O absolventech humanitních oborů mnozí říkají, že by je poslali dělat. Jak to ale skutečně vypadá, když historik nebo filozof jezdí po montážích? Má pro něj dělný lid pochopení? Nahlédněte s námi do syrového světa pracující inteligence.

Když ráno stojíte na zastávce vedle člověka v montérkách, nejspíš vás nenapadne, že předevčírem potřetí dočetl Kritiku čistého rozumu. Přesto tak v našem městě žije možná více lidí, než si myslíte. Jedním z nich je také třicetiletý Igor (jméno dělníka bylo změněno – pozn. red.), původní profesí historik a politolog. Od absolutoria dobývá svůj denní chléb na nejrůznějších sezónních dělnických pozicích. Ze sklepů plných sutě na střechy, ze střech do výkopu.

„Upřímně. V práci to není žádnej med.“

V lidové mytologii se inžinýr, který nakonec sám skončil s lopatou a propoceným tílkem ve výkopu, nejčastěji vyskytuje jako varovná figura zhýralce. Prostopášník, který neznal meze nočního života. Člověk co se budí o dvanácté v džínách, na které si v baru celou noc bezděky klepal popel.

Skutečnost je však prozaičtější: „Šlo to postupně. Až na pár vyjímek. No ony tam vlastně žádný vyjímky nebyly. Na tý lopatě jsem takříkajíc vyrůstal a zůstal u ní. Ze začátku prázdniny u míchačky, jak se zvyšovaly náklady na studium tak přibylo celý jaro a podzim. A nakonec i zima. “Historik kroutící dvanáctky na stavbě je často nucen vést dvojí život: „Vyloženě sem se tím nechlubil. Vysokoškolský vzdělání snižuje kredit tvý práce. Dívaj se na tebe spíš jako na exota nebo rozvraceče pracovní morálky. VŠ rovná se intelektuál, rovná se příživník,že jo.“

Jsou předsudky ze strany vyučených kolegů oprávněné? Které znalosti nabyté během studia společenskovědního oboru lze nejlépe zužitkovat v prašném prostředí? „Díky svému vzdělání jsem lépe chápal vztahy ve výrobě.“

Jak intelektuálům chutná dělnické menu?

Igor bydlí v tradiční studentské čtvrti. Mimo záznam s hořkou ironií v hlase popisuje chvíle, kdy večer místo návratu z univerzitní kavárny před domem parkuje valník po okraj naplněný odpadky. Nasbíral je během horké srpnové šichty, a konečně tak teď’ může uskutečnit svůj plán.

„Když na tebe celej den svítí slunce, tak jediný co máš v hlavě je otevřít si doma vychlazenýho lahváče, nebo si sednout s kámošema do hospody. Je to druh relaxace. Někdo se třeba potápí, ale pro člověka kerej se živí prodejem svý pracovní síly je to náročnej koníček. Kdežto ta hospodská zábava je efektem srovnatelná, a nevyjde draho.“

Co studovaní helfři pijí už víme. Je ale možné podobně popsat i jejich stravovací návyky? Gulášek nebo tlačenka s cibulí je jedním ze symbolů dělnické cti, ale jen těžko ji kombinovat s vegetariánským životním stylem. „Dokola se točí rohlíky s romadurem, tvarůžky, niva ještě vobčas. Když deš po třetí za den pro tady to dělnický meníčko, tak už to nemůžeš ani vidět. Kolikrát oběd zhltneš během dvaceti minut, pak se támhle sehneš pro kabel, a už to cejtíš v krku, že.“

Kdo nosí vypálené rukavice?

Nyní jeden sociologický postřeh. Dělníka vracejícího se ze stavby nerozeznáváme pouze podle malty ve vlasech nebo zaprášených tenisek. Klasickým poznávacím znamením jen zřídka známým lidem vně společenství, jsou ruce opálené pouze do místa, kde začínají pracovní rukavice.

Atribut vypálených rukavic je dvousečnou zbraní. Občas podle něj sice v kavárně Art bezpečně identifikujete člověka, před kterým nemusíte nic zastírat. Stejně tak vás ale vypálené rukavice mohou kdykoliv prozradit třeba během pracovního pohovoru na úřednické místo. Igor však uklidňuje: „Stačí když ty rukavice jednou za měsíc na den sundáš, tak se ti to stihne dovopálit úplně v pohodě.“

Úplně nejhorší to prý ale mají závozníci. Zatímco opálená levačka se stopou po hodinkách je odznakem člověka, který s rukou z okýnka ležérně řídí luxusní vůz, podle spálené pravé ruky bezpečně poznáte závozníka bez papírů.