Vyrůstal jsem na vesnici. Vzduch tam byl čistej a svěží a v noci tam býval božskej klid. Sousedovic čokl se občas rozštěkal na kocoura nebo protivnej hmyz a to probralo psa o pár ulic výš. Ten se pochopitelně rozštěkal taky a tak dál a tak dál. Psí překřikování obvykle trvalo pět až deset minut. Pak bylo zas ticho. Nebo se slívaly nekonečný reprízy klidně i do půnoci. S hlukem ve městě se to ale nedá srovnávat.
Po čtvrté hodině ráno se vesnicí trousily první skupinky robotníků. Do práce se dojíždělo klíďo píďo hodinu a půl. Obratnější panáci ale měli teplej flek ve vedlejší dědince. Před šestou vyrážely ženské – prodavačky ze sámošky, kuchařky ze školní kuchyně, kadeřnice, uklízečky.
Po sedmé jsem se probral já. Posnídal jsem loupák, vypil kakao a odšoural se do školy. Cestou se ke mně přidávaly další děcka, a než jsme přišli do třídy, byl nás už slušnej chumel. Chvilku po nás přicházel druhej chumel z horní části naší díry.
Nijak zvlášť jsme spolu nesoupeřili ani nekamarádili. Zkrátka jsme se měli u zadku. Horňáci měli svý vlastní hřiště a my zase svý. Myslím, že v učení to šlo líp náma v tělocviku si, vem to čert, vedli líp zas oni. Psával jsem si omluvenky a většinu času jsem proseděl na švédský bedně. „Prosím, omluvte mého syna z hodiny tělesné výchovy. Je nachlazený.“ Anebo: „Můj syn je po nemoci. Omluvte jej z hodin tělocviku.“
Hrozně jsem si přál mít slabý srdce, nádor na mozku nebo cokoliv, co by mě definitivně zbavilo povinnosti věšet se na kruhy, přeskakovat kozu a běhat za míčem jako pako. Jasně, že ostatní kluci to děsně žrali a mohli si totálně ztrhat hlasivky.
I blonďatej tělocvikář to děsně žral. Kolovalo o něm po škole, že si ho chodívá honit dozadu do nářaďovny. Jedna ze starších žaček ho prý zahlídla. Bylo z toho děsný pozdvižení a já jsem byl taky jakože děsně pozdviženej, ačkoliv jsem tehdy ještě netušil, co to znamená honit si ho vzadu v nářaďovně. Nijak zvlášť mě to nezajímalo.
Kluci si tehdy hrozně rádi porovnávali šulínky. Jasně, že nestačilo jednoduše říct: „Mám dvacet.“ Tvrzení bylo nutný dokázat. Třeba v šatně. „Jsem z tebe nervózní, buzerante prašivej. Normálně je o dost delší.“
Viděl jsem hromadu dětskejch rvaček. Seběhli jsme se vždycky okolo a pokřikovali na ty zuřivý vzteklouny. Sázeli jsme se a pobízeli je k dalšímu boji. A oni by se navzájem škrtili, tloukli by se pěstí, kopali by se do rozkroku a kroutili by si ruce až do roztrhání těla nebýt příchodu některýho z učitelů.
Obyčejně následovalo ponižující pokárání, proslov nebo poznámka, jenom blonďatej tělocvikář z toho nedělal žádnou vědu. Rozpustil hlouček přihlížejících a odtrhnul rváče. Při nejbližší hodině tělocviku pak rváče rozhodil do různých družstev a se zálibou sledoval, jak si ti dva při hře podkopávají nohy a vzájemně si vráží lokty do břicha.
Některý holky nezůstávaly o moc pozadu. Rády nám klukům ukazovaly svoje nahatý hubený tělíčka. Třeba před tělocvikem – to když jsme měli ještě smíšený hodiny, nebo o pauze na oběd. Byly kostnatý a nezaoblený, nebylo na nich zkrátka nic ženskýho. Stejně jsme na ně zírali s otevřenou hubou.
O pár tříd později – když jim konečně dorostla prsa, trefovali jsme se jim do výstřihů kuličkama z papíru, otírali se o ně ve dveřích a tak. Po škole jsme se chodívali koukat na pornokazety. Obraz býval nemožně zrnitej z věčnýho přehrávání. Tehdy to byla děsná vzácnost. A když se rodiče vrátili z práce, kazetu jsme šoupli do skrýše a zapnuli videohry. Vem to čert. Erotika dokáže spolehlivě narušit dětství.
A o mnoho let později jsem sedím v kanclu a vzpomínám na svoje školní léta. Uteklo to. Tupě zírám na svýho kolegu u protějšího stolu a přemýšlím, jak ho má asi dlouhýho. No jasně, že délka není jedinej parametr. Důležitější je tloušťka a celkovej tvar. Má to ale háček. Čuráci se mezi sebou porovnávají výhradně podle délky.
Komentáře
Radek
A kurva!
David
Silena debilita:DD Todle se vam povedlo. Nezkusili ste nekdy premyslet nad tim, ze by se to dalo vydat jako knizka povidek, proc to nezkusit?!
Mara
už se nedivím, proč někteří lidi vezmou ve 25 pěti kvér a dou střílet, mít takovejhle život, tak udělám cokoliv, abych se trochu zabavil