OÁZA STYLOVÉHO NÁBYTKU: TRH VYŘAZENÉHO VYBAVENÍ ZE STÁNKŮ BVV

Do Ikey se v sobotu může vypravit akorát buran. Skuteční milovníci excentrického bytového zařízení jezdí na druhou stranu města. Jedině polooficiální trh vyřazeného vybavení ze stánků BVV je místem, kde pořídíte koberce do celého bytu za dvoje marlbora.

Možná i vy jste letos v horkých srpnových dnech cestou z brněnské Riviery míjeli postavy obtěžkané vším možným. Dobře oblečený mladý grafik k sobě na zastávce jednou rukou přitiskl drobnou přítelkyni, aby tou druhou objal pořádně tlustý a zaprášený koberec. Studenti se do vypůjčených polských fiatů snažili vměstnat židle a noční stolky, známý malíř odcházel směrem k Mendláku s umělou palmou v náručí.

Tak vypadají některé z každodenních výjevů, které dotváří kolorit na první pohled nenápadného skladu v sousedství páté brány brněnského výstaviště. Oficiálně zde cedule na plotě láká nabídkou „panelů sololak“, „dřevotřísky surové, lamino“, a konečně „materiálu pro kutily“. Ve skutečnosti jde o unikátní mikrokosmos, kde jsou doslova za pár babek k rozebrání základní stavební kameny snu o luxusu vonící po úsvitu devadesátých let.

Mělo to být příjemné lifestylové odpoledne. Dozvíme se něco o historii, zkusíme vyzpovídat nějakého výstředního zákazníka, vedoucí nám zapózuje nad nejcennějším kouskem. Zástupkyně při žádosti o krátké představení provozovny na chvíli skutečně ztratila řeč, a rychle si začala upravovat ofinu. „Vždyť’ to máte takhle dobrý.“. „Proč jste přišli zrovna k nám? Co tady chcete fotit?“, „Výstaviště funguje vosumdesát let.“ Slibně se rozbíhající rozhovor přerušil silový nástup managementu. Ten na nás zavolal proradný skladník nenápadně zametající u dveří.

Dvojici šéfů v černých oblecích a slunečních brýlích, s očima navrch hlavy, by si jeden klidně spletl s ochrankou rumunského presidenta. „Budete mít propagačku, pane!“, pohotově švejkuje náš fotograf. Výstavní bosse však neobměkčí ani krátké představení filozofie našeho magazínu, stejně jako ujištění, že sám jeho šéfredaktor doma šlape po koberci právě odtud. „Já bych to do toho časopisu nedával. Já bych to tam nedával.“, „To sou vyřazený věci..“, „Pochopte to, tady to není žádná elita.“, rozvine klíčový argument šéfův pomocník.

Byli jsme zkrátka svědky lekce toho, že i dnes je možné najít enklávy lokální ekonomiky, plné hrdosti na regionální sortiment. Bez většího zaváhání zde s vámi vyrazí dveře, protože dobře ví, že jejich zboží se prodá samo. I bez pochybného přičinění nějakých samozvaných novinářských kašparů.

Škoda, že nás v oáze výstavních stánků včerejška uvítali holemi. S těžkým srdcem jsme zde nechali osmdesátkové odpadkové koše za dvacetikorunu, a především panáky s logem BVV za bůra. Ty nás zvláště zamrzeli. Nějaké už doma máme: rodiče je totiž s oblibou kradli před pětadvaceti lety na diskotéce v přilehlém hotelu Voroněž.

Bývalá škrobárna na Dornychu je jedním z míst, kudy protéká Stará Ponávka. Zanedbaná říčka protínající industriální centrum Brna má v příštích letech projít velkorysou revitalizací. Jak se na projekt dívají místní bezdomovci a vrátný z fabriky, kterému tok šumí přímo před závorou?

Dnes si našinec při pohledu na koryto téhle strouhy v blízkosti Dornychu jen těžko dokáže představit, že kdysi se přilehlým ulicím přezdívalo Malé Benátky. Byt’ místním samozvaným hustlerům s vlasy nagelovanými na Itala, co občas dokážou z padesátikoruny udělat kilo, by toto označení možná dávalo smysl i dnes.

Před dvěma týdny brněnské Urban centrum hostilo závěrečné veřejné setkání k projektu revitalizace Staré Ponávky. Projekt počítá s vytvořením „zeleného srdce v industriální části Brna“. V současnosti je Ponávka prakticky ponechána svému osudu podobně jako zpustlé tovární komplexy, kudy teče. Plány oproti tomu obsahují síť chodníků pro pěší, cyklostezek, odpočívadel a zeleně v poněkud pěstěnější formě, než kterou tu můžeme shlédnout dnes. Kulturní centra, kavárny, sportoviště. Více se o celé věci můžete dozvědět zde.

Dornych: Clochardi z nábřeží Ponávky

Rušná křižovatka nedaleko Zvonařky. Improvizovaná stanová prodejna Lidlu, kde je každá štangle lovečáku za stejný peníz o deset čísel delší než obvykle. Nábřežní romantika by při pohledu z lavičky přilehlého parčíku na mysli vytanula jen málokomu. Stačí se přitom otočit, obstarat pár litrů krabicového vína, a po jednom z nich se před sebe podívat ještě jednou.

Dokladem toho je i dopoledne zarostlého čtyřicátníka Milana, jehož jsme zde, pár metrů od toku Ponávky, u cigarety zastihli spolu s kamarádem krapet neučesaného zevnějšku. Přišli se sem trochu napít.

Vyfotit se určitě nenechají, ale pár vět prý s námi ztratit mohou. „Tady to nábřeží lidi moc neznaj‘.“ snažím se vlichotit dvojici bezdomovců na jedné z laviček, jimž se v tomto městě slušní lidé vyhýbají celý život. „Nábřeží vole. Ale jo, je to tady pěkný, a pařit se tady taky dá, že..“ spiklenecky se na sebe zazubí dlouholetí kumpáni, a raději nedopoví. O plánované revitalizaci prý oba slyší poprvé. „Hovno. To tady už asi dlouho sedět nebudem.“ Netají se obavami o osud oblíbeného plácku, s nímž jsou spojeni pevným poutem neúplných vzpomínek: „Jednou sem tam v tý vodě musel lovit bundu.“ „Tady za tím křem když v noci usneš, tak sice táhne od vody, ale zas ráno člověku není tak blbě.

Neruda

Stavební dělník v zaneřáděných montérkách močil na roh Střední průmyslové školy slévárenské. Mezitím kolem krokem tam a zpátky popojížděly bavoráky, s nimiž jde udělat dojem nejspíš už jenom tady. Ruka z okýnka, těžké hodinky. S dotazem na současnost a minulost Staré Ponávky mě místní ujišťují, že narazit na ně bylo velké štěstí. Většího znalce prostředí než vrátného fabriky za dřevěným mostkem prý široko daleko nenajdu. Sami mě za ním zavedou. Brněnský Neruda a ulice, na které zamlada v krátkých kalhotách válel obruč?

Setkání předčilo očekávání. Za stolem seděl mohutný muž, který dobře vážil každé slovo. Vedle dvou knoflíků – zeleným závoru zvedal, červeným spouštěl – měl velkou zavařovačku kvašáků, pytlík brambůrek a balíček podřadných cigaret. „Pane to je úplně jednoduchý. Je to stoka. Pro fabriky. To znamená pro textilky. Abychom byli přesní, tak konkrétně jako Židenice jo, Mosilana a tady ta nalevo. Ta ani nevím jak se jmenuje. A tady ta jak se jde po Mlýnské, tak ta taky nevím jak se jmenuje.“ Ačkoliv se nacházíme v průmyslové zóně, kvalita vody prý není nejhorší, a v řece se dá s úspěchem rybařit. Jde o místa se silným geniem loci, i když nenarazíme na žádné pohlednicové výjevy: „To bohužel nenajdeš. Pardon, že tykám. Ale když ti řeknu, šestnáct kačen sem najede bez problémů. Vidíš to, jo? Tady je chleba, rohlíky. Je krmim.“

I přes pestrý říční život však má současný stav toku k ideálnímu stavu opravdu daleko: „Příteli, no nevim jak moc můžu být upřímnej. Ale za tu dobu sem v tý řece viděl snad kompletní vybavení celýho baráku. Takže když se na to dívám na té počítačové studii, tak je to nádhera.“