Jak jsem (celý život) nerozuměl Moravanství

Mám půlku příbuzných z Prahy. Fakt, že my z Brna je nemáme rádi, jsem pochopil už v dětství (a to v infantilním věku, kdy jsem jim ještě záviděl metro). Časem se ukázalo, že problém se neschovává jenom v tom, že jsme z jinýho města, ale i v tom, že my z Brna jsme navíc Moraváci (zatímco oni jsou – tak trošičku vyčůraně – normálně Češi).

Moje třídní učitelka na základní škole byla z Hané. Vždycky nám říkala, že by člověk měl jíst to, na co má chuť. Vegetariánství rodičů jsem proto raději tajil. Občas se v hudebce usmála a řekla, že máme moravskou dušičku.

Poprvé jsem uviděl Básníky a tam byl „Moravák“. Nikdo z dospělých lidí, co jsem znal, nevypadal jako Fanouš.

Třidní učitelka na gymplu byla z Valašska. Její otec byl vyléčený alkoholik. Říkala, že by člověk neměl pít alkohol. I ona občas v souvislosti s našimi alkoholovými výstřelky mluvila o moravské duši.

Ve Skotsku jsem potkal párek Moraváků (sami tak o sobě mluvili), kteří se bavili pořád o jídle. Nadávali na Pražáky a na Čecháčky, že se „neumí ani pořádně najíst a nepoznají, co je dobrý.“

Viděl jsem klip moravské (moravistické) strany. Myslel jsem si, že si Pražáci zas dělaj srandu jak v Bobulích. Působilo to spíš jak reklama na migraci do Prahy. Mysleli to vážně.

Kamarádovi, co si založil čistě informační portál o událostech na Moravě, Moravisti úplně zahltili všechny diskusní fóra a fakticky portál položili. Na diskusích se bylo možný dočíst i takový tajemství, jako že téma moravské autonomie, je dávno odkecaný a teď už se hraje rovnou o úplnou samostanost.

Moje třináctiletá pražská sestřenice řekla, že není nic trapnějšího než příbuzní z Moravy.

Kdo to chce mít odborně, tak jsou prý i genetický rozdíly. Aneb „Staré zprávy pro nás informované Moravany“.

Nevím jak vy, ale já vyrůstal v Židenicích první půle devadesátejch let. Byla to doba, kdy se člověk táhl z Táborské až za kasárna do prvního supermarketu jenom proto, že tam pořídil sodovku, která na sobě měla čárkovej kód. V Bobycentru si ještě nedávali dostaveníčko milovníci fofrpísku, za to tam uklízečky čas od času na schodech našly kulku. Jeho boss navíc vydával časopis s prozaickým názvem Boby, kterej ležel za sklem každýho stánku s novinama, a jasně tak mladejm ukazoval, kam až to jde v tomhle městě dotáhnout. Načerno jezdilo půl Brna.

Pokud se za těmahle rokama dnes zkusíme ohlédnout, s největší pravděpodobností brzy zjistíme, že přiblížit jejich odér přátelům pocházejícím odjinud není úplně snadné. Po dobových reáliích se totiž doslova slehla zem. I když kdesi ted’ psali, že Hošna kroutí osm roků v Bratislavě.

Proto jsme se v redakci rozhodli splnit nesnadný úkol: najít a zpřístupnit autentický materiál, s jehož pomocí by bylo možné přímo nasát atmosféru porevolučního Brna bez příkras a zbytečné sentimentality. Padala různá jména. Rozhovor s Evou Brettschneiderovou o užití metody sněhové koule, porady měly proběhnout u zasloužilých šatnářek nebo člověka, kterej leta provozuje parkoviště na výstavišti.

Nakonec jsme si však uvědomili, že musíme sáhnout ještě trochu jinam. Právě Brno je totiž skutečným svorníkem jednotlivých epizod legendárního béčkového akčního seriálu Detektiv Martin Tomsa. Seriálu, který naděje i první přehmaty vlastní raným devadesátým létům zobrazil snad nejplastičtěji. Za to samozřejmě vděčíme především Marku Vašutovi v jeho životní úloze.

V Mlýnský a na Rumišti sice už Lady nekličkují mezi popelnicemi, zato pětková báwa tu potkáme běžně:

Deset tisíc měsíčně plus prémie a jídlo za třetinu ceny – argumenty, které přesvědčily Tomsu k přijetí nabídky práce, by stačily i dnes. Zpráva o velikosti Brna („Blízko je Výstaviště, Přehrada a do města je to jen pár set metrů) není úplně přesná:

Vymyslet drsnej rozhovor hned pro tři grázly natěsnané v malém hotelovém pokoji, to je oříšek hodnej Tarantina. Zvlášť když pracujete s tradičním slovníkem České televize:

Ti progresivnější z nás si v roce 1996 nechávali k vínu servírovat Peppies…

Závěrečná přestřelka odhalí, proč celý film podbarvovalo cosi jako soudtrack V pravé poledne remixovanej Olympicem. Pobíhání komparzu a epická smrt starce, které nezabrání ani Vašutova výpravácká gestikulace:

Komentáře

Antonín Látal

13 Oct 2011

Já zas znám Pražáka, co neumí nic jinýho, než jenom rejpat, že si z něho (my, Moraváci) máme prý potřebu pořád utahovat a že je to trapný. V životě jsem o jeho původu neprohodil ani slovo.

Reagovat na komentář

bomba

04 Nov 2011

stihomam je sviňa. Já měl v práci podřízenýho, kterej když se o ni ucházel, tak první dotaz byl: “a nevadí, že jsem Maďar?” A to mě mělo varovat. Furt mu všichni ubližovali.

Reagovat na komentář