Prigl

Každý má svůj limit. Venkovský truhlář nedokáže udělat luxusní šperkovnici, Onderka nedokáže napsat bakalářku a já nedokážu popsat slovy tento skvost – jídelnu Mňamky naší mamky. Text ani fotka nejsou zdaleka schopné zprostředkovat atmosféru, vzhled a celkový styl této jídelny. Prostě tam jděte!

Zastrčený v pátém patře normalizační kancelářské budovy na ulici Mezírka přežívá v klidu styl i kuchyně osmdesátých let. Stačí vyjet výtahem času do nejvyššího patra. Hned malé občerstvení naproti samotné jídelně naznačuje mnohé. Pravý skvost však čeká uvnitř. Samoobslužný stůl s polévkou, hosté všech generací a jednoho stylu oblečení, nabídka tří menu, čaj ve várnicích v ceně a spousta fascinujících detailů.

Když jsem se doslechl o existenci místa přezdívaného Mňamky naší mamky, představoval jsem si postarší paní servírující domácí svíčkovou a buchty. Namísto toho je však připraveno UHO podle nejtajnějších receptů kulinářských mistrů ze závodky v Zetoru, různě velké noky v polívce, šedivé vegetariánské jídlo asi z cuket podávané však s láskou potetovaného žrouta.

„Pět?“ odpovídá mi obsluhující sympaťák za okýnkem na objednávku guláše a doplňuje dotaz gestem roztažené dlaně. Trošku mě tím v kocovině vykolejí a chvilku uvažuju, jestli si tady náhodou nedává personál s hosty po každé objednávce „pětku“, ale po krátké pauze se jen tupě zeptám, co tím myslel. Samozřejmě knedlíky. Svým přáním „stačí čtyři“ v jeho očích viditelně klesám a zdá se, že mu to na chvilku zkazilo náladu. Nakonec mi naloží stejně pět kusů a k tomu takovou porci segedínu, že vytéká přes talíř. „Dal jsem vám trochu víc“ upozorní mě a vypadá to, že ještě dodá něco, že jsem jak lunt.

Svých 63 korun v žaludku bezpečně pocítíte a navíc si uvědomíte surovou pravdu, že jídlo je především hmota. Krom kulinářských zážitků je z Mňamek vynikající výhled spolu s možností rovnou vyskočit z okna. Přilehlé schodiště ještě nabízí pohodlí křesel a popelníků ze staré školy, kterých je už dnes v administrativních budovách žalostně málo.

Nakonec se dostáváme i do samotných útrob Mňamek. “Mamka” Martina nás osobně seznámí s budoucností této občanské vývařovny. “Budu tomu říkat ,retro´, kvůli tomu bolševickýmu stylu.” poodkrývá plány a ukazuje nám nové logo. Na moje pochlebování,  jak je to tu pěkné, má jednoznačnou odpověď, “není.”

Za nenápadným občerstvením naproti jídelně se odehrává hostina postarší brněnské bohémy. Cigára, pálenky, Fernet citrus a básník Slanina s fajfkou. “Původně jsem chtěla mít stylovou hospodu pro muzikanty, ale nějak se to vymklo,” říká mamka Martina. Název “Mňamky naší mamky” vymyslel před lety vydavatel nejdivnějších novin zvaných News.

Podobně jako v případě discoklubu prasečák se na místě nemáte šanci dozvědět, jak se mu říká doopravdy. Přesto po zadání hesla Mňamky naší mamky do googlu vyjede hned Jídelna Mezírka a to dokonce na stránkách průvodce evropskými metropolemi. Jestli z Brna nedělá evropskou metropoli takřka adamovského formátu právě tato jídelna, tak už nás nespasí ani ohňostroje.