Mám půlku příbuzných z Prahy. Fakt, že my z Brna je nemáme rádi, jsem pochopil už v dětství (a to v infantilním věku, kdy jsem jim ještě záviděl metro). Časem se ukázalo, že problém se neschovává jenom v tom, že jsme z jinýho města, ale i v tom, že my z Brna jsme navíc Moraváci (zatímco oni jsou – tak trošičku vyčůraně – normálně Češi).

Moje třídní učitelka na základní škole byla z Hané. Vždycky nám říkala, že by člověk měl jíst to, na co má chuť. Vegetariánství rodičů jsem proto raději tajil. Občas se v hudebce usmála a řekla, že máme moravskou dušičku.

Poprvé jsem uviděl Básníky a tam byl „Moravák“. Nikdo z dospělých lidí, co jsem znal, nevypadal jako Fanouš.

Třidní učitelka na gymplu byla z Valašska. Její otec byl vyléčený alkoholik. Říkala, že by člověk neměl pít alkohol. I ona občas v souvislosti s našimi alkoholovými výstřelky mluvila o moravské duši.

Ve Skotsku jsem potkal párek Moraváků (sami tak o sobě mluvili), kteří se bavili pořád o jídle. Nadávali na Pražáky a na Čecháčky, že se „neumí ani pořádně najíst a nepoznají, co je dobrý.“

Viděl jsem klip moravské (moravistické) strany. Myslel jsem si, že si Pražáci zas dělaj srandu jak v Bobulích. Působilo to spíš jak reklama na migraci do Prahy. Mysleli to vážně.

Kamarádovi, co si založil čistě informační portál o událostech na Moravě, Moravisti úplně zahltili všechny diskusní fóra a fakticky portál položili. Na diskusích se bylo možný dočíst i takový tajemství, jako že téma moravské autonomie, je dávno odkecaný a teď už se hraje rovnou o úplnou samostanost.

Moje třináctiletá pražská sestřenice řekla, že není nic trapnějšího než příbuzní z Moravy.

Kdo to chce mít odborně, tak jsou prý i genetický rozdíly. Aneb „Staré zprávy pro nás informované Moravany“.

Vypadal jsem hrozně. Dva dny bez pořádného spánku mi vytvořily tmavé kruhy pod očima. A stejně jsem si nedal říct. Hned jak jsem se vrátil z výletu, šel jsem zase s kamarády do hospody.

„Tak co jsi včera zas prováděl?“ zeptala se jedna kamarádka.

„Mám to trošku rozmazaný. Ale můžu to vzít od začátku a třeba si vzpomenu. Jestli to teda chcete slyšet.“

Vždycky to tak bylo. Přes den jsem trpěl, usínal v dopravních prostředcích, ve škole i v práci. Ale i když jsem byl tak unavený, s příchodem do lokálu jsem okamžitě ožil. Hodně lidí mi tvrdilo, že mám sebedestruktivní sklony. Ale já bych spíš řekl, že žiju naplno. Možná je to propojené, jak říkal Kafka v jednom svém příběhu – když plíce dýchají pomalu, samy se udusí; když dýchají rychle, udusí je jiné věci; a když se snaží najít vlastní tempo, zničí se hledáním. A já tipuju, že se tak nějak podvědomě blížím k té druhé variantě.

„Jasně, povídej.“

„Tak jo, pěkně od začátku. Předevčírem mě napadlo, že jsem dlouho nebyl v Praze; tak jsem zavolal pár známým, které jsem dlouho neviděl. Pak jsem šel na chvíli spát a ráno jsem se probral s kocovinou. Ale chtěl jsem fakt jet do té Prahy, tak jsem se dopravil až na autobus a vyjel jsem někdy kolem dvanácté. Cestu do Prahy jsem skoro celou prospal. Pár minut před příjezdem jsem se vzbudil a zjistil jsem, že jsem si během spaní pěkně naslintal na triko. Paní vedle mě se na to moc netvářila.“ Ostatní se smáli a kroutili hlavami.

„To se mi stává taky,“ řekl kamarád.

„Jo, já na tom taky nevidím žádnej problém. No, tak jsem se pak sebral a vystoupil jsem. Bylo mi už líp, ale šel jsem se pro jistotu spravit do trafiky lahváčem a kamelkama.“

Nevím jak na ostatní, ale na mě to tak působí. Když někdo začne mluvit o cigaretách, hned dostanu na jednu chuť. Po slově „kamelky“ začali ostatní vytahovat cigarety a zapalovat si. Taky jsem si zapálil a pak jsem se vrátil k vyprávění.

„Chvilku jsem se toulal po Praze a prohlížel si památky. Pak mě to přestalo bavit a zavolal jsem kamarádovi. Dali jsme si sraz na Václaváku, kde jsem si koupil opečenou klobásu. Nebyla nic moc, ale v žaludku mi to udělalo dobře. Zašli jsme pak do nějaké rockové hospody a tam jsme kecali a vypili jsme pár piv. Už se začalo stmívat, tak jsem zavolal kamarádce, kde ji najdu.“

Přestal jsem povídat. Připadalo mi, že už mluvím docela dlouho a ostatní už to začíná nudit. Byly už skoro tři ráno a většina z nás byla dost opilá. Kamarádka si četla nějaký leták, co sebrala na stole.

„Co to čteš?“ zeptal jsem si jí.

„Zajímavosti o tequile. Píšou tady, že se při kvašení těch kaktusů musí do té směsi dřív plivalo, aby to zkvasilo pořádně. To je pěkně hnusný.“

„Proč jako? Sliny prej dokonce dezinfikujou,“ ozval se kamarád. Do diskuze se vložil také další kamarád.

„Jasně, třeba psí sliny. To je známá věc, že dezinfikujou.“

„Jo. A indiáni, když se sjíždeli z koky, tak si to navzájem rozžvýkaný plivali do pusy,“ prohodil jsem.

„Teď jsem viděl v televizi jeden dokument o nějaké asijské zemi, myslím, že to byla Malajsie a tam mají největší specialitu – polévku z ptačích hnízd,“, prohlásil další kamarád.

„Tak to už je ale úplnej hnus,“ ozvala se kamarádka.

„Právě že ani ne. Jedna porce té polévky stojí 50 dolarů. Mají tam obrovský jeskyně, kam ty hnízda chodí sbírat. Myslím, že jsou to hnízda rorýsů. A jsou celý postavený čistě jenom z ptačích slin. Žádný klacíky a kamínky. Jenom sliny. A ti sběrači to potom odmočí a až se to vyčistí, tak to povaří a okoření a je z toho delikatesa.“

Jeden z kamarádů, pravděpodobně ten nejopilejší, se ujal slova.

„Tak si tu delikatesu taky vyrobíme. Uděláme si takovej rituál.“ A podíval se kolem stolu, kolik nás tam vlastně je.

„Raz, dva, tři,… osm lidí. Tak to by mohly stačit dva.“ A otočil se na bar a objednal dvě tequily. Ostatní ho se zájmem, ale trošku nevěřícně pozorovali.

„Tak to bychom měli první ingredienci.“ Pak dopil svůj zbytek piva a nalil do prázdného půllitru jednoho velkého panáka tequily. Druhého nalil do sebe.

„Tak. A teď něco místo té koky.“ A vytáhnul z kapsy sáček s marihuanou. Vytáhl jednu paličku a nadrolil ji do půllitru s tequilou. Pak vzal lžičku a nabral trochu ledu a celou směs rozmíchal. Všichni celý proces přípravy bedlivě sledovali.

„Poslední krok. Teď do toho všichni napliveme.“ A aby svoje slova potvrdil, začal do směsi spouštět svoje sliny. Jedna kamarádka se zvedla a začala se oblékat.

„Nedáš si s náma?“ zasmál se kamarád, který „elixír“ připravoval.

„Ne. Jste zase všichni nalití a mě to připadá hnusný. Tak se mějte a užijte si ten váš debilní rituál. Já jdu spát.“ A otočila se a odešla. Ostatní pilně přidávali do směsi svoje sliny. Asi za dvacet minut, po tom, co jsme půllitr doplnili, v něm vznikla zvláštní směs se zelenými kousky a se zpěněným povrchem.

„Ještě třešničku.“, řekl kamarád a vzal z talířku kousek citrónu, co zbyl od tequily a zasekl ho do hrany sklenice.

„Na zdraví!“ prohlásil a napil se jako první. Poslal půllitr dál a i ostatní se napili. I já se napil. Nemělo to moc silnou chuť, tak jsem k tomu zakousnul ten kousek citronu. To už bylo lepší. Dopili jsme, co nám zbylo a vyšli jsme z hospody.

 

„Jdeš směrem na nádraží?“ zeptal se mě jeden z kamarádů.

„Jasně.“

„A co v té Praze vůbec, jak to tam dopadlo?“

„Noo, zavolal jsem té kamarádce a řekla, že je v nemocnici.“

„A co se jí stalo?“

„Někde chudera chytila tuberkulózu. Tak jsem za ní aspoň na chvíli zašel.“

„A co říkala?“

„Že mě ráda vidí a tak. Před pár měsíci jsme spolu zkoušeli chodit, ale byli jsme vždycky jen dobří kamarádi. Jo a ještě říkala, že bych si měl zajít na vyšetření taky, že je velká šance, že bych to taky mohl mít.“

„No to by Ti tak ještě chybělo. Jak se to přenáší?“

„No, nejčastěji slinama.“

Nechodím do města (pokud nemusím), nechodím na vysokou, nesnáším město plný přemoudřelejch vysokoškoláků. Nechci je vídat ani poslouchat. I když hospody podle toho volím, občas na nějaký takový lidi narazím. Mám známý a Brno je malý.

Začaly se (tři studentky žurnalistiky) bavit o tom, ve kterejch brněnskejch médiích mají, měly, nebo budou mít praxi, nebo stáž, nebo něco takovýho. Za praxi nejsou žádný prachy. Samý velký jména, samý celostátní plátky a telky. V nejhorším, říkaly, skončí v reklamce, prej je nejlepší napřed dělat v ňákým médiu a pak jít do reklamky, nebo do PR. Rozdíly neznaly ani ony samy. Prostě tak nějak to je.

Ptal jsem se, o co jim de? Neví. Jde o to dělat v médiích. Dělat NĚCO v médiích, v jakýchkoli médiích. Cokoli v médiích. Vzpomněl jsem si na obdobnou debatu s právniky (to byli pro změnu perspektivní mladí muži), těm šlo aspoň akorát o prachy.

Řekl jsem jim, ať píšou pro Prigl, že je to nejlepší, co v Brně je. Dvě Prigl znaly. Zdálo se jim to divný, není tam praxe a hlavně nevypadá to jako NORMÁLNÍ médium. Ptal jsem se, co je normální médium. Odpověděly mi něco o sledovanosti, čtenosti, číslech a tradici.

Mají prý vlastní časopis Stisk, za ten mají kredity a je i na blogu iDnes (olala). Na ten jsem se podíval druhej den v kocovině. Je pro ty, kteří „chtějí vědět, jak tvoří budoucí novináři“. Trochu depresivní představa, i na mně. Ale já noviny stejně nečtu.

Když šéfová našeho družstevního domu zametla celý dům a odpadky nám vysypala před dveře, začala jsem se o paní důchodkyni zajímat víc a číst si pravidelně její příspěvky na domovní nástěnce. Ten s xenofobními poznámkami líšeňských spoluobyvatelů domu přirovnávaných ke ghettu na Bratislavské, psaný velikostí 46 (tučně), jsem nestihla vyfotit, protože ho okamžitě někdo vyhodil. Zato jsem narazila na pár jiných i ve vedlejších panelácích, samozřejmě většinou od anonymů, jejichž jméno každý zná. Je vidět, že na ně podobně reagují i tamní obyvatelé, viz. foto. Rozbitý sklo, (nejen) psí výkaly, chrstání kbelíků s vodou na chodbu- vše je pečlivě vyfoceno, včetně poznamenaného času pořízení fotky.

Krom toho se taky na nástěnkách nachází největší perličky považované za peprné události vybrané z místních novin. Srdce každého místního obyvatele jistě zaplesá, když si přečte o přírodním unikátu, jenž se vyskytuje pouze právě v místě jejich bydliště. Na prvním místě ale přece jen vévodí zájem o Vietnamce v Černovicích. Podzemní skrýše, kryty popelnicí, kde jsou tuny falešných adidasek, nebo vraždy trhovců, to je tady klasika.

Před rokem jsem se v Brně americkýho kamaráda ptal na ekvivalentní výraz k českému „zlatá mládež“. Odpověděl mi, že to je hipster. Toto slovo jsem tehdy uslyšel poprvé.

Od kamaráda z Brna (říkejme mu M.) jsem se dozvěděl, že jsou i u nás. Že pijou čokoládu a kakao a mívají deprese. Že se zajímají o umění a o oblíkání. Že poslouchají ambient. Že se snaží vypadat jinak než ostatní.

Začal jsem se zajímat. Tady ta je? A tady ten není? Tetování, piercing zvláštní účesy… Jsou všichni mladší než já? A říkají si tak i mezi sebou, něco jako „Zdar ty starej vydesignovanej hipstře“? Vědí vůbec o sobě, že jsou „hipstři“?

Když jsem jel do San Francisca, M. mi řekl, že tam je spousta hipsterů a že i Kerouac byl hipster a že ten to celý založil. Kerouac, zarostlej ožralec Kerouac? Co má tenhle tulák společnýho s popíjením horkých nápojů ve vybraným prostředí?

Ptal jsem se teda tam.

Učitel angličtiny vysvětloval, co znamená „shabby“. Shabby styl je vlastní beatníkům, punkáčům, hipíkům a hipstrům. Zeptal jsem se na hipstry a co mají společnýho s Jackem Kerouacem. S Kerouacem prý nic. To byli nějací jiní hipsteři. Tady ty současný vytáhli na scénu marketingoví experti z tabákovejch společností v době, kdy jim začalo téct do bot a bylo potřeba něco udělat pro to, aby cíga zůstala pořád tak cool.

Stará hipízačka mi povídala, že hipstrům jde hlavně o nezávislost. Mladý sportovec slovo hipster vůbec neznal. Korejka ze školy mi řekla, že hipsterský holky chtějí vypadat jako asiatky. O Kerouacovi nic nevěděla.

Ptal jsem se anarchisty v Berkeley. „Hip“ údajně bylo původně indiánský slovo, který znamená vědět. O vztahu s Kerouacem mi nic neřekl. Hipstři se prý ale dál rozdělujou na spoustu dalších podskupin. Jedna z nich jsou „burners“. To jsou ti, co jezdí na festival Burning Man někam do pouště a pořád o tom mluví. Jména ostatních podskupin jsem zapomněl, ale bylo jich aspoň pět. Pro sociální boj jsou hipsteři podle anarchisty takřka nepoužitelní.