Prigl

Když se obrozenci snažili v devatenáctém století přijít na to, co vlastně znamená být Čech, co je tím českým živlem nezkaženým perverzní německou kulturou a nóbl způsoby, nezbylo jim než vyrazit na vesnici. Podobně dnes, chceme-li pochopit stav českého fotbalu, musíme sejít až k jeho kořenům.

Prigl na počest Františka Ladislava Čelakovského zavítal do Rosic, Mokré-Horákova a Viničných Šumic. Do míst, kde se české fotbalové naděje hřejí na prsou domácích zvířat, aby po vzoru svých otců postupně směnili fotbalovu hřivnu za pivo a pracovní příležitost v jednotném zemědělském družstvu a národní tým i celá Gambrinus liga opět třela bídu s nouzí a týrala fanoušky groteskními pohyby městských usmrkanců.

„Nic ve zlým proti turistům, když se sem chtěj podívat, jenže není možný tady žít a tady pracovat!” Z repráku přidrátovaného na stěně betonové budky hraje trenérův synovec spolehlivý pecky. V dálce kdosi ještě narychlo lajnuje hřiště. Na svahu zevlují dvě adolescentky v péřových vestách a s kabelkami přes rameno.

Konečně dovezli bečku a tak bzukot mezi strejdy a dědy změnil tóninu, trochu se ukáznil stejně jako oni, vzorně stojící v řadě s plastovými kelímky. Mezitím ze dveří pod reprákem vychází soupeřovi hráči. Naši už na ně čekají. Protivníci jsou evidentně větší frajeři: v trochu velkých, zato zánovních dresech, pumpkách a sponzorovaných kopačkách Mizuno jasně ukazují, která vesnice má schopnějšího drobného živnostníka.

Ne náhodou se v Česku místo fotbalu zabydlel termín kopaná. Jediným smyslem tohoto národního sportu je totiž kopání, respektive okopávání, jehož technika se zrodila právě na vesnici – během péče o životně důležité plodiny. Narozdíl od národních pohárů však jde ve venkovské kopané o všechno.

Doslova o všechno, protože nic jiného na vesnici vyhrát nemůžete. Proto tu v největší míře kvete korupce. Výměnou za domluvený výsledek prošlo břichy rozhodčích i hráčů již tolik bas piv, půlek prasat a kapříků (zapomeňte na „Ivánku kamaráde”, řeč je o skutečných rybách), že by celá Subsaharská Afrika mohla pořádat Bakchanálie až do konce světa v roce 2012.

Odbila 78. minuta a na pomyslné tabuli pořád svítí dvě nuly. Ani naši, ani Rosičtí se zatím nedostali s míčem do soupeřova vápna a vzhledem k všeobecné únavě umocněné včerejší pitkou se zřejmě už ani nedostanou. Vtom se urval Laďa. Sópeřův stoper vysunuté až za vlastní půlku néni schopné zareagovat.

Laďa valí s balónem k velkýmu vápnu, má před sebó už jen gólmana, ale včil sa mu udělá šófl a tak do teho eště před lajnó cásne. Jen úplně lehóčko škrtl míč kopačkó a tak se pomalu kutálí k brankářovi. Borec se zvohne, nastaví náruč, ale balón skočí na drn a propadne mu rukama. Šumičáci řvó jak zavalení horníci. Řve i naturalizované Slovák Kamil.

Kvalita nejnižších soutěží odráží kvalitu první ligy. Najdeme tu i stejné typy hráčů:

Postarší virtuóz

Stejně jako se vrátil Šmicr z Liverpoolu do Slávie, odchází hráč z divize na fotbalový důchod do vesnické soutěže. Tady, navzdory svým 45 letům, je virtuózem. Ačkoli je ze všech nejlepší, má zdaleka nejmenší ambice. Hraje si svou hru, mazlí se s balónem a často a dobře přihrává. Smířil se s tím, že většina jeho rafinovaných pasů se odrazí od noh útočících spoluhráčů do autu. Povoláním je geodet nebo středoškolský učitel chemie.

Bejk

Od devíti let má na stěně plakáty z časopisů o fotbale. Na hřišti se neustále snaží dávat někomu jesle, což mu skoro nikdy nevyjde a tak musí balón procpat přes obránce vahou svého macatého těla. Hraje pouze v útoku. Spoluhráči se na něm neodvažují požadovat výpomoc v obraně (už jako malý demonstrativně odcházel z hřiště, když ho trenér nutil vracet se za půlící čáru). Přesto je pýchou každého týmu a totemem sexuálního zdraví a vitality reprezentované vesnice.

Hráč do počtu

Pokud se na hřišti objeví všech 11 hráčů, pohybuje se počet těch, co jsou jen do počtu, od devíti do jedenácti. Fotbal trénují celý život: pan Moudrý je pokaždé nechá hodinu střílet na bránu, pak jim řekne ať si zahrají pět na pět a jde pít do šatny. Někteří z nich měli talent, jiní ne. Trénink, chlast a dřina je ale nakonec dostaly na stejnou úroveň. Jsou vyučení a většina dojíždí za prací do města.

Věčný náhradník

Nastupuje, když je ožralá tak velká část týmu, že hrozí kontumační prohra. Proto je věčným náhradníkem – nastupuje skoro pořád. Velkou část utkání stráví na zemi. Ne kvůli častým faulům, ale jednoduše proto, že není schopný zvládnout koordinaci pohybů při střetu s hráčem nebo balónem. Jeho doširoka roztažené nohy jsou extrémně lákavé pro bejky protihráče.