Spousta lidí se na žánr „Stěžování u piva“ dívá skrz prsty. Zapomínají ale, že toto staré umění má nejen vnitřní poetiku, ale stojí za ním i kus tvrdé práce. Odolat nátlaku partnerek, rodičů, kariéristických kámošů či úředníků magistrátu nutících vás zvednout prdel od piva vyžaduje důkladnou síť výmluv. Musíte být vybavení stížnostmi na všechny aspekty vašeho života i světa jako takového. Chce to kreativitu a paradoxně i kus dřiny, avšak výsledky stojí za to.

„Nemám se kde realizovat.”

„Na malým městě není o co bojovat a tak ani nemá cenu se snažit. Ve velkým městě zase není žádnej společnej zájem, každej jede sám na sebe, takže ani tam nemá smysl bojovat. Takže seš pokaždý z obliga,“ říká Jarek původem z Otrokovic, který se přestěhoval do Brna a pak do Prahy.

Navzdory tomu, že nedosáhl sebenepatrnějšího úspěchu, vypadá Jarek spokojeně. Na zvědavé dotazy, jak se mu daří takto poklidně žít v centru metropole, odpovídá: „Je to zčásti důmysl, zčásti tvrdá řehole,“ a pije svůj třetí odpolední půllitr.

Všechny následující body jsme se rozhodli zkonzultovat s tímto moudrým mužem a poskytnout průvodce pro všechny, kteří cítí nenapravitelné nutkání v městském mumraji něco dokázat.

„Nedostal jsem se na vejšku.“

Pravděpodobně za to můžou nespravedlivý podmínky příjmacího řízení, idiotský Testy studijních předpokladů nebo jste hledali tak dlouho záchody, že vás už nepustili ke zkoušce. Na všechny tyhle skutečnosti si můžete zhruba dva následující roky stěžovat a věnovat se zahálce. Stížnosti lze přirozeně rozvinout do kritiky nespravedlivého systému upřednostňujího fach-idioty před opravdovým géniem.

„Musím studovat vejšku.“

Další skvělá příležitost si u piva nejmíň tak sedm, osm let pěkně od plic zanadávat. Spolužáci jsou obvykle banda vylízaných, zmrdských zbohatlických šprtů. Učitelé banda zabedněných a arogantních hovad, který nemají inteligenci nebo čas stěžovatele náležitě ocenit. Brigády jsou špatně placený a příležitosti na praxi v oboru chabý (zde se jedná o takzvané investiční stěžování – přípravu na nezaměstnaneckou fázi „já jsem to říkal“).

„Nemůžu najít tu pravou.“

Zatímco na vesnici o vás to, jakýho máte partnera nebo fachu neříká vůbec nic („Jarin je Jarin a jinej už nebude“), ve městě jsou tyhle věci neustále zkoumaný a propíraný, jste na jejich základě posuzovaní.

Důvtipný člověk to však zvrátí ve výhodu, ví že na všem se dá najít důvod ke stížnosti, která pronesená u stolu, padne jako prdel na hrnec: „Holky jsou dneska moc náročný snobský krávy. Nejsem vůl, abych se o ně snažil.“ A další aspekt života je v klidu smeten ze stolu.

„Nemůžu najít tu správnou práci.“

Práce snů neexistuje. Práce je popřením člověka v jeho podstatě. Přesto se stížnostma na neexistenci této práce dá zabít hezkých pár dalších let života. Ideální je v této fázi pěkně zestárnout a něco zdědit.

„Nemůžu najít práci.“

Tady už jde do tuhýho. Jak říká třicátník Jarek: „Je to řehole.“ Stěžovat si na šéfa nestačí, když toho zmrda, každý den vídáte v hokně. Co teď? Jak se ubránit pocitu, že za svůj osud vlastně můžete vy sami a sezením v hospodě ho nijak nezměníte?

Řešením je v žádné práci nevydržet dlouho. Díky tomu lze kombinovat stížnosti, že nemůžete práci najít, se stížnostmi na nejnověji ztracenej flek. Tak získáte drahocenný čas na konzumaci dalších pár půllitrů.