Ze dveří vychází na ulici svižným tempem muž a žena ve středních letech se zoufalými výrazy. Jsou tři odpoledne, prší a ve městě je běžný provoz. „Piča! Co budem doma žrat?!“ vyštěkne žena a oba míří neznámo kam.

Takovéto scény se před každou hernou v Brně odehrávají běžně. Protože z Prigl Paláce v těchto dnech postupně mizí zázračné bedny s obrázky, zavzpomínáme s trochou sentimentu na klientelu, kterou přitahují (upřímně, zas až tak se nám po nich nestýská, třetina z nich už beztak sedí).

Automaty oživují folklor nejen ve městech. „Dědku, hned dom!“ křičí babička na nebohého staříka sedícího před automatem ve vesnické krčmě a švihá ho čerstvě uřízlým prutem. I přes intenzivní bolest dědeček mačká dál a čeká až mu padnou tři melounky.

Trocha historie

První bedny měli v baru v Brooklynu na konci 19. století. V pěti válcích byly nastrkány pokerové karty, podle toho co vám padlo, hry znalý barman ostřížím zrakem odhadnul, jestli si zasloužíte další chlast nebo jenom pár cigaret. Výhra nebyla nikdy jistá, do matu se házely jenom centy.

Pořádný gamblerství přinesly na přelomu století až maty Faye a Millse, kteří začali vyrábět třívalcové mašiny se symboly srdcí, lístků, podkoviček a dodnes populárních prasklých zvonků svobody (americké Liberty Bells).

Pro automaty nejtypičtější symboly ovoce vznikly za prohibice, kdy zákaz peněžních her donutil výrobce ke změně výher. Namísto peněz se začalo gamblit o žvýkačky a obrázky na válcích označovaly jejich příchuť. Dodnes mezi gamblery populární symbol „BAR“ byla značka tehdy nejoblíbenějších žvýkaček. Konečně to do řad hráčů přivedlo i děti.

Za socialismu u nás bedny provozovaly tělovýchovné jednoty, gamblení bylo komunistickou stranou nesprávně odhadnuto jako sport. Pravý boom ale začal v devadesátých letech, v hernách z té doby je možné i dnes potkat trosečníky, kteří tam před dvaceti lety vlezli poprvé, aby už nikdy neodešli.

Hra pro mimina i retardované

Na nejmenší myslí výrobci automatů i dnes. V Brně v Olympii je možné si zahrát na family friendly kopii klasické bedny jen na žetony, eventuelně koupit ratolestem automaty přímo do pokojíčku. Když jich chce dítě víc, jde mu bez problému zařídit v pokojíčku hernu. Díky tomu může chytrý rodič dostat ze svých potomků vysoké kapesné zpět.

Výhodou hraní na bednách je jejich naprostá demokratičnost, prakticky nejde herní princip po pár minutách nepochopit. To, že o poctivou hru založenou na prosté náhodě ve skutečnosti vůbec nejde, už gambler chápat nepotřebuje.  O volbě symbolů rozhoduje generátor pseudonáhodných čísel a ministr Kalousek.

Stejně malou šanci na výhru má bílý retard i vietnamský mafián. Speciální matematická drezůra má zhruba stejný efekt jako požehnání od Vlastíka Plamínka. Díky této jednoduchosti je v některých menších městech (třeba v Brně) heren víc než normálních hospod. „U nás ve Frýdlantu jsou dvě hospody a třicet heren,“ říká host Prigl Paláce „normálně tam chlapi musí chodit na pivo, jinde to nejde“.

Gamblerské rituály: od plivání po pacičku

Pokud zavřete osm holubů do klece a jednou za minutu jim otevřete na pět vteřin dvířka k zrní, sedm z osmi si po čase vytvoří rituál popocházení a klování synchronizovaný s otevřením dvířek. Holubi se totiž mylně domnívají, že mají na otevírání vliv.

S gamblery je to stejné. Pokud se daří, snaží se ve svém chování nic neměnit. Pokud se však nedaří – a to se stává často – je hráč schopen začít naprosto iracionálně vyvádět: u matu tančí, bednu proklíná, plive na ni, dokonce se jí čas od času snaží otcovsky domluvit.

To však nemá žádný vliv. Proto přichází na řadu talismany: barevný slon položený na bedně, poklepávání válců dýmkou, ukazování z rukávu vytaženého esa či hlazení tlačítek falešnou králičí pacičkou.

Pokud se hraje ve skupině, gambleři se při případném neúspěchu u kocení střídají, protože jak známo, štěstí nechodí po horách ale po lidech.

Typologie hráčů

Víkendoví hráči – kotí jen občas, pro výhru nebo pro zábavu, hraní není jejich život a možná mají své děti raději než blikající bedny. V záloze mívají originální výmluvu: „Od mala jsem děsně hravej, u ničeho jinýho se tak dobře neodreaguju,“ a toto zdůrazňují častým opakováním.

Mladí cápci – hrají v partách, v kapse nemívají víc než sto pade v drobných. Jejich motivací je vždy snaha rozmnožit svůj malý kapitál a následně si koupit cigarety, semtexy, chlast a jiné drobnosti.

Nakopanci – uživatelé pika tvoří významnou část hráčů. Jako jediní hrají pro samotný požitek ze hry. „Nás nakopance baví, jak se to točí a bliká,“ říká naše známá. Mozek hnaný metamfetaminem potřebuje neustále nové podněty. Od hry se nedokáží odtrhnout. Někdy se natolik rozvášní, že se snaží chytit světélkující symboly ve vzduchu rukou.

Regulérní gambleři – hrají denně. V jejich případě není pochyb o férové závislosti. Jsou to většinou muži a ženy středního věku s podprůměrnými příjmy. Tito hráči se pětikorunovými sázkami nezabývají, obrátka začíná minimálně na dvacce.

Ultras neboli HC gambleři – finančně ruinují nejen sebe, ale i svoje okolí. Gamblení povýšili na smysl života. Jeden z půlky vypitý redbull a deset telefonátů s kamarádkou jsou jedinou aktivitou během patnáctihodinové pařby bez odchodu na hajzl, pití nebo jídla. Jejich závislost na sebe bere různé podoby, někteří se snaží mít svou denní dávku emocí co nejrychleji za sebou. Při pětistovce za otočku jsou schopni deset tisíc prohrát prakticky okamžitě. Po návštěvě bankomatu si to pak můžou ještě dvakrát třikrát zopakovat. Do bankomatu to bere klusem i stopadesátikilový šedesátník, který vypadá, že naposledy běžel ještě za minulého režimu.

Slovo závěrem

Gambling v České republice opravdu zdomácněl, kdo se nenaučil hrát už na škole, určitě si to zkusí v nonstop-herně, protože normální hospody krachují. Léčený alkoholik, nebo jiný závislák se zas naučí hrát v odmašťovně od spolunocležníka.

Každopádně můžeme být aspoň rádi, že u nás nejsou problémy kvůli Bingu, závislost na něm je totiž v USA třetí nejčastější příčinou kriminálního chování spojeného s hazardními hrami.

Pokud patříte do úzkého kroužku, který kouzlo gamblingu nikdy nezkusil, máte poslední šanci protočit válce v Paláci Prigl pod odborným dozorem. Zanedlouho totiž od nás bedny zmizí a s nimi kus brněnské historie.