Kapela To žluté, co máte na kalhotkách a Prigl.cz vydávají videoklip k písni Brno. Natáčelo se na notoricky známých místech: Hlavák, Dům umění, Úrazová nemocnice, přehrada… Žádnému místňákovi ani přespolnímu, který chce vědět, „o čem to Brno je,“ by tento počin neměl ujít.
Během natáčení padlo množství piv a tři sklenice kečupu. Postavy klipu totiž nejdou pro ránu daleko. Nechybí násilné scény a šokující frontální nahota. V roli terorizovaného vozíčkáře vystoupil Hynek Latta.
Kapelu To žluté, co máte na kalhotkách můžete slyšet na festivalu Frnda Open Party 2011. Je to už druhý ročník, na kterém se protočí řada brněnských kapel: Čoko Voko, TŽCMNK, Vložte kočku, Hollanova cimbálka, Fuzzy Osborne, Planeta Nova Djs.
Frnda bude důstojným ukončením tohoto léta. „Pokud se nám podaří přestát druhý ročník, máme zaděláno na pěknej brněnskej fesťák. Snad to zvládneme, protože Frnda je projekt bez dotací, prostě adrenalinový riziko…“ říká organizátor a frontman kapely To žluté co máte na kalhotkách Robin kvapil.
Partnerem festivalu je portál Prigl.cz, Minimon a samozřejmě i Starobrno. Prvních 300 návštěvníků Frndy tak dostane u vchodu plechovku piva jako dárek.
Místo: Sokolák, nápověda spojení ZDE
Datum: Pátek 2. září, 18:00 – sobota 3. září, 02:00
Stránky festivalu: Facebook
Adéla se Zuzkou jsou holky, které se umějí zamyslet. Všichni posluchači jejich muziky to dávno vědí. Redaktoři Priglu se s nimi tentokrát zahloubali nad tématy Moravanství, Brněnství, Feminismus, Záviš a Bohunický Atomový Štít:
Prigl: Naše motto je „S krátkým měkkým.“ Souhlasíte s ním?
Zuzka: Já bych tam dala měkké dlouhé.
Adéla: Já bych tam dala tvrdé dlouhé.
Prigl.cz je především o Brně. V jakých čtvrtích jste se narodily a žily?
Zuzka: Já v Brně-střed na Obilním trhu. Čili jsem se narodila přes ulici. Ze začátku jsem chodila jenom po Obilňáku a okolí, takže jsem nevěděla, že existuje Líšeň.
Adéla: Já jsem bohužel věděla, že existují Bohunice…
Můj děda postavil Bohunice. Sory.
Adéla: To je bezva. Škoda, že jsem tam žila. Jako malá jsem si myslela, že je to sídliště ve tvaru hvězdy, ale pak mi ve škole řekli, že srpu a kladiva.
Zuzka: Ale říká se, že Bohunice jsou atomový štít. Když sem totiž spadne bomba, Bohunice lehnou popelem, ale Brno zůstane.
Takže od dětství jsi tam žila?
Adéla: Žila, ale neměla jsem tam kamarády.
Je tam nějaké dobré pískoviště?
Adéla: Spousta! Já jsem z té hezčí části.
Z kolikátého patra?
Adéla: Třetího. Rozhodně lepší, než kdybych bydlela ve čtvrtým.
Máš ráda paneláky?
Adéla: Nenávidím je. Je mi v nich úzko.
A co Genius loci? Jaká jsou vaše oblíbená zákoutí?
Zuzka: Já mám ráda Zelňák a pak taky hospodu, která se jmenovala U nás doma. Byly tam malované obrázky Heleny Růžičkové a jejího syna, jak jí buřty. Bohužel ji z hygienických důvodů zavřeli. Taky mám ráda Cejl a různé odpudivé vinotéky s plastikovými ubrusy v okolí.
Adéla: Já mám ráda Lužánky. Ale je spousta míst, Brno je dobrý.
To je zajímavý, co jsi řekla. V čem je Brno dobrý?
Adéla: Brno je hezký pro život. Pracovních příležitostí je tu trochu míň…
Zuzka: Má to svoje nedostatky. Všichni se tady znají, což je někdy otravné.
V Praze taky.
Zuzka: Zas je ale dobré, že nemusíš nikomu volat, ale projdeš se po městě a vyřídíš to. Můj taťka říká, že zná v Brně deset tisíc lidí osobně. Jménem.
Adéla: Ale z Líšně a Vinohrad jich člověk moc nezná. Tam když bloudíš dva dny, tak nikoho známého nepotkáš.
Jaké jsou typické brněnské problémy?
Zuzka: To souvisí s tou malostí. Klepy. Třeba na druhý straně Brna ví šedesát holek, který jsem nikdy neviděla, jakej mám zadek.
Adéla: A nedá se tady moc jezdit na kole.
A co Brňáci jakožto osobnosti?
Zuzka: já mám ráda paní Květu, která poslouchá walkama a kýve se přitom. Traduje se o ní, že je vůdkyní dětského gangu. Vždycky si ale poctivě koupí Kofolu.
V jakém stylu se kýve?
Adéla: Funk.
Znáte Záviše?
Zuzka: My jsme se teď potkali. Říkal, že má nějakou mladou přítelkyni, ale že to nebude na dlouho. Byl moc milý. Mám hrozně ráda jeho píseň Čepice.
Adéla: Já mám ráda Vary, vary, vary, já jsem kokot starý.
Někomu připadá podobný to, co dělá Záviš a to, co děláte vy.
Zuzka: Já si to moc nemyslím. Jsou tam nějaké podobnosti, třeba sprostá slova. On jich má teda víc… ale je to vtipný.
Vy jste taky vtipný. U něj je ještě k tomu potlačená hudební stránka.
Adéla: Taky jsme vtipný a taky je u nás hudební stránka potlačená. On to ale dělá sám, tak je asi šikovnější a odvážnější…
Hrozně se líbíte feministkám. Počítaly jste s tím, když jste začínaly?
Adéla: My jsme nepočítaly, že to bude vůbec někdo poslouchat. Nejdřív nás poslouchalo patnáct kamarádů.
Zuzka: A trvalo asi tři roky, než se to rozšířilo.
Jak se to rozšířilo?
Zuzka: Samo, po internetu.
Tak to máte podobný se Závišem. Ten taky říkal, že jenom tak hrál a lidem se to líbilo.
Zuzka: To je metoda sněhové koule. Každý si to pálí, pálí, pálí a pak už to mají všichni vypálené.
Takže jste teď slavné v Brně nebo v celé republice?
Adéla: Už je zaplaveno vše.
Počítám, že i včetně Prahy. Myslíte, že má Brno doopravdy komplex vůči Praze?
Adéla: Já si spíš myslím, že Praha si myslí, že ho máme.
Zuzka: Morava obecně je zprofanovaná Mirkem Donutilem a filmy jako Bobule nebo Básníci. Lidi si pak myslí, že tady popíjíme víno v krojích…
Moje jedenáctiletá sestřenice z Prahy nedávno řekla, že není nic horšího, než mít příbuznýho z Moravy.
Zuzka: Moje mamka je Češka. Když se o ní taťka ucházel, tak se za něj tolik styděla, že ho vydávala za strejdu z Moravy, co jí veze jahody.
A když někdo v Praze říká, že jede na Moravu, představuje si to jako exotickou zem, kde žijou samí veselí lidi.
Adéla: A jedeš si tam pro jídlo.
Je zajímavý, že takovej Freiburg v Německu má sto tisíc lidí a na rozdíl od Brna si tam nikdo nestěžuje, že je jeho město malý.
Zuzka: Máme prostě takovej pocit, takovej českej pocit.
foto: Vendys
V pořadí druhý průvodce priglu Vás v deseti krocích přivede až na samotné dno brněnské společnosti. Tato cesta je – jako každá cesta do pekla – lemována dobrými úmysly.
1. Studium humanitních oborů
Tady se nedá netrefit, výběr je dost široký. Obdržený a vyčtený informace se dokonale hodí k věčnýmu hospodskýmu vysedávání a nekonečnýmu konverzování v kavárnách, zároveň tohle vzdělání vůbec nezvyšuje šance na přeplněnym trhu práce (bacha na výjimky anglistika a psychologie), důvod nezvedat prdel z hospody je hned dvojí.
2. Cigarety a kouření
Kuřte, kuřte hodně a kuřte všude. Vdechování kouře přináší tzv. „falešný pocit zaměstnanosti“, ten se – vzhledem ke kvalifikaci – ještě bude hodit. Balený cigarety zaberou víc času. Kouření dává to správný držení těla, zápach z vlasů. Jedním slovem: Nezbytnost.
3. Média – filmy
Knížky – obvykle braková sci-fi, která krátila čas povalečům včerejška – se už v dnešní době nehodí. Ale spoustu volnýho času je třeba kultivovat co nejobskurnějšíma mediálníma zálibama jako jsou například turecký hvězdný války, rumunský akční komedie a německý fekal porno (od dob southparku klasika).
4. Flink, pivo a drogy
Každej si vybere to svý. Halucinogeny daj flinku metafyzickej šmrnc. Zhulenci maj všechno na háku, o pivu se netřeba rozepisovat. Byl to Egon Bondy, kdo napsal, že pivo desítka je nápoj filosofů. Silnější (a dražší) piva nechte pracantům, kteří potřebujou po večerním squashi zapít starosti, rychle se opít a šupem dom. Mnohahodinový debaty jsou pro desítkáře.
5. Levicový názory
Trapní, ambiciózní kariéristi (často ve spolupráci s rodičema) vás budou chtít stáhnout do víru kapitalistickýho běsnění. Je dobrý se proto vybavit světonázorem, kterej chytne tyhle upracovaný oběti systému v slabinách a odkáže je do patřičnejch mezí. Navíc není nic trapnějšího než chudej pravičák, kterej od piva nadává, že mu Vietnamci berou práci.
6. Seriály
Kocovinu, nudu, neúspěch v kolektivu i u zkoušky rozežene znělka oblíbenýho seriálu. Spousta volnýho času a šíře současný produkce seriálů se k sobě dokonale hodí. Seriál se stal orientačním bodem v nepřehledným předivu sociálních významů. Na co nejraději čumíš? je otázka, kterou se dá zjistit víc než zdlouhavým oťukáváním ohledně oblíbený muziky a povolání rodičů. (Nemocnice na kraji města po dvaceti letech – bydlí u rodičů, Sex ve městě – blbka, atd.)
7. Brigády za 48 na hodinu pro Jobs.cz
Prachy jsou třeba. Poslední zbytky iluzí a nutnou dávku nihilismu jde získat při plahočení se za tu nejmenší možnou mzdu, při které vás vo koruny a sny odírá nejen šéf ale i pracovní agentura. Víc o práci v prvním průvodci priglu.
8. Žít zdravě
Stres a nedostatek spánku jsou příčinou mnoha civilizačních nemocí. Je dobrý se těmto nepříjemnostem vyhýbat a to raději důsledně.
9. Inteligentní nezájem
Peníze, rodina, děti nesmí vzbuzovat žádnej zájem. Oproštěnej od veškerejch ambic se svět jeví čistější. Pro případný pokrytce se skrytejma ambicema je inteligentní nezájem spolehlivou skořápkou, pod kterou se můžou vždycky schovat před každým blížícím se neúspěchem
10. Psát na Prigl.cz
Klikněte na https://prigl.cz/pridat-clanek/
Naivní mladí Brňáci svý doby říkali o trojici hospod Maxim, Čáp a Hobit, že je to Bermudský trojúhelník,ve kterým se ztrácí géniové. Neměli ani tušení o opravdovým Trojúhelníku na tržnici Malá Amerika. Kazety Orlíku už tady sice od Vietnamců nekoupíte ale bezútěšnej genius loci přetrvává v trojici hospod U bernardýna, Chicago Bar a Luna.
Těžištěm trojúhelníku dvou barů a non-stopu je autobusová zastávka – možnost úniku, která zůstává štamgasty nevyužitá. Kdysi odsud vedla přímá linka na záchytku do Černovic, takže pokud benga nechtěly riskovat zablitej služebák, mohly vás hodit do autobusu a vyzvednout až na místě. Dneska se odtud dostanete hned dvěma linkami na Kliniku čelistní a obličejové chirurgie nebo rovnou patologie v Bohunicích. Doba přitvrzuje.
U bernardýna
Rodiny na kolečkových bruslích, které míří na výletní stezku u Ronda míjejí tuto chýši s rezavým grilem plným odpadků. Občas se odtud někdo vypotácí a snaží se po vzoru reklamy na Mentos (Čtvrtníčkova verze) nastoupit do aut čekajících na červené, v horším případě do aut jedoucích.
Uvnitř jsme nechtěně vyděsili retardovanou holku v tričku Dopravního podniku přepásaného ledvinkou. Za žádnou cenu se nechtěla ocitnout v záběru, protože „je ve službě.“ Busta Lenina u záchodů pro nás byla samozřejmostí. Velké překvapení naopak vzbudil ceník služeb vyvěšený u baru. Lehké zdřímnutí za pětku, rvačka od padesáti korun a otrava alkoholem zdarma.
Chicago Bar
Plechová stavebnice vyztužená kari sítí zajišťje v létě teplotu o deset stupňů vyšší než venkovní a v zimě totožnou. Podobnost s dělnickejma boudama není náhodná, většina osazenstva právě přijela ze stavby nebo se na ni chystá. Chicago Bar vychází klientele vstříc a tak kromě piva a nealko nápojů v plastu obsahuje nabídka dva druhy suchého pečiva, konkrétně pletýnku a rohlík.
Pingl, který si umě pohrává s popelníkem, vyvolává v platícím návštěvníkovi pocit bezpečí. Když prachy dojdou, může se situace otočit. Vzhledem k snížené citlivosti hostů, je výchovná facka naplocho popelníkem často nezbytným výchovným prostředkem. Ale jak říká Bukowski: „Ožralýho chlapa nezabiješ.“
Luna
Zatímco do Bernardýna se chodí místo práce a do Chicaga po práci, v Luně si můžete dát kromě piva i šlofíka před prací. Non-stop Luna uzavírá tah po Bermudským trojúhelníku, čili každá ušetřená koruna je tu dobrá. Hlavním úsporným opatřením je zásoba tvrdýho chlastu v placačkách ukrytejch na hajzlu ve žlábku po ukradeným neonovým světle. Po vypití placačky následuje logicky druhý krok – spánek. Hlavní devizou tohoto podniku je, že vám v dřímotě nikdo nebrání.
Hledání ztraceného času: Jeden z pamětníků Luny obohatil naši fotogalerii o rok starý záznam oslavy narozenin neznámé dámy. Kromě Bohemia sektu tekoucího proudem a věštění z ruky věnujte pozornost vzhledu podniku před rekonstrukcí.
Mají si dva lidi co říct po sedmi letech vztahu i bez piva? Ondra a Iveta si myslí, že jo, ale raději tuto variantu příliš netestují. Jejich vztah od začátku doprovází láska k popíjení různých druhů piva v různých množstvích. Svoje společné začátky pak zvěčnili náhrdelníkem vyrobeným z víček od piva na tajno vypitého u Ondry doma (začalo to tak, že je neměli kam vyhazovat – i v koši by je mohly vypátrat všetečné oči rodičů). Když Iveta odjela na čas pryč, Ondra vršky provrtal a navlíknul je – jako správnej muzikant – na strunu od kytary.
Každej den si najdou čas zajít na pár kousků do hospody nebo vypít několik lahváčů doma. Jejich vztah jim perfektně šlape už sedm let. Důkazem toho je láskyplný polibek, který si dávají při každým přiťuknutí s novým pivem.
Prigl: To jsi navlíkal sám?
Ondra: Ty náhrdelníky původně byly dva, ten první jsem navlíkal sám a ten druhej už s Ivetou.
Iveta: Jo? To si vůbec nepamatuju.
Ondra: To je nevýhoda toho našeho pivaření.
Radši do hospody nebo radši doma lahváče?
O: Radši doma lahváče.
I: Než jít do hospody na zahrádku, tak raději do parčíku s lahváčem.
Mělo to vaše pivařství nějakej vývoj?
O: Ze začátku jsme pili hodně krabičáky. Pak jsme ale přesedlali na pivo. Chodili jsme ven na Bílendu třeba a abychom nemuseli tahat lahváče, tak jsme kupovali Měšťana v plastu. To bylo myslím první pivo, který se takto vyrábělo. Že by to byl nějakej gurmánskej zážitek, to se teda říct nedá, pak ještě byly v platu Nový Paka „Brouček“, ale to už se vůbec nedalo pít.
I: Raději jsme měli Starobrno. Třeba jsme šli domů a tam jsme si koupili lahváče. Anebo jsme šli někam a tam jsme si taky koupili lahváče.
Slabší nebo silnější piva?
I: Zpočátku jsme pili jenom desítky.
O: Já můžu všechno. Klidně jenom desítku, teď teda spíš tu jedenáctku. To má čistě pragmatický důvody, my těch piv vypijeme hodně, a když bychom pili třináctky, tak jak bychom vypadali večer. V poslední době nás oslovujou i ty pivní speciály, co neznáme, tak zkoušíme.
O co podle vás u pití piva jde především?
I: To není tak, že potřebujeme pít alkohol. To je prostě spojený s tou pohodou.
O: Často stačí jenom to mít v ruce.
foto: Vendys
Lidi z okolí Hodonína či Dubňan si bláhově myslí, že život v Brně je lehký jako peříčko. Ani v takové metropoli jako Brno však nelítají pečení holubi do huby. Brno si nese kříž věčně druhého. Když už se o něm natočí film, je jeho motivem Nuda. Zoufalí obyvatelé si tak musí vymýšlet a z generace na generaci předávat neméně zoufalé důvody k hrdosti na rodnou hroudu. Prigl vám přináší přehled těch nejblbějších:
1. Historky Miroslava „3+1“ Donutila
K tomu asi netřeba nic dodávat. Vzpomínky čelního pražského baviče na veselá léta na JAMU a bodrý brněnský burany během normalizace pro nás stěží představují důvod k hrdosti.
2. Brno – město kultury
V Brně je kultury až příliš mnoho. To byl i důvod, proč oficiální představitelé města odmítli loni bojovat o cenu „Evropské hlavní město kultury 2013″. Vždyť i bez tohoto pofiderního titulu tady máme solidní metalový zázemí. Jeho přehlídkou je výroční Rockové Chrlení.
3. Kometa Brno
Kometa Brno pod různými názvy získala jedenáct titulů. Jenže naposledy někdy v šedesátých letech. Stejně tolikrát byl v devadesátých letech klub vytunelovanej, díky čemuž se podíval i do třetí ligy. Nakonec musel extraligu „Modrobílé šlechtě“ koupit primátor.
4. Moravská dobrosrdečnost
Zatímco Pražáky považujeme za vykutálený hajzlíky, sami sebe vnímáme jako hodný lidi, kterým je cizí obechcávat jeden druhýho. S brněnskou značkou vás Pražák s lehce pobaveným úsměvem pustí na nepřehledný smíchovský křižovatce, zatímco vy jemu objedete za Áčko na espézetce káru klíčem. Ostravákům nevadíme a ani ožralej Slovák vám na vlastní půdě držku nerozbije, protože podle něj „Brňáci jsou jen líní Slováci, kteří se neodtrhli.“
5. Hlavní město Brno
Milan Knížák, kterej toho jinak dost nakecá, chtěl z Brna udělat hlavní město. Nicméně jeho myšlenka odkazující na klíčovou polohu našeho města získala uznání až při dělení republiky. Právě tady ve vile Tugendhat byl roku 1992 podepsán rozvod Československa. Toto bylo jediné angažmá Brna jako hlavního města státu.
6. Velké město Brno
V rámci Evropy se sotva vlezeme do první tisícovky největších měst. I taková vesnice jako Bratislava nás po výstavbě několika paneláků v Petržalce odsunula na třetí místo v ČSSR. Těmito počty frustrovaní Brňáci si proto rádi připomínají, že jejich počet je stejný, jako byla celá česká populace v roce 1000 n.l., případně jako populace celé Evropy deset tisíc let př.n.l.
7. Pevnost Brno
To, že se Brno ubránilo před Švédy je sice fajn, ale Třicetiletá válka dávno skončila a zůstává otázkou, před kým bychom se ubránili dneska. Sem tam ožralej militantní lokálpatriot ještě vzpomene, že Hitler chtěl na našem brdku vybudovat pevnost Brno proti „komunistickým hordám z východu.“
Většina lidí si myslí, že ví, co znamená flákat se. Ne každý to ovšem skutečně umí. Proč nám má okolí a rodiče flákání za zlé? Vždyť po flákání touží lidstvo od chvíle, kdy se za Adamem a Evou zabouchly dveře ráje. Prigl přináší záznam debaty mezi filosofem, sociologem a informatikem. Proběhla v hospodě U pavouka těsně po prohře Česka nad Švédskem v ledním hokeji.
Filosof: Když máš tolik volného času jako já, musíš být hodně silná osobnost, abys to morálně unesl. Aby tě nestresovalo, že tolik volného času přichází z pohledu většinové populace vniveč.
Sociolog: Pamatuji si jednu tvou historku. Ten den jsi říkal, že jsi dělal něco velmi zajímavého a sice, že jsi přemýšlel na posteli, a když už jsi měl napřemýšleno, šel ses dívat na videoklipy na MTV. O nich jsi také přemýšlel. A zrovna, když přišla tvoje matka, tak ty ses válel na gauči u videoklipů, což se jí mohlo zdát jako vrchol flákání.
Filosof: Musíš být dostatečně disponován, abys zvládl flákání ve zdraví.
„Kocovina ti vybuduje den”
Sociolog: Znamená flákání i to, když chlastáš a nic neděláš?
Filosof: To by se mělo rozlišit.
Sociolog: Rozhodně, protože kocovina ti vybuduje den, dodává iluzi jakéhosi vývoje.
Informatik: Celý den máš co dělat.
Sociolog: Ráno máš velkou kocovinu. Pak nastává střední fáze, během které se například osprchuješ. To pomáhá. Dále si uděláš nějakou polévku, potom se podíváš na dva seriály. Vysílí tě to, ale zato víš že ses od začátku dne někam posunul.
Filosof: Dokážeš popsat dny, které vyplníš i něčím jiným než kocovinou?
Sociolog: Samozřejmě. Spánkem. Hodlám udělat experiment, během nějž budu co nejvíce spát bez použití alkoholu.
Filosof: Předpokládám, že počítáš spánek od momentu, kdy usneš po moment, kdy se probudíš. Ne ty chvíle, kdy už jen ležíš v posteli a díváš se na fasádu na protějším domě.
Sociolog: Ale můžeš se probudit a spát dál.
„Flákání je ta krásná chvilka pro sebe, kterou po nás Bůh chce”
Číšník: Takže pivo, pivo a kafe.
Sociolog: Zapomínáme na to důležité – co je produktem flákání?
Filosof: Flákání je nepracování. Člověk, který se celý den snaží trefit tenisákem s odrazem od tří stěn do půlitru na druhém konci místnosti, pracuje, i když je nezaměstnaný a využívá sociální systém.
Sociolog: Takže když čtrnáct dní nic neděláš? Co je toho produktem?
Filosof: Vnitřní pohoda, zajímavé myšlenky a má-li někdo tvůrčí ambici, tak pravděpodobně něco vytvoří.
Sociolog: A je flákač.
Filosof: Můžeme zavést definici flákání?
Sociolog: Je flákání, když přijdeš po osmi hodinách z práce a jen tak se díváš na televizi?
Filosof: Flákání je ta krásná chvilka pro sebe, kterou po nás koneckonců Bůh chce. Musíme ale odlišit dvě věci. Jestliže týden pracuješ a o víkendu máš volno, pak se jedná o odpočinek nikoli flákání. My ale mluvíme o tom, co nahrazuje práci.
Sociolog: Takže když osm hodin pracuješ a pak se jen díváš v televizi na hokej, to už se neflákáš, ale odpočíváš.
Filosof: Já se ovšem deset hodin flákám a potom odpočívám.
„Sledování náročného filmu je práce”
Sociolog: Jak se odpočívá po flákání?
Filosof: Třeba když vyjdu z domu a chodím, kam mě nohy zanesou, tak se flákám. Ale potom dostanu hlad, tak si třeba vařím párky a u toho odpočívám a pak si častokrát pustím film.
Sociolog: Stáhl jsem si několik klasických maďarských filmů z šedesátých let, protože mě zaujalo jejich téma, ale pak se na ně nechci dívat.
Filosof: Protože jsou náročné
Sociolog: Ano, jsou černobílé, málo se v nich mluví, mají dlouhý střih. I když jsou o něčem, jdu místo nich sledovat Červeného trpaslíka nebo Simpsonovy, které jsem viděl už desetkrát. A teď přichází otázka: jsou ti Simpsonovi odpočinek nebo flákání?
Filosof: Rozhodně si myslím, že sledování náročného filmu je práce.
Sociolog: Takže pak můžeš odpočívat a nedá se říct, že by ses flákal.
Filosof: Jedná se o typickou práci a po ní zábavu. Podle mě flákání je opravdu něco, co práci zastupuje. Člověk je zrozen k tomu, aby něco dělal, jinak je nešťastný. Musíš buď pracovat nebo se flákat. Já třeba velmi silně cítím, že jsem se nenarodil, abych pracoval.
„Jsou lidé, kteří by se měli drtivou většinu života flákat”
Sociolog: Počkej, ale v dnešní společnosti se buď flákáš nebo pracuješ, takže nemůžeš být nešťastný.
Filosof: Můžeš, protože spousta lidí místo toho, aby se flákala, tak pracuje a naopak. Jsou třeba lidé, kteří by se měli drtivou většinu života flákat. Třeba já. Ty zjevně také.
Sociolog: Já stoprocentně.
Filosof: To znamená, že nás činí nešťastné, když máme pracovat. Ale pak jsou lidé, jejichž podstatou je činorodost.
Sociolog: Jako včelky.
Filosof: Ano, a oni ve chvíli, kdy nemohou pracovat, jsou nešťastní a nezvládají toto nechtěné flákání, což je mnohdy přivede k alkoholismu a dokonce drogám. Opravdu jenom člověk, který má dispozice se flákat, by se flákat měl a naopak.
„Člověk, který se neumí flákat, by měl makat”
Filosof: Dejme tomu, že se vzbudím ve tři odpoledne a až kolem šesté vyjdu ven. Jednoduše se nepodrobuji žádnému násilí. Když se do ničeho nenutíš, tak jsou všechny procesy dost zdlouhavé. Sprchování trvá třeba hodinu.
Sociolog: Ano, to je ono, nenutíš se. Nebereš za své takové nesmysly, jako je povinnost či zodpovědnost. Někdo třeba říká, že když tři dny nic nedělá, cítí se hloupě. To znamená že si zvnitřel tu povinnost. Podle mě se někdo neumí flákat vůbec. Můžeme tedy říct, že existuje dobré a špatné flákání? Že se někdo umí a neumí flákat?
Filosof: Naprosto. Člověk, který se neumí flákat, by měl makat.
Sociolog: A jak to špatné flákání vypadá?
Filosof: Víš třeba, že za deset minut zavírají obchod, ale nepůjdeš rychleji. Radši půjdeš přes celé město do jediného otevřeného obchodu, který je zbytečně drahý a najdeš tam jen játrovku a rohlíky.
Sociolog: Co když jsi vegetarián?
Filosof: Taveňák.
„Jediné, co může flákače udělat slavným, je kuriózní smrt”
Sociolog: Slavní lidé neustále říkají, že jsou upracovaní.
Filosof: Proto jsou slavní. Flákáním se neproslavíš. Skutečného flákače na ulici nepoznáš ani nezjistíš, jak moc se fláká. To by tě musel třeba srazit autobus, aby ses dostal do novin.
Sociolog: To tě těžko dělá slavným.
Filosof: Z hlediska flákače to je už dost velká sláva.
Sociolog: Takže jediné, co může flákače udělat slavným, je kuriózní smrt, aniž by na ní nějak zapracoval.
Informatik: Nikdo o něm neví. Po ulicích chodí miliony těchto neznámých hrdinů a jsou příliš nenápadní, aby sis řekl: Tohle je flákač.
„Seznamování s ženou mi připadá jako práce”
Filosof: Můžeme tedy rozlišit, že práce je k něčemu a flákání je k ničemu. Čili jsme buddhisté.
Sociolog: Podle buddhismu se nesmíš sám zabít ani plodit. Obojí znamená práci.
Filosof: Už třeba seznamování s ženou mi připadá jako práce.
Sociolog: To je zábava.
Filosof: Ale rozhodně to není flákání.
Sociolog: Na druhou stranu zažívají někteří jedinci ve společnosti muka, když nemohou promluvit takže je pro ně nejtěžší práce držet jazyk za zuby. Musel bys jim tvrdě platit, aby to vydrželi.
Filosof: Takových znám povíc. Kam se tím chceš dostat?
Sociolog: K tomu, že bavit se pro někoho skutečně není práce, protože tím dává průchod sám sobě a tím pádem se vlastně fláká.
Filosof: A co děláme teď my?
Sociolog: To nevím.
Obsah tohoto článku v sobě nosím dýl, než sem vůbec kdy věděl, že vznikne nějakej Prigl.cz. Zhruba v dobách, kterými se budeme zabývat – tedy začátky vzniku brněnský kavárenský kultury – jsme šli s kámošem do jedné kavárny, která se pozděj stala něčím jako vlajkovou lodí nastupující brněnský hipsterský kultury. Dali jsme si pivo. To se nedalo pít. Postěžovali jsme si pinglici a ta se nám omluvila s tím, že nejede chlaďák. Nedopili jsme, zaplatili a odešli. Banální historka, jenže většina kolem sedících distingovaných kuřáků pila to teplý pivo skoro bez bublinek s vážným ksichtem. Pozéři.
1. Kavárničky místo putyk
Nastupující mládež opustila zakouřený doupata ve kterejch bylo možný posbírat moudrost od vysloužilejch dělníků v důchodu, nezaměstnanejch a bláznů všeho druhu. Namísto toho dosedla do sterilního, designem vykastrovanýho prostředí, kde u předraženýho piva soutěží o to, kdo líp vychválí novej psychologizující skandinávskej film. Kdysi jsme se protloukali temnejma vodama pivní reality, v níž kazatelé všemožnejch brněnskejch náboženství vzpomínali na vítězství Zbrojovky v sedumdesátým osmým, na ožralýho Bolka Polívku v autobuse nebo opěvovali kvality socialistickýho zemědělství.
2. Patka místo číra
Nějak se pozapomnělo na posměch, kterej schytal Vaculíkův účes v kamarádech do deště a způsobil na pár let, že patku by si na hlavě soudnej člověk narůst nenechal. Vzpurný účesy v podobě kohoutů, tlustejch špinavejch dredů rostoucích náhodnejma směrama kolem hlavy a přírodní kudrnatý afra ve stylu Šášy Krustyho se do kaváren nenosí. Místo toho najela zpátky vaculíkovská patka, která snad má symbolizovat těžkosti při přemýšlení mladistvýho intelektuála, kterej se nechce chlubit svým vysokým k přemýšlení stvořeným kantovským čelem. Osobně dávám před Vaculíkama s patkou přednost Tofiům s bujnou hřívou srovnanou podle (slušně velkýho) hrnce.
3. Hadry po matce místo po fotrovi
Jakej kulturní eklekticismus je lepší? Když vezmete český prestižky, pásek z new yorku a průhlednou pláštěnku z francouzskýho sekáče nebo prostě zkombinujete český pivo a maoistickej mundůr? Obojí vyjadřuje širokej kulturní záběr. Jenže v prvním případě je diskuse o šiří tohoto záběru natolik složitá, že se k samotné kultuře už nedostanete.
4. Balení na kecy místo na škopky
Status muže (a nejen jeho) pivní kultura vždy a všude posuzovala podle množství vypitýho chlastu. Čím v současnejch kavárnách distingovaní intelektuálové u café latté získávají pozornost stylově oblečenejch slečen, když ne tím, že na místě vyžerou dvanáct škopků a tři zelený, zůstává záhadou.
5. Teploušem na Facebooku místo chlapákem v hospodě
Za nás byli i gayové pořádní chlapi a s ženskejma se bavili jenom teplouši. Všichni byli stejně namrdaní, seděli ve stejný hospodě a smrděli stejným druhem tabáku. Při dnešní honbě za co největším počtem přátel na Facebooku není už možný ženský ignorovat.
foto: Vendys
Student filosofie se při prvním pivu mění v nesmiřitelného intelektuála, stejně tak i poslední Favák či Jamák je sám sebou škatulkován jako umělec. Sedí proti sobě v hospodě a nejednou mezi nimi dojde k nevybíravé slovní přestřelce a metání blesků očima.
Co si tyto skupiny vyčítají? Proč spolu nemohou žít v míru po vzoru například dělníků ze stavby a dělníků z fabrik? Do příčin tohoto letitého nepřátelství vás teď zasvětí Prigl.
1. Vzájemné pohrdání
To, co umělec vytvoří, intelektuál vždycky shodí. Ve všem vidí nadbíhání povrchnímu publiku nebo umělecké elitářství. V kritice sebeumněji vytvořeného díla se intelektuál uchyluje k zákeřnostem, může šáhnout po politice, estetice a když mu teče do bot, tak i po morálce.
Umělci se naopak intelektuálům smějí pro jejich naprostou levost. Správný intelektuál totiž kromě mluvení nic neumí. Navíc svou kritikou nepříjemně odhaluje, že většinou nic neumí ani umělec.
2. Popkultura
Časy, kdy se intelektuálové dívali jen na dokumenty na ČT2, jsou nenávratně pryč. Intelektuálové se dnes nedívají v televizi vůbec na nic. Všechny superstar, talenty a další reality show jim daly dobrý důvod jednou provždy zlomit nad televizí hůl. To umělci sjíždějí v televizi snad úplně všechno. Čtou Blesk, posílají smsky do televizi a ke všemu z toho mají ještě legraci. Virtuální postavy pak figurují v různých jejich příhodách a nezasvěcený by mohl získat dojem, že se umělci se všemi dobře znají. I intelektuálové občas zatouží po trošce bulváru, ale musí si vystačit s historkami o Kantově večerním popíjení piva.
3. Móda
I když časy se mění, intelektuálové stále dávají v oblíkání přednost určitému asketismu a své zvyky mění jen pomalu. Dodnes není výjimkou třicetiletý učitel ZSV s manžestráky vytaženými vysoko do pasu a v nich hluboko ponořenou flanelovou košilí.
Naopak umělci jsou ochotní rozebírat svoje extravagantní ohozy dlouhý hodiny a arogantní úšklebek intelektuála je dokáže nasrat.
4. Chlast
Zdálo by se, že na tomto poli se umělci a intelektuálové konečně scházejí: po překročení určitého věku a hodiny se obě skupiny drží svých zavedených značek. Ovšem zatímco u intelektuálů to bývá Desítka, umělci do sebe klopí spíš slivovice a tulamorky.
5. Živobytí
Nezajištěný mladý intelektuál často musí své živobytí dobývat s lopatou v ruce. Není divu, že pak svým vrstevníkům-umělcům často vyčítá jejich prodejnost, díky níž se od lopaty umí držet dál.
Ve výsledku se však umělec s intelektuálem vykoupou ve stejné stoce. Zatímco intelektuál bagruje základy nového multifunkčního nákupního centra, umělec vymýšlí jeho logo a znělku pro rádio.
Všichni víme, že nejvzdálenější místo, kam lze utéct před prací, je Úřad práce. Bodrá tetka si jednou za měsíc otevře internet na pécé a pošle vás do dvou firem pro razítko, že je pozice půl roku zrušená. Zdálo by se, že v tomhle kojeňáku pro nefachčenka, se nám nemůže nic stát. Jenže i zde dochází k nehodám. Stačí se jednou opít a nepřijít na schůzku nebo být shodou nešťastných okolností přijat do zaměstnání, a jste venku. Prigl vás krůček po krůčku seznámí nejen s tím, jak se nebezpečí vyvarovat, ale ještě lépe – jak si získat důvěru úřednic a stát se miláčkem Pracáku.
1. Kafe pro ni
Není to úplatek, je to vyjádření respektu. Zvyk nosit kafe na úřad je stejně starý jako samo kafe (a úřad). Je přitom důležitý výběr značky i načasování. Samozřejmě nesmíte paní urazit etiketou Tesco Value, ale ani jí nemůžete dávat najevo, o kolik jste na tom líp než ona, když na ní vybalíte Dallmayr Monaco. Tchibo je tak akorát. Kávičku zásadně neneseme hned na první, ale až na druhou schůzku. Dáváme tak najevo vděčnost za dosavadní péči o nás. Je-li darujícím muž, měl by si dát záležet, aby se ve způsobu předání odrazila jeho odvaha a šarm, jímž může otevřít srdce ženy, která dřímá v každé úřednici.
2. Kafe pro vás
Před zaměstnance na ÚP nesmíte předstoupit viditelně opilý(á). Proto než vyrazíte z non-stopu na schůzku, ať je vaší poslední objednávkou kafe. Turek a ranní procházka přes Svoboďák (kde je k dispozici kašna) vám pomohou z nejhoršího.
3. Termín schůzky
To, jak urputně vás bude chtít úřednice zbavit tepla flinku, závisí na jejím naladění. Pokaždé, když si budete domlouvat následující schůzku, snažte se trefit do termínu po obědě, nejlépe mezi 13 a 15 hodinou. Je známou skutečností, že úředník s plným břichem oplývá blahosklonností. Extrémním příkladem jsou soudy, kde nejpřísnější rozsudky bývají vynášeny těsně před obědem.
4. Iniciativa v mezích
Ukažte, že svůj život držíte pevně v rukou! Nejlépe tak, že budete držet v rukou vlastní papír a tužku a během schůzky si na něj – místo na přidělený kus – budete sami psát kontaktní údaje a poznámky. Avšak pozor! Přílišná horlivost a důkladnost vzbuzuje na Pracáku podezření. V rámci etikety póvlu se pravidla porušovat musí, ale inteligentně. Kdybyste nepřišli na domluvenou schůzku, vyhodí vás. Proč tedy nepřijít na schůzku o den dřív a nedivit se tomu? Úřednice nad vaší nedbalostí ráda (a možná i s úsměvem) pokývá hlavou.
5. Třikrát a dost
Ač se to zdá jakkoli nepravděpodobné, úředníce vám může sehnat práci. Tomuto nebezpečí musíte aktivně čelit: Pokud na Pracák sami přinesete každý měsíc potvrzení ze tří firem, kde vás odmítli, nebude vás Úřad do dalších podniků posílat. Vzhledem k vašemu dosavadnímu životnímu stylu nebudete mít problém vzbudit u potenciálního zaměstnavatele špatný dojem a než obchodíte všechny brněnské obchody a kanceláře, budete dávno v důchodu. Jako první krok vyplňte formulář přiložený úplně naspodu tohoto článku, výsledné pdf vytiskněte (doporučujeme zaškrtnout kolonku „ať to vypadá”), přineste ho k nám do redakce a my vás odmítneme a dáme vám za pivo razítko.
Snad vám tento návod ulehčí vaši nepracovní pouť. Pokud se budete držet jednotlivých bodů a v rámci bezpečných mantinelů sami improvizovat, jistě se vám podaří získat mateřskou lásku a sympatie zaměstnankyň Úřadu práce a ty si vás časem začnou zvát ne častěji než jednou za půl roku.
Jak vypadají spodní proudy světa placeného sexu v moravské metropoli? To se dozvíte v exkluzivním rozhovoru s člověkem, který zde erotické priváty pečlivě obráží bezmála deset let. Přinášíme detailní rozbor situace z míst, kde pár stokorun navíc hraje svou roli i dnes.
Syrové prostředí bytů a pokojů, kde se kněžky lásky svému poslání věnují v ústraní a takříkajíc na vlastní pěst, dosud nebylo přesvědčivě zmapováno. Obáváme se, že novinové články sestávající ze statistických odhadů a vyjádření sociálních pracovnic nejsou tou nejšťastnější volbou. S radostí jsme proto využili příležitosti položit několik otázek tomu, kdo toto prostředí poznal opravdu do detailů.
I. NOVINY, FLUKTUACE, ČUCH
Kontakty člověk hledá čistě v novinách? Nebo i nějaké webové portály?
Na internetu je paradoxně víc starších, už nefunkčních inzerátů. Zatímco noviny jsou každý den aktuální. No a podle obrázků. Poznáš, jestli je to fotka z časopisu, nebo udělaná někde v místnosti u závěsu. Pokud je tam teda nějaká prsatá baba z magazínu, tak to většinou bývá zlý. Zkoušel jsem číst komentáře na webu, ale nemá to moc smysl. Někdo napíše, že Lucka na Provazníkové nestojí za nic, na to jinej odpoví, že bys radši měl držet hubu.Takže ve výsledku je člověk stejně odkázanej na princip osamělého čtenáře. Takže je to neorganizovaný, a opravdu svobodný, organizovaný je to nanejvýš na těch stránkách na čtyři listy. Jistě, můžeš najít nějaký tři byty, který má pod palcem borec v BMW, polomafián.
Bývají děvčata na fotkách mladší, než ve skutečnosti?
Tak dva tři roky. Jinak ta nabídka se rychle mění, zhruba po roce se objeví třeba čtyřicet procent nových. Po dalším roce se ty, co zůstaly, zas z dalších dvaceti promění. Maximálně tři čtyři roky, dýl u řemesla zpravidla nevydrží.Půlka zmizí, půlka zůstane, žádný fenomenální návraty člověk nezaznamená. Že by se někdo na dva roky odmlčel. Žádnej časosběr bych udělat nemohl. Člověk ani nemá žádnej systém, spíš takovej čuch kam jet.
Vrací se člověk často?
Třeba dvakrát za stejnou, ale většinou ne. Já třeba osobně jsem ten, kterej rád zkouší. Je to různý, já si kolikrát z té dvojstránky, která je často až čtyřstránka, vyberu všehovšudy pět až deset procent. Zbytek je klidně třeba fakt padesát let, osmdesát kilo a podobně. Hlavně, že má pětky. Holt někdo jde po pětkách, já zas třeba po těch mladších no.
Odkud zpravidla pochází?
Většinou Češky, ne z Brna. Pár Slovenek, jedna Ukrajinka. Jedna asiatka za měsíc. Kdysi jsem zahlídl i jednu černošku.
V kterých čtvrtích je scéna nejživější?
Největší koncentrace privátů je samozřejmě v centru a okolí. Inzeráty co jsou kolem středu, výpadovky, Lidická, trošku na Jih. Tam všude je to v pohodě a bezpečný. Můžeš klidně jet na Líšeň. Ale je to víceméně o náhodě, jeden byt v jednom baráku. Nedá se říct, že by to bylo v deseti blocích dvě kurvy na barák. Spíš kolem centra, a ty priváty jsou opravdu vybíraný tak, že jednou bydlíš na Úvoze, jindy v Husovicích, úplně stejně jak ti studenti. A budou to dobrý adresy, i když tam za půl roku nemusí být.
II. NÁVŠTĚVA KROK ZA KROKEM
Na kolikátou se do privátu vyráží ?
Většinou to funguje tak od dvanácté výš. Hlavně kolem čtvrté odpoledne, to vidíš odjíždět přijíždět auta, Manažer jede z práce, a ví, že o půl páté tam potřebuje být, aby za hodinu už jel jinam. Především odpolední hodiny.
A samotné byty?
Často třeba pět pokojů, kde jich je pět. Částečně se tam rovnou bydlí, částečně jen dochází do práce. Většinou je to normálně jak někde u studentek. Postel. Stolek. Bez knížek, někdy je tam nějakej erotickej obrázek. Jindy tam není nic. Občas bývá domek ve stylu zámečku někde na okraji, kdy vidíš, že to má borec udělaný jako v podstatě hostelový spaní.Anebo je to parta tří holek, který to mají pronajatý, ne úplně jako punkáči,.ale za půl roku si toho všimnou sousedi, a pak už jsou zas někde jinde. Tady ty místa si hlavně nehrajou na kluby. Nemusíš nikomu kupovat tequilu za dvě stovky.
Na plotně polívka.
To spíš bývají otevřený okna a vyvětraný. Taky prostěradla dělají hodně. Na lepších místech používají jednorázový prostěradla, protože je fakt dobrý, když se pro každýho povlíká nanovo. Ale většinou to probíhá na čistotu. V sedmdesáti procentech máš pod sebou čistej lajntuch. Fleky na matracích vidět nechci, ale je to aspoň překrytý čistým hadrem.
Jak vybírat? Jaké jsou klíčové proměnné?
Určitě lokalita. Třeba na Francouzskou se ti moc nechce, že jo. Potom kdo ti otevře. A jak vypadá. To znamená, že někdy tam stojí úplná ježibaba, ty stojíš a nevíš, podle jakýho obrázku jsi tam vůbec jel. Poděkuješ a odejdeš. Žádnou statistiku si nevedeš. Ale pamatuješ si třeba adresu. Za čas vidíš inzerát a řekneš si: „Cože? Zase tam? Tak sem nepojedu, ani hovno.“ Potom samozřejmě, jestli je ten byt nějak čistej, jak vypadá koupelna třeba. Může tam být starší vana, ale nesmí to bejt vyloženě humus. Víc už nezjistíš, pak už jde jenom o byznys.
Na kolik že to vyjde?
Průměr je kolem toho litru, dvanácti stovek. I když třeba tak o dvě stovky to mohlo jít navrch. Co bejvávalo za třináct set, je dneska za patnáct a podobně. O ultra výhodných nabídkách, třeba za osm set, moc nevím. Od tisícovky výš. Zavoláš, že jsi před barákem, Otevře ti, peníze dáš předem.
Děvče tě pozvalo dovnitř. Co dál? Káva?
Ne ne. Málokdo to tak nabízí. Pití je v kohoutku. Není důvod. Na začátku řekneš, co by se ti teda líbilo, „Jo, tak to je fajn“, a úplně v klidu si to vysvětlíte. Když tě v polovině ještě něco napadne, může být, řekneš „A co tohle?“ Ale samozřejmě hned – i tady v polovině – musíš šáhnout do peněženky. Není problém připlatit, ale rovnou. Podle nálady, bud’ je tam rozesmátá holka, u které víš, že ji to baví, a je jasný, že se pak předvádí. Ale jindy je zas holka otrávená. A je jedno, jestli je stará nebo mladá. Pokaždé nemusí být nejchytřejší, tak dvakrát sem měl pocit, že to dělám snad s nějakou trochu mentálně postiženou. Intelektuálku z filmovýho klubu tam nejspíš nenajdeš. Někdy se stane, že se naprudíte navzájem, a můžete se tak akorát poslat do prdele. Ona s tebou ale žádnou hru nehraje, že bys musel nějak kontrovat. Prostě si nějaký věci vysvětlíte, a normálně se funguje tak, jak se má. A že by si s tebou víc povídaly, než by makaly, to zas ne. Nesnaží se tě půl hodiny uondat kecáním. Klidně si první čtvrthodinu můžeš povídat, ale už zároveň víš, že se něco děje. To je jak tady, můžem do sebe nabouchat deset piv, ale stejně tak to můžem dát jenom po třech.
Kolik času návštěva zabere?
Hodinu. Od ní se také odvíjí cena. A celkem přísně to dodržujou. Stane se někdy, že ti řekne, „Máš ještě patnáct minut. Úplně unavená baba, řekneš si dopiče, bych se nejradši rovnou oblíkl a utekl. Ale stejně tak tě může slušně upozornit, že zbývá ještě 5 minut, plus patnáct minut koupelna, a není problém. Podle toho taky poznáš u koho seš. Je pětapadesát, a už tě vyhazuje, tak co tam ještě budeš těch deset minut ležet, že jo. Je pravda že někdy tam seš jenom těch čtyřicet minut a sereš na to, co tam těch dvacet minut ještě budu oxidovat.
Vyhazovači?
Samozřejmě nikdy nevíš, kdo je ve vedlejší místnosti. Klidně tam někdo může sedět, to je často normální. I u těch ženských nevíš, můžou mít plynovou pistoli, cokoliv. I bez vyhazovače. Nedělá to naivní šestnáctka, co je sama doma. To ne. Je dobrý brát si věci s sebou do sprchy, nenechat peněženku v kalhotech na opěradle. Ale sám jsem nikdy nezažil problém. Že by na mě někdo vyletěl a obral mě. Myslím, že to prostě nemají zapotřebí. Nevypadá to tam nebezpečně, že by se na tebe měl vyřítit nějakej pes nebo něco podobnýho.
Dá se odhadnout, kolik denně bývá kunšoftů?
Tak potkáte se. Cigaretu si ale spolu nedáte, spíš tak proletíš po schodišti. Děláš, že se nevidíš.
III. KLUBY VS. PRIVÁTY
Spočívá rozdíl mezi klubem a privátem jen v cenách?
Je to vždycky o zákaznících. Budu mít volnejch patnáct litrů, tak je pojedu promrdat do bordelu. Kdežto za tu tisícovku, patnáct stovek, se člověk přirozeně musí uskromnit. I v téhle branži platí, že každý zboží má svýho kupce. Privát se navenek nevyznačuje žádnejma červenejma záclonkama. Naopak jim jde spíš o to utajení. Můžou být takový ty srdíčka v Juliánově a tak. Většinou jde ale normálně o pronájmy, žádný kamenný bordely. Tam fakt člověk nechá pět tisíc za stejnou věc. Bud’ tam jezděj Poláci a Ukrajinci, a drží to nějakej mafián, ale stejně tak to může mít Rakušák a jsou tam samý letušky.
Prvek překvapení asi také hraje svoji roli..
Nebudu chodit k ženské, která tam leží šest let. Všimnu si nějaké nové zajímavé studentky, a než abych jí zval, chlastal s ní po bárech, tak to uděláme takhle na rychlovku, akorát tam člověk zhruba ten litr nechá. Naštěstí to funguje od těch opravdu mladejch, dvacetiletejch holek, až zas na druhou stranu po ty čtyřicítky. Podívej se, to se mi právě na tom líbí, že pokud je ta studentka opravdu chtívá, a chtěl bys s ní být někde na diskotéce na baru, tak stejně zjistíš, že se už vyspala s půlkou Brna. Opravdu. Akorát to teda chce hlídat ten věk. Pětadvacet třicet, výš už určitě nemá smysl. Právě tou rychlou obměnou je částečně zaručena i kvalita služby. Nevyleze na tebe žádná stará mréca.
Servírka: Ještě dvě piva?
Děkujem.
Jak je na tom Brno v celorepublikovém srovnání?
Nevím. V Ostravě je asi víc těch špinavejch. Je to jak v jakýmkoliv obchodě. Vybereš si, dá se tam zaparkovat, jsou vyhlášení. Nebo zalezeš dovnitř, zjistíš, že má blbou náladu, a nenaděláš s tím celou tu hodinu nic. Stane se, že ti řekne, že před dvaceti minutama vzala někoho jinýho. Tak já tam jedu, stíhám křižovatky, a pak ti řekne, abys dvě hodiny počkal. Na konec ale těch negativních zkušeností může být nějakejch 15%.
To není špatný.
Relativně jo. Je to daný už výběrem podle těch fotek. Už když volám, tak tuším, jak to bude. Chleba se potom láme u dveří, někdy se před barákem patnáct minut nemůžeš dovolat, tak na to sereš a jedeš pryč. Kdybych obrážel starý kurvy, a byl s nima kamarád, tak měním dokola pět adres.
Když před padesáti lety přijel můj děda za babičkou do Brna, uviděl na konečné pětky v Černých polích vůz tažený párem valachů. Pro Pražáka to tehdy byla příslovečná voda na mlýn a doživotní historka o Brnu.
Padesát let uplynulo, koňské potahy tu už nenajdeme, ale koňského hnoje je pořád dost. O tom svědčí nabídka na současném okraji města – na konečné jedničky v Řečkovicích. Stačí zavolat, koupit si pár pytlů a můžete mít koniny, co unesete.
Některé stánky zaměřené na venkovní prodej nezavírají ani v zimě. Ať už je to láskou majitele nebo štamgastů. Zlatý potok dokáže překonat všechny překážky a má otevřeno celoročně. A to i přesto, že prostor je miniaturní, návštěvnost minimální a výdělek těžko pokryje náklady na vytopení této nenápadné boudy. Na konečné několika autobusů u velké Billy na Lesné se dá díky obětavosti majitele deprese zahánět (i získávat) celoročně.
Klientelu tvoří buď důchodci nebo zaměstnanci nedaleké Billy. Na politiku si sem chodí zanadávat zejména členové tamní ochranky. Oslovil jsem jednoho z nich, tajemný muž odmítl sdělit jméno, o rozhovoru nechtěl ani slyšet. Přesto dokázal, že své profesi rozumí. Má dokonale zmapovanou čórkařskou komunitu snad z celé Lesné a trochu se vyzná i v zákonech. Majitel stánku je do celé věci podrobně zasvěcen, i když jeho benevolence k drobné kriminalitě otevírá otázku, odkud bere do svého stánku vodku.
Útulno je na Zlatém potoce jen díky ještě většímu marasmu venku, ale o to víc je v malém prostoru zakouřeno. Muž z ochranky se (pod zárukou anonymity) přecejen nakonec rozpovídá. „Dneska vzal ten zrzavej feťák dvakrát flašku absolutky a včera to samý. Vždycky sem ho chytil, ale chápeš to?“ obrací se muž z ochranky na barmana: „My mu tam nemůžem zakázat vstup dokud fakt něco drahýho nečapne.“ I když reakce posluchačů jsou víceméně bez emocí, tajemný muž z ochranky se rozohňuje čím dál víc: „Takhle je to jak u blbejch, on si tam de pro snídani, pak pro svačinu, já ho můžu chytit klidně pětkrát denně a nic. Jemu je to uplně jedno.“
Barman svým klidem mírní emoce tajemného muže. „No to víš, to není žádnej zločin, ukrást láhev vodky.“ Muže z ochranky to ale příliš neuklidňuje a žáhu si chladí vyprávěním, jak zajistil rodině místních socek zákaz vstupu do Billy. Nakonec dojde i na debatu o zákonech. „Všechno bych to pozavíral, do jednoho, to není možný takovej bordel. Znám feťáky, co žijou jenom z čórek, co udělaj tady na Lesný. Sekat ruce nebo zavřít.“ Po této úvaze se na delší dobu filosoficky odmlčí.
Fakt, že Zlatý potok má svoje kouzlo, dokládá po celou dobu klidně sedící důchodce s úsměvem sledující rozvášněného tajemného muže. Po dvou pivech se zvedne a nasadí čepici. „Jirko, zdar“ loučí se s barmanem. „Zase zítra pane Václav,“ odvětí mu barman a s vidinou vyšších tržeb se začne vyptávat, který z kolegů tajemného muže z ochranky se dnes zastaví na jedno.
Vánoční trhy v Brně nejsou místem křesťanského rozjímání ani nějakých přehnaných rodinných pohod. Už několik let jsou to místa, kam se lidi chodí jednoduše ožrat. A to v takovým měřítku, že před rozšířením na zelňák to vypadalo, že v Brně jsou Vánoce jen o klobáse, svařáku a kořale. Ježíškovu dílnu pro šikovné malé ruce, která tu před lety bývala, byste dnes hledali marně.
Díky rozšíření se trhu na zelňák má vánoční popíjení svoji diverzitu. Mainstream je na Svoboďáku v duchu „svítí a bliká všechno“, alternativce pak láká ladovský Zelňák. Ve výsledku je to úplně jedno, většina si obejde trhy oba. Nealko a nebuřto stánky mají poměrně těžký život. Zboží slouží jako zajímavost při korzování se svařákem v ruce a prodavači jsou často terčem posměchu oražených opilců. „Koliks toho prodal?“ směje se brunátný třicetiletý metalista na prodavače pomalovaných věcí. Pokud tyto prodavače zrovna nikdo neotravuje, koukají smutně ze svých stánků. Mezi stánky s alkoholem působí i dealeři trávy, ale kšefty se u dřevěných stolků domlouvají všelijaké. Brno je na chvíli open-air.
Týpci v péřovkách ve skupince podupávají před KFC než půjdou do kotle mezi stánky „balit kundy“. Opilost se musí využít a večerní trhy dostávají parametry diskotéky. Ne každý má však tak vysoké ambice: „Já mám ještě osmdesát korun, tak si něco dám,“ sune se mladý čahoun od „mikeše“ k dalšímu stánku. „Turbošroub, dobrý, dobrý v tom je absint“ přemítá nahlas „ale já ho potřebuju aspoň nula čtyřku a ne nula dvojku, do toho drinku,“ obrací se na okolí a vysvětluje svoje alkoholické záměry.
Nápaditost, co se týče nekonečnýho obměňování názvů různých kombinací horkých moštů, punčů, svařáků a kořalek doslova bere dech. Na Maliňáček, Brňáček, Svoboďáček a Zelňáček už dneska nikoho neutáhnete, teď jede Bombardino, Brněnské bombec, Moped, Masařka, Hořčák, Vozembouch, Medvídek, Čmělák, Sršeň, Lomcováček, Lavina, Císařpán za oceánem, Betelné francózák, Kámošova holka, Rumová pralinka, Turbomošt, Mandloň, Vanila Libre, Verlaine, Turbošroub, Teplý kvír, Zahřívák.
Pro nás to názvem vyhrál drink „Kámošova holka“, ale to může být osobní problém a nějak se s tím vyrovnáme.
Nejmoudřejší z moudrých, muž s mnoha zkušenostmi, Abe Simpson řekl, že Bůh dal lidem rozum, aby lidi mohli hledat chyby na všem, co vytvořil. Nálepky CHCI ABY TADY z brněnský produkce umožňují tuto stížnost zachovat i pro další, kteří přijdou.
A je na co si stěžovat. Z Čápa udělali divnej pivní fastfood s dvojnásobnou cenou piva oproti svý bývalý variantě. O Čápovi už se sice psalo, a to dokonce na velmi hoch intelektuálních místech, ale psát by se o něm mělo dál (pro jednu generaci to bude pravděpodobně takový trauma, že se musí počkat až vymřem). V místech, kde se setkávali studenti, alkáči, dělňasi a cigoši se na vás dneska tlemí nudaři s mastnou pusou od vepřovýho kolene.
Na Akádu – kdysi, kdysi totální brněnskej kult – jsme ani neplýtvali nálepkou, protože to je totální výsměch a ostuda. Na otázku, jestli tam mají šachy, nás posílali „někam do herny“.
Místo pivnice U tří kohoutů je teď McDonald a tam, kde býval Parlament, ve kterým pěkně demokraticky vysedávali náckové pod komunistickou výzdobou, si dnes dáte tak akorát pizzu.
Ale abych nebyl jenom negativní. Pořád se drží Putyka U Míka. Neporušují tu ani krásný galantní styl ze starých dob a toaletní papír je k dispozici pouze na záchodech označených “Dámy”. Většina lidí sem přestane chodit po dosažení osmnácti, ale opravdu to tu pořád je. Zdejší nedělní a sváteční otvíračka 8-12 dopoledne stojí za návštěvu, zvlášť pak na Štědrý den. Někdo zkrátka bez pár piv v klidu nepoobědvá a to ani o Vánocích.
Dobře se drží i na nádraží, kde se V DEPU po rekonstrukci kouří, vaří a dá se tam i sedět. Vypadá to, že Brňáci s kapitalismem nějak zpohodlněli a na stojáka už se na pivo nikomu moc nechce.
CHCI ABY TADY každopádně není o kecaní, o umění, nebo o něčem podobným, ale o prosté akci.
Po devatenácti letech nepřetržitého provozu končí poslední smradlavá alternativa brněnskýho pití kafe známá jako „Černoška“. Ne, že by sem občas nějaký klasický kavárenský povaleč nezabloudil, ale povaha této kavárny je přece jen trošku jiná. Černoška stojí mimo hlavní tepny brněnskýho kavárenskýho života (vlastně stojí mimo jakýkoli tepny) a lákala vždycky spíš postarší podivíny než draze oháklý mladíky.
Citlivější povahy si stěžují, že to tady zapáchá jak v domově důchodců. Slušní lidi se sem zkrátka staví maximálně pro praženou kávu do pytlíku a podrobněji originální výzdobu nezkoumají. To nebrání partě padesátníků s nejasnou strukturou příjmů, aby tady netrávila celý dny. Na mafiány jsou tito štamgasti chudí, na důchodce mladí a na pracanty zjevně moc vyzevlení… a tak chodí do Černošky. Potřeba sexu po padesátce, právnický kurvárny a brněnská boxerská scéna osumdesátých let, to jsou jen namátkou témata, která řeší lidé s trochou peněz a bez práce.
I tady lze narazit na studenty a studentky slavné Masaryčky. Hudební teorie, historie a antropologie se tady však vyskytujou spíš ve stopovým množství. Na prázdný místo nastupuje často sama prázdnota, která čiší z očí mladších hostů kafárny. To však neznamená, že se vás dívky s notebooky a haldama poznámek nezeptají, kdy začala třicetiletá válka (naštěstí jsme věděli – pro nedouky: 1618).
Smutná zpráva pro milovníky HC zakouřenýho prostředí: máte na návštěvu Černošky čas tak do Vánoc a pak šlus. Naváže na ni obchod s levnýma nebo drahýma hadrama. Snad vzhledem k blížícímu se konci nechce zavalitý nihilistický kavárník o článku a focení ani slyšet: „Prostě si to nepřeju.“ Co se stane se sochou, která dala místu jméno, nemá zatím nikdo ani tušení.
Znáte ty lidi, kterým je po pár slovech všechno jasné a jsou připraveni vás i proti vaši vůli okamžitě analyzovat? Tihle hospodští psychologové nemají žádný skutečný kámoše a svoje oběti získávají metodou přisedávání. Přesto je málokdo umí poslat do hajzlu. Většina nedobrovolných respondentů reaguje pouze krčením ramen, rozpačitým usrkáváním a kyselým úsměvem. Pointou rozboru vaší osobnosti od samozvaného psychologa je to, že jste úplně v prdeli, což v našich podmínkách bývá většinou pravda.
Duchař
Je v pohodě, když v šestnácti letech vykládáte kamarádkám karty, jestli jim to s klukem z vedlejší třídy vyjde. Pokud to někoho v pozdějším věku nepustí, je nucen hledat nové oběti. Vybaveni zběžnou znalostí horoskopů a karet jsou schopní hodiny sypat věty typu: „Tam je to jasný, on je býk, takže v posteli super, ale v životě by ti to neklapalo… Tady ta žaludová desítka ukazuje, že mezi tebou a světem je zeď, kterou neumíš překonat…“ Když vycítí ztrátu zájmu ze strany posluchače, neváhají záludně polechtat ego: „Ty jsi typ umělce, potřebuješ se vyjadřovat.“ Stavidla této pohromy stačí otevřít neuváženým prozrazením data narození.
Samouk
Aby se stali zanícenými psychology, nepotřebují číst. Jejich mottem je: „Čím míň vzdělání, tím víc keců.“ Identita samouka stojí na víře ve svůj pozorovací talent. Půl roku ve skautským oddíle nebo práci je pro něj obrazem celého světa a všech jeho obyvatel. Tenhle klíč jsou schopní napasovat na každýho: „To víš, ženský s velkejma kozama touží po jistotě.“ Častokrát načerpají „pravdu o chlapech“ na vojně a „pravdu o ženských“ při rozvodu.
Světaznalec
Místo zájmu o okolí dává přednost introspekci: „Já bych se na psychologii hodil,“ uvedou často svůj povzdech nad skutečností, že nemají maturitu. Jsou to nejbodřejší světáci u stolu, kde ale zároveň končí jejich zkušenost. Kosmopolitní šmrnc pobrali před patnácti lety na rodinné dovolené ve Španělsku. Odtud pochází jejich éthos volného ptáka a ostatní charakterizují podle toho, o jakou jistotu se třesou: „Tobě jde jen o to hnízdečko… Ty seš ten typ, co neudělá bez paragrafu ani ránu.“
Snář
Normální, tudíž bdělej, život nezvládají a tak je zajímají jenom sny. Vykládají svoje a chtějí znát vaše. Vybaveni solidní zásobou knížek pro důchodkyně se pouští do divokých interpretací snů, který jste si zrovna vymysleli, abyste je uspokojili. „Máš nervy v hajzlu. Je na tobě vidět, že tě ta práce stresuje.“ Na chabou obranu svých nedobrovolných klientů reagují jen chápavým úsměvem a pokýváním hlavou. „Podvědomí neoklameš.“
Nadržený posluchač(ka):
Samozřejmě je řeč o posluchačích opačnýho pohlaví, s nimiž rádi rozebírají intimní otázky. Jsou to věční kámoši a kámošky lidí, s kterýma nikdy nebudou mít sex, a tak si s nimi o něm alespoň povídají: „A co cítíš, když jsi s tím druhým? …Evidentně ho máš ráda, ale nemiluješ ho.“ Na stará kolena se z tohoto typu hospodské psychologie stává klasická dědkovská perverze.
tony
…a co?