OÁZA STYLOVÉHO NÁBYTKU: TRH VYŘAZENÉHO VYBAVENÍ ZE STÁNKŮ BVV

Do Ikey se v sobotu může vypravit akorát buran. Skuteční milovníci excentrického bytového zařízení jezdí na druhou stranu města. Jedině polooficiální trh vyřazeného vybavení ze stánků BVV je místem, kde pořídíte koberce do celého bytu za dvoje marlbora.

Možná i vy jste letos v horkých srpnových dnech cestou z brněnské Riviery míjeli postavy obtěžkané vším možným. Dobře oblečený mladý grafik k sobě na zastávce jednou rukou přitiskl drobnou přítelkyni, aby tou druhou objal pořádně tlustý a zaprášený koberec. Studenti se do vypůjčených polských fiatů snažili vměstnat židle a noční stolky, známý malíř odcházel směrem k Mendláku s umělou palmou v náručí.

Tak vypadají některé z každodenních výjevů, které dotváří kolorit na první pohled nenápadného skladu v sousedství páté brány brněnského výstaviště. Oficiálně zde cedule na plotě láká nabídkou „panelů sololak“, „dřevotřísky surové, lamino“, a konečně „materiálu pro kutily“. Ve skutečnosti jde o unikátní mikrokosmos, kde jsou doslova za pár babek k rozebrání základní stavební kameny snu o luxusu vonící po úsvitu devadesátých let.

Mělo to být příjemné lifestylové odpoledne. Dozvíme se něco o historii, zkusíme vyzpovídat nějakého výstředního zákazníka, vedoucí nám zapózuje nad nejcennějším kouskem. Zástupkyně při žádosti o krátké představení provozovny na chvíli skutečně ztratila řeč, a rychle si začala upravovat ofinu. „Vždyť’ to máte takhle dobrý.“. „Proč jste přišli zrovna k nám? Co tady chcete fotit?“, „Výstaviště funguje vosumdesát let.“ Slibně se rozbíhající rozhovor přerušil silový nástup managementu. Ten na nás zavolal proradný skladník nenápadně zametající u dveří.

Dvojici šéfů v černých oblecích a slunečních brýlích, s očima navrch hlavy, by si jeden klidně spletl s ochrankou rumunského presidenta. „Budete mít propagačku, pane!“, pohotově švejkuje náš fotograf. Výstavní bosse však neobměkčí ani krátké představení filozofie našeho magazínu, stejně jako ujištění, že sám jeho šéfredaktor doma šlape po koberci právě odtud. „Já bych to do toho časopisu nedával. Já bych to tam nedával.“, „To sou vyřazený věci..“, „Pochopte to, tady to není žádná elita.“, rozvine klíčový argument šéfův pomocník.

Byli jsme zkrátka svědky lekce toho, že i dnes je možné najít enklávy lokální ekonomiky, plné hrdosti na regionální sortiment. Bez většího zaváhání zde s vámi vyrazí dveře, protože dobře ví, že jejich zboží se prodá samo. I bez pochybného přičinění nějakých samozvaných novinářských kašparů.

Škoda, že nás v oáze výstavních stánků včerejška uvítali holemi. S těžkým srdcem jsme zde nechali osmdesátkové odpadkové koše za dvacetikorunu, a především panáky s logem BVV za bůra. Ty nás zvláště zamrzeli. Nějaké už doma máme: rodiče je totiž s oblibou kradli před pětadvaceti lety na diskotéce v přilehlém hotelu Voroněž.

I kavárny a hospody v supermarketech a podobných útvarech si zaslouží pozornost, zvlášť když se jedná o Interspar přímo na Cejlu. Místní kolorit rozhodně nepřipomíná nudné sterilní prostředí hypermarketu za městem. Pro početnou komunitu bezdomovců je v obchodě zřízenej i prodej levnýho sudovýho vína a ani vysoký ceny v kavárně neodradí zajímavou byť chudou klientelu.

O víkendech je provoz celkem očekávatelnej, drobný oslavy nákupních orgií si tu užívají celý rodiny. I když stolky obsazujou spíš tatové, kteří místo procházce mezi regály dají přednost pivu. V sobotu dopoledne to tu (až na nedávný zákaz kouření) tak může připomínat běžnou brněnskou hospodu. Po druhém pivu rozjímající otce sledující sportovní kanály bez zvuku (běží tu dohromady televize i rádio) přiběhnou vyrušit děti a po chvilce i manželka s nákupním vozíkem.

„Pokud někde platí mýtus o české hospodě, kde spolu v jednom lokále sedí lékař i fasádník, pak je to tady”

Klientela během pracovních dní má naprosto nevšední rozptyl. Pokud někde platí mýtus o české hospodě, kde spolu v jednom lokále sedí lékař i fasádník, pak je to tady. Unavený důchodce s plným vozíkem si vychutnává jedno malý po náročném nákupu, opodál si povídají třicátníci se squashovými raketami. Koho tady nenajdete jsou milovníci kávy, která bývá překvapivě hnusná. Taky estetičtí zvrhlíci libující si v romantice supermarketu a výhledu na parkoviště si sem zatím cestu nenašli.

Ve všední dny dopoledne je tu překvapivě plno a Tutto Bene ševelí tichými konverzacemi všeho druhu. Od těžce zakrývaný něvěry docenta s blondýnou, kteří se na sebe po předchozí noci nápadně usmívají ( postarší záletníci si toto místo oblíbili) až po debaty o složitosti pracovního trhu pro prodavačky. Dozvěděli jsme se, že job za kasou se dá sehnat vždycky, horší je sehnat nějakej jinej. I na kuchařky ve školkách už je dneska v Brně protekce. A když jste z Olomouce tak tady prý nemáte šanci. Takže zatímco víkendy jsou v Tutto Bene naplněny rodinným štěstím, všední dny se nesou rytmem práce, sportu a záletů.