Na začátku devadesátek se prý začaly nosit mnohem čistší hadry než před revolucí. Na fotkách to ale nepoznáte. Až o dekádu později všem došlo, jak strašný prasata v porovnání s dneškem byly. „Problém byl v tom, že když fetuješ, tak smrdíš, i když máš čistý hadry,“  – zhruba v tomhle to celý vězelo.

Realizovaná svoboda s možnostma divokýho kapitalismu a socialistický rovnosti ovládla od začátku devadesátých let Brno. „Klub jsme založili asi za tři dny, žádný problémy,“ popisuje dnes v Praze žijící malíř. Na otázku, kde vzaly prachy, se jenom směje: „Prachy sme vůbec nepotřebovali, většinu věcí nám někdo dal, nebo jsme si je prostě vzali.“ Snadný jak facka to bylo. Doba politický naděje a začínající svobody podnikání ale zdaleka nezajímala všechny. Na ulicích zavládlo nejsvobodnější ze všech hesel: „No Future!“

Reakce na hnus

Lámat se to začlo po deseti letech. Tak od roku 2000 se v Brně zakládají kavárny. Nejenom ty pro bohatý snoby, který byly v Brně vždycky, ale i ty pro chudý snoby. První ze všech byl asi Spolek, ale to je jedno. Každopádně dneska už potřebujete na založení klubu nebo hospody architekta, čas na obíhání úřadů a někoho, kdo něčemu rozumí a umí s kafem i něco jinýho než do něj kromě vody nalít i rum. Postklausovský Brno je stejně hnusný jako postkomunistický, ale alternativní mládež se před ním schovává do hezčích podniků.

Devadesátkovou reakcí na hnus bylo zalízt do ještě většího hnusu a na svobodu reagovat ještě vyhrocenější svobodou. Blížil se konec milénia a v Brně mezi pankáčema i konec světa. Politickej program byla Anarchie, po městě navíc táhly party hákošů s plánama na vyhlazování a i pankáči sami se po pár letech začali navzájem mlátit tyčema. Pro někoho byl čas utýct k elektronice, což šlo minimálně v klubu Mercy 2000 od roku 1996. Odtud bylo potřeba vyhnat hipíky, a pak se mohlo rozjet brněnský elektro. Za klubem si jeden umělec z elektronickýho odpadu postavil raketu. „Pičo, todle, ty vole, Brno…“ říkávali Pražáci, kteří se na Neurona, jak se umělci řikalo, jezdívali dívat z metropole.

Dneska se v kavárnách reaguje na zodpovědnost ještě vyhrocenější zodpovědností. Ne že by drogy zmizely, ale koks si šňupou vegani na dietě a tabletky extáze se zobaj po jedný. Drogy už nejsou součástí cesty k sebezničení nebo šílenství ale součástí kultury cool. „Rozdíl je prostě v dávkování,“ vykládá veterán, který všechno prožil na vlastní kůži a pořád chodí na dvou nohách a čas od času po nich jde  i do práce. (I v devadesátkách byly vegani, ale neznali jinej recept než chleba s hořčicí.)

Nezodpovědný užívání drog tak dneska zůstalo jenom vrstvám, který musí makat už od mlada. Pinglové v hotelích běhaj po place na piku, a na stejný chemikálii se připravujou i luxusní pokrmy v kuchyni. Čtvrtina lidí ve skladech okolo města si dvanáctihodinový šichty bez trochy fofrpísku ani nedokáže představit. Zato děcka na gymplech, který jezdí do škol z domků na klíč, se už dneska prý ani neožerou na školním výletě.

Konec zábavy a návrat naděje

Mládí přestává být dobrodružný.  Součástí všech scén, který okupovaly Brno v devadesátých letech byly psychopati a šílenci. Násilnický, feťácký a jinak se vymykající kreatury byly součástí part a klanů, prostě normální kámoši. Dost lidí počítalo s tím, že takto nějak dopadnou a pro někoho jednoduše nebyl rozdíl mezi konvenčně normálním a šíleným nijak výrazně patrnej. Tohle šlo postupně doprdele, ve chvíli, kde přestaly existovat kluby a hospody, kde se dá spát, ječet a obnažovat, aniž by vás vyvedli, šílenci vymizeli, tam kde jim systém přisoudil místo – na ulici a do ústavů.

Když dneska choděj mladý po světě hezký, se stylem a pořád jako ze škatulky, ovlivňuje to i vztahy. Kdo by dřív třídil odpad, když čekal na konec světa nebo aspoň svýho života? Kdesi ze světa skandinývskýho designu, kavárenskýho prostředí a iluzorních perspektiv se znovu zrodila naděje. Mladý barmanky doufají v lepší osud, takže s váma nebudou kalit do rána, pokud vás neznaj. Lepší svět potřebuje pravidla, takže si vysokoškoláci spíš kupujou Nový prostor než by platili za čepovaný víno, který by pak vychlastali s bezďákama.

Česko je po dvaceti a něco letech od revoluce pořád stejně zkurveně zaostalá periferie Západu, jen kulturní přesun z vyspělejších zemí ovládla nuda. Internet a zlepšená výuka angličtiny dodává v hygienicky zařízených kavárnách lidem pocit přínáležitosti ke globálnímu kulturnímu dění. Partě brněnských smažek pořád vděčíme za legendární rakouský cedule „Češi nekraďte tu!“, ale to byl poslední vzkaz Brna světu.  Češi jsou na Západě pořád stejně chudí, jediný co se změnilo je, že už nemají koule na to tam krást.