Prigl

Vyrůstal jsem na vesnici. Vzduch tam byl čistej a svěží a v noci tam býval božskej klid. Sousedovic čokl se občas rozštěkal na kocoura nebo protivnej hmyz a to probralo psa o pár ulic výš. Ten se pochopitelně rozštěkal taky a tak dál a tak dál. Psí překřikování obvykle trvalo pět až deset minut. Pak bylo zas ticho. Nebo se slívaly nekonečný reprízy klidně i do půnoci. S hlukem ve městě se to ale nedá srovnávat.

Po čtvrté hodině ráno se vesnicí trousily první skupinky robotníků. Do práce se dojíždělo klíďo píďo hodinu a půl. Obratnější panáci ale měli teplej flek ve vedlejší dědince. Před šestou vyrážely ženské – prodavačky ze sámošky, kuchařky ze školní kuchyně, kadeřnice, uklízečky.

Po sedmé jsem se probral já. Posnídal jsem loupák, vypil kakao a odšoural se do školy. Cestou se ke mně přidávaly další děcka, a než jsme přišli do třídy, byl nás už slušnej chumel. Chvilku po nás přicházel druhej chumel z horní části naší díry.

Nijak zvlášť jsme spolu nesoupeřili ani nekamarádili. Zkrátka jsme se měli u zadku. Horňáci měli svý vlastní hřiště a my zase svý. Myslím, že v učení to šlo líp náma v tělocviku si, vem to čert, vedli líp zas oni. Psával jsem si omluvenky a většinu času jsem proseděl na švédský bedně. „Prosím, omluvte mého syna z hodiny tělesné výchovy. Je nachlazený.“ Anebo: „Můj syn je po nemoci. Omluvte jej z hodin tělocviku.“

Hrozně jsem si přál mít slabý srdce, nádor na mozku nebo cokoliv, co by mě definitivně zbavilo povinnosti věšet se na kruhy, přeskakovat kozu a běhat za míčem jako pako. Jasně, že ostatní kluci to děsně žrali a mohli si totálně ztrhat hlasivky.

I blonďatej tělocvikář to děsně žral. Kolovalo o něm po škole, že si ho chodívá honit dozadu do nářaďovny. Jedna ze starších žaček ho prý zahlídla. Bylo z toho děsný pozdvižení a já jsem byl taky jakože děsně pozdviženej, ačkoliv jsem tehdy ještě netušil, co to znamená honit si ho vzadu v nářaďovně. Nijak zvlášť mě to nezajímalo.

Kluci si tehdy hrozně rádi porovnávali šulínky. Jasně, že nestačilo jednoduše říct: „Mám dvacet.“ Tvrzení bylo nutný dokázat. Třeba v šatně. „Jsem z tebe nervózní, buzerante prašivej. Normálně je o dost delší.“

Viděl jsem hromadu dětskejch rvaček. Seběhli jsme se vždycky okolo a pokřikovali na ty zuřivý vzteklouny. Sázeli jsme se a pobízeli je k dalšímu boji. A oni by se navzájem škrtili, tloukli by se pěstí, kopali by se do rozkroku a kroutili by si ruce až do roztrhání těla nebýt příchodu některýho z učitelů.

Obyčejně následovalo ponižující pokárání, proslov nebo poznámka, jenom blonďatej tělocvikář z toho nedělal žádnou vědu. Rozpustil hlouček přihlížejících a odtrhnul rváče. Při nejbližší hodině tělocviku pak rváče rozhodil do různých družstev a se zálibou sledoval, jak si ti dva při hře podkopávají nohy a vzájemně si vráží lokty do břicha.

Některý holky nezůstávaly o moc pozadu. Rády nám klukům ukazovaly svoje nahatý hubený tělíčka. Třeba před tělocvikem – to když jsme měli ještě smíšený hodiny, nebo o pauze na oběd. Byly kostnatý a nezaoblený, nebylo na nich zkrátka nic ženskýho. Stejně jsme na ně zírali s otevřenou hubou.

O pár tříd později – když jim konečně dorostla prsa, trefovali jsme se jim do výstřihů kuličkama z papíru, otírali se o ně ve dveřích a tak. Po škole jsme se chodívali koukat na pornokazety. Obraz býval nemožně zrnitej z věčnýho přehrávání. Tehdy to byla děsná vzácnost. A když se rodiče vrátili z práce, kazetu jsme šoupli do skrýše a zapnuli videohry. Vem to čert. Erotika dokáže spolehlivě narušit dětství.

A o mnoho let později jsem sedím v kanclu a vzpomínám na svoje školní léta. Uteklo to. Tupě zírám na svýho kolegu u protějšího stolu a přemýšlím, jak ho má asi dlouhýho. No jasně, že délka není jedinej parametr. Důležitější je tloušťka a celkovej tvar. Má to ale háček. Čuráci se mezi sebou porovnávají výhradně podle délky.