře. Lidi sou pak většinou nasraný a já jsem v pohodě.
Vendula: On už zas usnul. Kde jste ho vzali?
Jakub: Přes Facebook.
Barmanka: Ne že mi ho tady necháte. Toho pána moc dobře znám. Co si dáte?
Pavel: Pět piv.
Jakub: Jak pět? Jsme čtyři.
Pavel: Tak snad pro čtenáře taky, ne?
Jakub: A kdo ho zaplatí? To je přesně ta tvoje nezodpovědnost, o které pořád mluvím.
Pavel: Víte co, mě tydle věci stejně stresujou. Vyserem se na to a dáme Vánoční přání jen do titulku.
Některé stánky zaměřené na venkovní prodej nezavírají ani v zimě. Ať už je to láskou majitele nebo štamgastů. Zlatý potok dokáže překonat všechny překážky a má otevřeno celoročně. A to i přesto, že prostor je miniaturní, návštěvnost minimální a výdělek těžko pokryje náklady na vytopení této nenápadné boudy. Na konečné několika autobusů u velké Billy na Lesné se dá díky obětavosti majitele deprese zahánět (i získávat) celoročně.
Klientelu tvoří buď důchodci nebo zaměstnanci nedaleké Billy. Na politiku si sem chodí zanadávat zejména členové tamní ochranky. Oslovil jsem jednoho z nich, tajemný muž odmítl sdělit jméno, o rozhovoru nechtěl ani slyšet. Přesto dokázal, že své profesi rozumí. Má dokonale zmapovanou čórkařskou komunitu snad z celé Lesné a trochu se vyzná i v zákonech. Majitel stánku je do celé věci podrobně zasvěcen, i když jeho benevolence k drobné kriminalitě otevírá otázku, odkud bere do svého stánku vodku.
Útulno je na Zlatém potoce jen díky ještě většímu marasmu venku, ale o to víc je v malém prostoru zakouřeno. Muž z ochranky se (pod zárukou anonymity) přecejen nakonec rozpovídá. „Dneska vzal ten zrzavej feťák dvakrát flašku absolutky a včera to samý. Vždycky sem ho chytil, ale chápeš to?“ obrací se muž z ochranky na barmana: „My mu tam nemůžem zakázat vstup dokud fakt něco drahýho nečapne.“ I když reakce posluchačů jsou víceméně bez emocí, tajemný muž z ochranky se rozohňuje čím dál víc: „Takhle je to jak u blbejch, on si tam de pro snídani, pak pro svačinu, já ho můžu chytit klidně pětkrát denně a nic. Jemu je to uplně jedno.“
Barman svým klidem mírní emoce tajemného muže. „No to víš, to není žádnej zločin, ukrást láhev vodky.“ Muže z ochranky to ale příliš neuklidňuje a žáhu si chladí vyprávěním, jak zajistil rodině místních socek zákaz vstupu do Billy. Nakonec dojde i na debatu o zákonech. „Všechno bych to pozavíral, do jednoho, to není možný takovej bordel. Znám feťáky, co žijou jenom z čórek, co udělaj tady na Lesný. Sekat ruce nebo zavřít.“ Po této úvaze se na delší dobu filosoficky odmlčí.
Fakt, že Zlatý potok má svoje kouzlo, dokládá po celou dobu klidně sedící důchodce s úsměvem sledující rozvášněného tajemného muže. Po dvou pivech se zvedne a nasadí čepici. „Jirko, zdar“ loučí se s barmanem. „Zase zítra pane Václav,“ odvětí mu barman a s vidinou vyšších tržeb se začne vyptávat, který z kolegů tajemného muže z ochranky se dnes zastaví na jedno.
Vánoční trhy v Brně nejsou místem křesťanského rozjímání ani nějakých přehnaných rodinných pohod. Už několik let jsou to místa, kam se lidi chodí jednoduše ožrat. A to v takovým měřítku, že před rozšířením na zelňák to vypadalo, že v Brně jsou Vánoce jen o klobáse, svařáku a kořale. Ježíškovu dílnu pro šikovné malé ruce, která tu před lety bývala, byste dnes hledali marně.
Díky rozšíření se trhu na zelňák má vánoční popíjení svoji diverzitu. Mainstream je na Svoboďáku v duchu „svítí a bliká všechno“, alternativce pak láká ladovský Zelňák. Ve výsledku je to úplně jedno, většina si obejde trhy oba. Nealko a nebuřto stánky mají poměrně těžký život. Zboží slouží jako zajímavost při korzování se svařákem v ruce a prodavači jsou často terčem posměchu oražených opilců. „Koliks toho prodal?“ směje se brunátný třicetiletý metalista na prodavače pomalovaných věcí. Pokud tyto prodavače zrovna nikdo neotravuje, koukají smutně ze svých stánků. Mezi stánky s alkoholem působí i dealeři trávy, ale kšefty se u dřevěných stolků domlouvají všelijaké. Brno je na chvíli open-air.
Týpci v péřovkách ve skupince podupávají před KFC než půjdou do kotle mezi stánky „balit kundy“. Opilost se musí využít a večerní trhy dostávají parametry diskotéky. Ne každý má však tak vysoké ambice: „Já mám ještě osmdesát korun, tak si něco dám,“ sune se mladý čahoun od „mikeše“ k dalšímu stánku. „Turbošroub, dobrý, dobrý v tom je absint“ přemítá nahlas „ale já ho potřebuju aspoň nula čtyřku a ne nula dvojku, do toho drinku,“ obrací se na okolí a vysvětluje svoje alkoholické záměry.
Nápaditost, co se týče nekonečnýho obměňování názvů různých kombinací horkých moštů, punčů, svařáků a kořalek doslova bere dech. Na Maliňáček, Brňáček, Svoboďáček a Zelňáček už dneska nikoho neutáhnete, teď jede Bombardino, Brněnské bombec, Moped, Masařka, Hořčák, Vozembouch, Medvídek, Čmělák, Sršeň, Lomcováček, Lavina, Císařpán za oceánem, Betelné francózák, Kámošova holka, Rumová pralinka, Turbomošt, Mandloň, Vanila Libre, Verlaine, Turbošroub, Teplý kvír, Zahřívák.
Pro nás to názvem vyhrál drink „Kámošova holka“, ale to může být osobní problém a nějak se s tím vyrovnáme.
Nejmoudřejší z moudrých, muž s mnoha zkušenostmi, Abe Simpson řekl, že Bůh dal lidem rozum, aby lidi mohli hledat chyby na všem, co vytvořil. Nálepky CHCI ABY TADY z brněnský produkce umožňují tuto stížnost zachovat i pro další, kteří přijdou.
A je na co si stěžovat. Z Čápa udělali divnej pivní fastfood s dvojnásobnou cenou piva oproti svý bývalý variantě. O Čápovi už se sice psalo, a to dokonce na velmi hoch intelektuálních místech, ale psát by se o něm mělo dál (pro jednu generaci to bude pravděpodobně takový trauma, že se musí počkat až vymřem). V místech, kde se setkávali studenti, alkáči, dělňasi a cigoši se na vás dneska tlemí nudaři s mastnou pusou od vepřovýho kolene.
Na Akádu – kdysi, kdysi totální brněnskej kult – jsme ani neplýtvali nálepkou, protože to je totální výsměch a ostuda. Na otázku, jestli tam mají šachy, nás posílali „někam do herny“.
Místo pivnice U tří kohoutů je teď McDonald a tam, kde býval Parlament, ve kterým pěkně demokraticky vysedávali náckové pod komunistickou výzdobou, si dnes dáte tak akorát pizzu.
Ale abych nebyl jenom negativní. Pořád se drží Putyka U Míka. Neporušují tu ani krásný galantní styl ze starých dob a toaletní papír je k dispozici pouze na záchodech označených “Dámy”. Většina lidí sem přestane chodit po dosažení osmnácti, ale opravdu to tu pořád je. Zdejší nedělní a sváteční otvíračka 8-12 dopoledne stojí za návštěvu, zvlášť pak na Štědrý den. Někdo zkrátka bez pár piv v klidu nepoobědvá a to ani o Vánocích.
Dobře se drží i na nádraží, kde se V DEPU po rekonstrukci kouří, vaří a dá se tam i sedět. Vypadá to, že Brňáci s kapitalismem nějak zpohodlněli a na stojáka už se na pivo nikomu moc nechce.
CHCI ABY TADY každopádně není o kecaní, o umění, nebo o něčem podobným, ale o prosté akci.
Rada
Ty vole Lubo to seš ty? Jak je? Já teď dělám v Rubínu v trafice, prodávám cigára vole. Nezajdeš na rotovaný někdy?
Škebla
nemá to být spíš LUBA V “KYSLÉ ŘITI” POPRVÉ? trochu mě to znepokojuje – chodí tam přece denně
jinak bych dal yes!
admin
Na to si zvykneš. Klidně ten lajk dej
Murphy
Dobre vojtak
rumun
Marve u tebe končí diskuze s každým komentářem.