Realita není hezká, ale Brňáci se jí nebojí

Byl to zajímavej večer. Začalo to v kavárně Tramín. Kámoš od mýho táty zpíval revival Louise Armstronga, Raye Charlese, Barryho Whitea a Franka Sinatry, tak jsme se na to šli celá rodina podívat.

Těžko očekávat, že revival americkejch hvězd v podání mistra z učňáku nebude prdel. Slideshow na projektoru, v který se střídaly fotky ptáčků, západů slunce a svatebních prstýnků s kurzorem uprostřed a varovnou hláškou antiviru, byla více než důstojnou kulisou pro zkraje namrdanýho interpreta ukrytýho pod maskou černocha. Vlastně to vypadalo, že ji vyfasoval z nějakýho nacistickýho kulturáku, kam se chodily výpravy hitlerjugend poučit o rozdílech mezi rasami.

Imitace angličtiny občas vystřídalo prdění na trubku a dramatický vložky hlubokým hlasem: „Je třeba se milovat, milovat tak, jak jen se dva lidé milovat dokáží. Tak by si to Barry White přál.“ Jeho gesta nejlíp vystihla moje sestra, která se v Praze stará o bezdomovce: „Takhle vypadají klienti z azyláku, když po čuču zahání haluze.“

Smál jsem se. Ale ne bezstarostně. Musel jsem myslet na všechny drobné sběrače obživy. Na pouliční prodavače tarifů, na starou zlodějku hřbitovního kvítí, která s něma pendluje po hospodách, na Kikinu s Bobinou – čtyřicetiletý ženský po rozvodu snažící se uživit jako klaunky na dětských oslavách, jejichž plakát z podchodu u Tesca už odvál čas.

Tenhle vánočně-novoroční fejeton patří nám všem, kteří si nebojíme přiznat, že realita není hezká, že nemáme žádné kouzelné schopnosti ji změnit nebo se sami někam radikálně posunout, ale každý den nepřestáváme bojovat. Šťastný nový rok.

Za dětských let byl pro nás revizor něco jako pedofil. Rodiče, tetičky a strýcové, kteří jezdili všichni načerno nás varovali před oběma – před cizími lidmi, co přijdou, když to nečkáte, a udělají vám něco škaredého. Vzhledem k tomu, že ve městě jsou nejméně přizpůsobivými skupinami rapeři a pankáči, vyzpovídali jsme o jízdě načerno právě je a jejich rodiny. Podělili se s námi o své úspěchy i neúspěchy.

Raper: Na základce jsem ještě nechlastal, tak jsem si šalinkartu kupoval. Na střední přišly na řadu cíga a paření Halfa po síti v klubu Netbox. Kapesný jsem měl malý. Tenkrát stála šalinkarta nějak sto dvacet, ale vždycky byly brutální fronty. Pokaždý jsem si řekl, že ji koupim zítra, ale druhej den jsem už ty love neměl. Když mně posílali pokuty, tak jsem si říkal, že to ze mě stejně nikdy nedostanou. Přišlo mi uplně nereálný, že by na mě přišli, když se s nima nebudu vůbec bavit. Litřík, co jsem občas čórl svojí babce, buď padl v Netboxu nebo za skéro. Nakonec pokuty hodily stovku na exekucích, právnička je srazila na osmdesát, který platim dodnes. The End, vole.

Pankáč: U nás v rodině se jezdilo na černo odjakživa. Rodiče mě nabádali, ať se tvářím mladší, že si mě potom revizoři nevšimnou. To fungovalo tak do patnácti, pak mě začali kasírovat. Zdrhnout se mě podařilo jen jednou. Když jsem náhodou měl nějaký prachy, tak poslední, kam bych je strčil, bylo těm ingoustům na DPMB. Jenže pravidla zvostřila – párkrát mě varovali i revizoři. Potom, co na exekuci dojel kámoš, jsem tam zašel. Dalo to exekuce za dvacet pět táců a pokuty kolem patnácti.

Úspěšné úniky

Dělnická varianta (rada hopera): Jeli jsme se dvěma kámošema dělat na stavbu po dvou hodinách spánku. Nastoupil na nás revizor. My jsme se nějak tak spravedlivě rozhořčili a začali na něj řvát, že jedem (kurva) do práce, ať nám dá pokoj. Hádal se s náma tak tři zastávky, že do práce přece jedou všichni. My v tý době znali ranní šaliny jen z cest z kalby. Nakonec to vzdal a nechal nás bejt.

Bezdomovecká varianta (rada pankera): Když máte fakt špinavý hadry, co nosí akorát boveři, tak stačilo říct, že jste na ulici a většinou vás akorát vyhodili. Teď už to ale nefunguje, berou každýho: děcka, alkáče, všechny.

Univerzální řešení: Vždycky se vyplatí zdrhat. Vytrvat, neukázat revizorovi občanku, vystoupit ven a během čekání na benga prostě zdrhnout. Revizoři jsou většinou dědci, ale ani těm mladejm to většinou nestojí za pot.