Udržovaná dáma v růžovým saku ukončuje nervydrásající hovor a usedá do kavárny. Rozrušeně si zapálí slimku, objedná kafe a otevře časopis. Po půlhodině četby se rozpláče. „A jak teda, doprdele?“ procedí mezi zuby při odchodu a nechá na stole ležet časopis. Tak jsem se dostal k poslednímu číslu Mojí psychologie. Tématem bylo stárnutí.

Dostat někoho do deprese ovládá časopis Moje psychologie mnohem líp než Prigl. Smeknout před rafinovaným stresováním čtenářek musíte už na první stránce. Časopis pro zajištěný ženský ve věku třicet a víc si nejdřív povzdechne nad neúctou, která se stárnoucím dámám údajně dostává, aby je pak uklidnil tím, že jejich manželé stejně plešatěj, takže jim velký zadky a urážky nemusí vadit.

Ženským bylo v ženských médiích vždycky potřeba nějak decentně vysvětlit, že když jim začnou padat kozy, měly by se střelit do hlavy. Poselstvím starý dobrý Vlasty čupr mamkám bylo: „Vař a nenadávej chlapovi, že smrdí, když přijde z hospody!“ Cosmopolitan pak zvednul sebehodnocení ve velkoměstě odrostlých holek poselstvím: „Nakupuj a šukej s chlapama co voní!“

Moje psychologie si k tomu, aby ukázala, jak jsou ženský marný a ubohý, bere na pomoc vědu. Proces ponížení se tak opírá o nečekaný důkazy a studie. „Po padesátce se Vám smrskne mozek, říkají studie“. V jiným článku se zase dozvíme, že „až 90% žen po padesátce má chorobný strach ze svého odrazu v zrcadle.“ Věčnou radu, že je potřeba být hlavně v pohodě a na každýho se usmívat ihned střídá upozornění, že stařecký vrásky dokáží zkazit i ten nejhezčí úsměv.

Metoda stíhovat v článcích, který mají zklidnit, je na stránkách Mojí Psychologie propracovaná k dokonalosti. Po fotosérii Pretty ladies uvedené: „Jsou krásné, i když už jim není dvacet. Na rozdíl od těch dvacetiletých, ale mají nadhled a životní zkušenosti,“ a jsou v ní výhradně bohatý bývalý modelky, následuje článek pro plebsem přece jen smrdící čtenářky: „Když už Vám není dvacet“. V něm se nedočkavá paní, která by si mohla snad myslet, že stárnutí není jenom stres, dozví, že „navzdory obecným tvrzením na přibývajících letech není povzbuzující ani slibovaný nadhled.“ Zas hovno.

Autorky škodolibě vyvolávají moment naděje, který vzápětí tvrdě utnou. Ženský sebevědomí zvyšujou vždy jen do té míry, aby ho mohly kdykoli zase srazit na dno. Tvrdý pokyny ohledně cvičení jsou nakonec uzavřený sladkou tečkou – receptama na nejlepší cukrovinky. Nažrat se je asi taky jedinej požitek, kterej stárnoucím ženám zbývá.

Nejlíp metodu pravidelnýho stresování předvádí článek „Jak být happy single“ s roztomilým dodatkem „a jen to nepředstírat“. První rada zní: „Nepanikařte“ – potenciálně šťastným singlům tak rovnou říká, že být single je důvod k panice. Výhodou singlování pak má být především požírání zmrzliny před televizí a drbání s kamarádkama přes smsky a taky to, že happy single může prachy ušetřený za plínky utratit za humra a jet dom taxikem.

Nevim, jestli si po důkladným prodeptání ženy víc nakupují drahý parfémy a meditace ve Vietnamu, který časák nabízí, nebo ho autorky píšou jenom pro zábavu. Celý to připomíná článek o malých chlapech, který sem kdysi četl v Katce. Malí chlapi jsou dobrý v tom, že nejsou velký, takže po nich nekoukaj jiný ženský. Malí chlapi jsou taky dobrý v tom, že nebudou hledět na nějaký to kilečko navíc, protože si sami nemůžou moc vyskakovat.