Pro většinu obyvatel hnusných a zkurvených českých metropolí jako Brno nebo Praha je označení Pozér pořád ještě výhra. Pod ním už je jen Lúzr, zatímco pro několik málo vyvolených nad ním Zmrd případně Korporátní zmrd. Mezi něma volně pendlujou úředníci na magistrátech nebo ministerstvech, jimž říkáme Pitomci. Kdo by při takto rozdaných kartách nesáhl do hájemství pozérství?

Jenže realita je jako vždy ještě víc na hovno, než se zdá. Většina lidí nevolí pózu, protože by jim chyběla opravdovost a jen si „na něco si hráli,“ případně jako nefér usnadnění cesty k pichu, ale pozérství je prostě jedinou šancí na přežití mezi ostatními nulami.

Pozér vs. Lůzr

„Ten můj kluk je tak nadanej a přitom se odmítá zaprodávat,“ popisuje v kavárně dobře oblečená neurotička svýho kluka, kterej mezitím vykládá kamion na Slatině. Opakuje vlastně to, co ji řekl on před odchodem na šichtu. Pinglové, barmani, asistenti fotografů, novináři s platem uklízečky, brigádníci v západní Evropě, ti všichni mají relativní šanci na pich, pokud budou dostatečně lhát sobě a svýmu okolí.

Smažit burgry v hladovým okně, nosit cihly na stavbě, občas vyfotil něco pro deník Rovnost a dělat „spousty projektů“ spočívajících v tom, že se do nich pozér aka lúzr v utajení neúspěšně snaží zapojit studentky, který by mohl ojet. Během těchto činností je samozřejmě potřeba nenávidět kapitalismus a na báglu nosit placku s knížetem Karlem, do toho mít plnou hubu keců, rozumnět úplně všemu o čem lúzr ví, že existuje (televize, Facebook a pásmo Gazy) a skládat to do pseudo-originálních tvarů, díky kterým se cítí jako světák. To je ten pravej recept, když člověk potřebuje zakrýt vlastní lúzrovství.

Pozér vs. Pitomec

Středostavovská pitomost bývala odjakživa baštou upřímnosti. Nebo snad znáte prodavače z AAA, který má od firmy na výhodný lízing čtyři roky starou oktávku a díky tomu, že tankuje jedině u Shellky, může nosit firemní mundůr v tašce přes rameno zdarma, přitom ale ve volným čase experimentuje se spojením osmibitovýho zvuku a projekcí filmů Leni Riefenstahl?

Bohužel dnes i neromantický péro by od života něco chtělo a tak i lidi bez fantazie koketují ve volném čase s existenciální tísní. „Jak říká Liška v Malém princi, je rozdíl, když si zákazníka ochočíš, anebo ho bereš jen jako jednoho z mnoha,“ odvažuje se ke coming-outu prodejce AAček na obědové pauze. „Malej princ, to je nějaký pedoporno?“ naráží na zeď nepochopení u kolegů. Vypatlanci, co čtou malýho prince, měli vždycky těžkej život, a to i mezi prodavači ojetin.

Zahalit se do pózy kulturně znalýho světáka považujou za důležitý i dospělí muži se zabijáckým instinktem obchoďáka nebo úředníci z odboru dopravy. Přešlapují pak v kině Art a nabízejí po projekci svý vlastní interpretace filmu vyděšeným intelektuálkám: „Starší chlap a mladší holka, to může být inspirativní, v tý Lolitě to ukázali fakt hezky.“

Pozér vs. Zmrd

Zmrd je rád, že je zmrd. Moc dobře ví, že prachama a prestiží stojí nad všema lúzrama i pitomcema. Jenže aby nepřišel o všechny kámoše, kteří to tak vysoko nedotáhli, nezbývá mu v hospodě než vkročit na společné území pozérství, akorát z jiný strany.

To, že se zmrdstvím u kámošů člověk nepochodí, jde zjistit poměrně rychle. Natěšenej zmrd si to kalí z Útěchova s vidinou, jak dá dneska večer sežrat všem kumpánům. Zklamanej však zjišťuje, že ten, na kterým se chtěl vyskákat nejvíc, je už v takový prdeli, že nezbývá než okamžitě přepnout do pozérskýho módu. „U nás v práci se neřeší vole nic jinýho než nový káry a zahradní architektura, mě z toho jebe mezi těma zmrdama, bych se na to nejradši vysral,“ říká nakonec zmrd, kterej má novou káru a zahradu v japonským stylu.

Nakonec se ve své roli korporátního pankáče, který jen náhodou vydělává velký prachy, zabydluje. Je mnohem příjemnější být hajzl s rebelskou duší, kterej vyjebává se systémem, než kariéristická kurva, co se podbízí lúzrům a pitomcům odkazama na starý časy. I lidi v saku potřebujou mít příběh.

Speciální případ: Holka vs. Pozér

Kluk, co si hraje na hiphopera je sám o sobě marnej, ale holka, která si hraje na hiphoperku, aby se dostala mezi kluky, kteří si hrajou na hiphopery, tomu se říká poslední záchrana sídlištního života. „Pózy holek jsou vždycky smutnější, protože ani nejsou jejich,“ říká odbornice na vztahy serveru Prigl.cz.

Kavárenský přestřelky kámošek bývají ostřejší než hospodský kecy kluků, protože nebojujou svýma vlastníma zbraněma, ale mlátí se po hlavách pózama svých kluků. „Můj přítel se zná se všema divadelníma režisérama v Brně,“ říká partnerce šatnáře holka nezaměstnaného divadelního vědce.

Ve vztahu se uzavírá dokonalý kruh pozérské symbióźy. Holka klukovi potvrzuje kvalitu každýho jeho uprdnutí a čím víc každou jeho bublinu nafoukne, tím víc přeteče jeho póza i do jejího ubohýho života.

Jinak to nejde

Zmrdi se potkávají s lůzrama v jedný hospodě a tolerujou vedle sebe i pitomce, všichni pod rouškou pozérů, aby naplnili blbej českej stereotyp o demokratickým Česku, kde spolu sedí dělníci, inženýři a umělci u jednoho stolu a společně nadávají na svý starý, který jim celej život jejich pózy žerou. Jak říká dětská psycholožka Milhouseovi v Simpsnech: „Hlavně nebuď sám sebou!“