Byl to zajímavej večer. Začalo to v kavárně Tramín. Kámoš od mýho táty zpíval revival Louise Armstronga, Raye Charlese, Barryho Whitea a Franka Sinatry, tak jsme se na to šli celá rodina podívat.
Těžko očekávat, že revival americkejch hvězd v podání mistra z učňáku nebude prdel. Slideshow na projektoru, v který se střídaly fotky ptáčků, západů slunce a svatebních prstýnků s kurzorem uprostřed a varovnou hláškou antiviru, byla více než důstojnou kulisou pro zkraje namrdanýho interpreta ukrytýho pod maskou černocha. Vlastně to vypadalo, že ji vyfasoval z nějakýho nacistickýho kulturáku, kam se chodily výpravy hitlerjugend poučit o rozdílech mezi rasami.
Imitace angličtiny občas vystřídalo prdění na trubku a dramatický vložky hlubokým hlasem: „Je třeba se milovat, milovat tak, jak jen se dva lidé milovat dokáží. Tak by si to Barry White přál.“ Jeho gesta nejlíp vystihla moje sestra, která se v Praze stará o bezdomovce: „Takhle vypadají klienti z azyláku, když po čuču zahání haluze.“
Smál jsem se. Ale ne bezstarostně. Musel jsem myslet na všechny drobné sběrače obživy. Na pouliční prodavače tarifů, na starou zlodějku hřbitovního kvítí, která s něma pendluje po hospodách, na Kikinu s Bobinou – čtyřicetiletý ženský po rozvodu snažící se uživit jako klaunky na dětských oslavách, jejichž plakát z podchodu u Tesca už odvál čas.
Tenhle vánočně-novoroční fejeton patří nám všem, kteří si nebojíme přiznat, že realita není hezká, že nemáme žádné kouzelné schopnosti ji změnit nebo se sami někam radikálně posunout, ale každý den nepřestáváme bojovat. Šťastný nový rok.
Komentáře
Radka
Trosku jste me rozplakali, jste tak nezni, ach…