Spolubydlení na privátě s dalšími několika nešťastníky se oprávněně považuje za polobezdomovectví, čím víc lidí na jednom místě tím blíž k bezďáctví. „Náhodou je to pohodlný a příjemně osvěžující,” ohrazuje se v Modré čajovně třicátník-samozvaný básník vytržen z četby Krchovského. Na druhou stranu, spolubydlení má spoustu výhod. Čekání na volnej záchod v bytě s 9 lidma je sice těžká zkouška trpělivosti, ale zase máte aspoň zahřátý prkýnko. Při troše štěstí máte od koho si „půjčovat“ jídlo, tabák i peníze. V situacích nejhorších máte taky po ruce někoho, kdo má notebook a dovolí vám se na pár minut připojit na net.

Jenže láska ke spolubydlícímu je přesně tak nekonečná, jako rolička toaletního papíru. Nezáleží na který z následujících typů spolubydlících narazíte, uteče vám pod rukama:

Mamka

Asi nejmíň problematickej typ ke sdílení bytu jsou mamky. Jsou to opuštěný osoby (ne vždycky ošklivý a ne vždycky ženský), co se realizujou v nekonečné a nikdy neoceněné práci v domácnosti. Svůj nenaplněnej život se snaží vycpat alespoň tím, že neustále vaří a uklízí a to nejen pro sebe, ale především pro ostatní. Některý případy vydrží v kuchyni i 16 hodin denně. Problém nastane v momentě, kdy vás se smutnýma očima začnou vydírat a vnucovat vám představu, že jste nevděčnej zmetek, co je ani nikdy nepochválí za práci, kterou jste od nich nikdy nežádali, ale na druhou stranu jejíž plody čas od času vděčně užíváte.

Zhulenci z dobrých rodin

Elita mezi spolubydlícími. Mají svůj pokoj, který jim platí rodiče, takže se neopozdí s placením nájmu. Celej den jsou zalezlí v pokoji a koukají do počítače, nebo pospávají. Jediný docela příjemný setkání s nimi je ve chvílích, kdy si připravujou nadupaný jídlo, na kterým si dávají záležet, což dělají tak desetkrát denně.

Hlavně zdravě

Je to smutný, ale doba přeje jedincům pečujícím o zdraví. Ti se nikdy tak úplně nespokojí s tím, že kouříte na balkóně, navíc vám ještě připomenou, že smrdíte. O tom, že oni sami taky často smrdí, se ale zmínit nesmíte, protože česnek je na rozdíl od cigaret zdravej. Pohled na popelník se jim dělá zle, ale všude po bytě mají rozmístěný misky s naklíčenýma luštěninama a rozmixovanýma semínkama. Když už je to vážně zlý, dělají si vlastní kvašenou zeleninu. Ráno vás probouzí v 5, aby si mohli zaběhat v ještě prázdným městě a na všechny topení v bytě si pak rozvěsí svoje propocený teplákovky. „Známá bydlela s jednou vitariánkou, které ani zvýšenej přísun vlákniny nestačil a tak měla všude po bytě podivný nádobíčko. Po čase se přišlo na to, že je to pro aplikaci klistýru,” odvažuje se promluvit o své zkušenosti naše známá trpící PTSS (Posttraumatickým spolubydlícím syndromem)

Veselý povahy

„Viděl si fotky jak skáču na prkně? jak se potápím v moři? jak hraju divadlo? jak vypadal můj děda? Babička? nová holka? bývalá holka? Kuk, jak vypadám v saku!” Sportovně ladění, aktivní a věčně veselí spolubydlící jsou na zabití. Jsou nejpřátelštějšími lidmi na privátech, což je způsobený tím, že se zajímají výhradně o sebe, z čehož je prakticky nejde rozhodit. Už po pár týdnech vám začnou lézt na nervy jejich pozitivní písničky, který si zpívají nebo pouští na komplu bez ohledu na to, jestli máte nebo nemáte kocovinu. Oni si svou dobrou náladu prostě zkazit nenechají. Zpravidla jsou to lidi ploší, kteří sice jakoukoli námitku z vaší strany berou statečně a bez uražení, ale hned ji zase ze své mysli vypustí. Jsou energičtí, v práci, ve škole i ve vztazích schopní, a jste to jen vy, kdo o nich ví, že jsou to neodbytný svéhlavý nechápající monstra. V horším případě ještě začnou číst knížky o tom, jak být úspěšní a každou snídani vám osolí notnou dávkou pouček typu „všechno je o tvým vlastním rozhodnutí“. Proti veselé povaze nepomůže ani robustní cihlová stěna.

Pan domácí

Asi nejhorší, co můžete jako zelenáč v oblasti šér kérů udělat, je jít bydlet dohromady s někým, komu ten byt patří. Nicméně pořád existujou lidi, kterým vyhovuje přestěhovat se od direktivních rodičů do kéru, kterej má sice úplně stejnej režim, ale můžou to před kámošema zatajovat a hrát si na samostatný. Dřív nebo později ale stejně dojde do tuhýho a hádejte, kdo to vodsere. Je to přece jeho byt.

Páry

Alternativou k Panu domácímu jsou některý páry. Nejen, že si připadáte jako křen, v noci posloucháte jejich sexuální hrátky nebo nekonečný hádky. Pár si postupně privatizuje prostor, kterej by měl být – aspoň soudě podle výše nájemnýho – společnej. Páry si totiž potřebujou dokázat, že jsou už dospělí, což dělají různě, nejčastěji ale tak, že se povyšují nad dosud nesezdané.. “Měl by sis najít nějakou holku/kluka” je pro ně lék na všechny problémy. Když se k tomu přidá zjevně neférovej rozpis úklidu a potom i návod, jak ten úklid provádět, je na čase změnit lokál. Pro pár je to jen takovej trenažér jejich budoucího rodičovství, při vašem odchodu si ale lámat hlavu nad tím, kde udělali ve výchově chybu, lámat nebudou.

Genderový pořádky

O tom, že někteří chlapi věří ve svátost rozdělení domácích prací mezi muže a ženu, se minimálně v Brně sepsala nejedna diplomka. Debata o tom, jestli každodenní kombinace umývání nádobí, čištění hajzlu a vynášení odpadků vyvažuje přibití poličky jednou za půl roku, už je starý klišé. Na co ale nemusí být rovnostářsky vychovaná prvačka zvyklá, je fakt, že existují chlapi, kterým se navaluje při pohledu na krabičku tampónů a nepoužitý vložky na záchodě. Smířlivější se dohodnou na závěsu, kterej potřeby skryje, emancipovanější holky si nakoupí zásoby na rok dopředu a obskládaj tím naschvál celou kadibudku.

Sókrates

„Zkus někdy používat rozum, je to skutečná radost,“ přesvědčuje magistr filosofie, třicetiletej panic s knírkem dvacetiletou spolubydličku, která po celodenním vystreslým hledání práce na recepci nebo helpdesku přišla hledat útěchu do společné kuchyňky. Nejen intelektuálové se po šérech schovávají před realitou, ale pouze intelektuálové v jejich společných prostorách čekají jako pavouci na mouchy-spolubydlící, aby jim mohli upravovat názory na věci, které jejich oběti nezajímají. Stejně jako mamky, naplňují intelektuálové svoje životní poslání in-house.

***

Spolubydlení je povinnej přechodovej rituál, během kterýho se příliš sebevědomým adolescentům obrušuje hřebínek. Nese sebou spoustu veselých zvyků, jako počítání dýchajících hlasů v pokoji, když přijdete nakalení ráno, abyste věděli, kolik lidí vám bude zítra nadávat.  Noční můra spolubydlení vám nakonec bude chybět, až se budete probouzet v nudné garsonce pro ty, kterým společnost dopřála mírný úspěch. Navíc člověk nikdy neví, kdy se posune zase o třídu níž a tohle všechno se mu bude opět hodit.