„Já jsem děsně línej,“ potahuje z cíga co možná nejležérněji mladík v kapuci před nekuřáckou hospodou a upře pohled na noční oblohu. „Já taky, dělám úplný hovno,“ krčí rameny druhý. „Já taky,“ rozhlíží se kolem sebe třetí a přitom smutně počítá drobný v peněžence. „No, já jsem taky děsně línej!“ hlaholí opozdilec, kterej chytl téma až ve dveřích. První na něj napůl nešťastně napůl zlostně zavrčí: „Ne ty ne, věř mi, všichni, jak jsme tady, jsme líní. Ale ty ne…“

Ve většině pracovních kolektivů, který se zabývaj věcma jako třeba výroba kombajnů, je pracovitost pořád ještě pocta. Počet těchto kolektivů se ale rychle zmenšuje a naopak roste počet skupinek, kde je nedostatečná vyzevlenost sociální katastrofou.

Lenost se stala kulturním kapitálem. Jeho hodnotu docení hlavně ti, kteří se po mnoha a mnoha letech internetovýho poflakování proklikali až k placenýmu jobu.

Flákací nadhodnota

Redakce Priglu zestárla natolik, že se konečně může označit za odcházející generaci. Takovou, která ještě pamatuje staré dobré flákání nezkažené novými médii a optimistickou činorodostí dnešních dvacátníků.

„Žíj každý den tak, jako by tě čekala ještě celá otravná věčnost,“ předávali si tajný heslo přívrženci flákačskýho kultu z generace na generaci. Pak ale někdo udělal vědeckej výzkum, podle kterýho jsou flákači úspěšnější, chytřejší, kreativnější a celkově báječnější než kancelářský pobíhavý pipiny, šprti a flexibilní chlápci orientovaní na zákazníka, mediální mrdky to napsaly do novin a každej, kdo se aspoň jednou dvě hodiny v životě válel v kocovině před telkou, to nasdílel s pocitem, že se to týká právě jeho.

Jenže šérovat, scrollovat, ořezávat a barvit fotky, štelovat žrádlo do zlatýho řezu nemá s flákáním nic společnýho. Je alarmující, že společnost přestává chápat, o co ve flákání skutečně jde: vysedět ďůlek na gauči. Dokud péra v nábytku nepovolí a v upoceném potahu se nevratně neotisknou obě půlky vaší prdele, nemůžete si namlouvat, že svým životem skutečně mrháte. Zeptejte se tedy sami sebe: “Mám doma na gauči vysezenej ďůlek?”

Flákání jakožto posvátná činnost mezi horkou sprchou a postelí, flákání, které vede flákače na výpravy maximálně tak do vietnamský večerky a zase zpátky, jde do hajzlu. Nástává doba post-flákání.

Flákačem od školky

Kdysi mámy říkaly větu „ten náš mladej furt jenom kouká na nějaký blbosti v televizi“ s tím nejustaranějším možným výrazem ve fejsu a u toho se třepaly, jestli se ze synátora místo ajzboňáka nebo veterináře nestane feťák nebo spisovatel. Dneska tu samou hlášku přednáší na kávičce se zjevným zadostiučiněním a hrdostí na potomka, který je dostatečně šikovný, aby se nemusel vystresle pinožit. „Už potřetí sjíždí Novou Generaci Star Treku,“ hlásí pyšnej táta na firemní grilovačce. „Náš jede původní sezóny ze sedmdesátých let,“ setře ho šéfova manželka, jejichž děti mířej pochopitelně ještě výš.

Jestli to takhle půjde dál, trend školek s angličtinou, francouzštinou, hodinama kreslení a biovýživou bude vystřídán školkama pro malý zevly s názvama jako Chill nebo Little Nihilist, kde budou caparti poléhavat na malejch gaučíkách a na tabletech rozvíjet svůj potenciál nečinnosti. Ven se bude chodit jen při požárním cvičení.

Propasivita

Imeprativ flákání začal snaživý pičky stresovat stejně jako kdysi povinnost mít na střeše kombíku nosič na kola a na knihovně tibetskou vlajku.

Lidi, kteří by nejraděj celý dny memorovali sešit při přípravě na zkoušku, nebo po večerech kontrolovali lejstra na zítřejší „důležitou obchodní schůzku“, se na netu dočetli, že výsady flákačů jako sledování béčkovejch filmů, patologická pomalost a nekonečná prokrastinace, jsou znakem inteligence a tak si teď utrpením koušou nehty při marných pokusech dělat piču u seriálu plnýho vtipnejch negrů nebo nervózně poposedávají na barových stoličkách s úmyslem o těchto seroších konverzovat.

Z ubíjejícího scrollování feedu a otrávenýho sledování audio-video sraček se stala čestná položka v alternativních CV do reklamek a všech dalších jobů, kde se „kreativita“ vyslovuje tak běžně jako “lopata” na stavbě. Nejedna kariéristická pipina se pro-pasivně povaluje na gauči a doufá, že ji u toho něco spásnýho napadne, až kariérně povýší, bude ji k tomu nutit šéf.

Namachrovaná nečinnost

Mamánci i papánci z dobrejch rodin vždycky věděli, že se nemusí zrovna dvakrát přetrhnout a stejně línejma prdelema dosednou přímo do ergonomických židlí klimatizovanejch kanclů. Jediní opravdoví flákači – ti chudí – beze snahy sledovali, jak jejich život nevede vůbec nikam, nikam se nepodívají, nic nezažijou, a hovno se stane. Bylo to jasný a byl klid.

Tragédie nastala, když se flinku zmocnila od přírody pobíhavá střední třída. Se stejně tupým nadšením, s jakým sekají o víkendech trávník a utrácejí za funkční prádlo, se chopili úkolu flákat se. Tím do flákání vnesli nejen činorodost, ale i soutěživost.

Post-flákání střední třídy se stalo soubojem kdo z koho. Starou dobrou výměnu: “Viděls tohle? / ne, vůbec nevím, co to je” nahradilo bojovné “Tys ještě neviděl posledního Key & Peela?” “Právě jsem si to chtěl dát! Ale čekoval jsem na YouTube tiskovku k Osmi hroznejm a pak týpka, kterej má kanál věnovanej akorát dánskejm horrorům. Dobrej materiál.” Tragédii ještě umocnil akademický obor Popkulturní studia, kterej ze znalosti všemožnejch TV sraček umožňuje motat doktoráty a pořádat konference. Experti z gaučů tím ztratili svůj poslední trumf – i v televizní tvorbě určené tupým a chudým flinkům se dneska vyzná líp brejlatej pičůsek, kterýho za to ještě platí.

Moderní člověk zjistil, že nejen kariérou a lyžováním se dá utíkat před nicotou. Děti vyrábějící v jihovýchodní Asii elektronický devices a nerdové v Kalifornii a NYC, kteří do nich vytváří obsah, nám středoevropanům umožnili před nicotou unikat v sedě v nekonečných smyčkách pseudo-flákání. A tak se z HBO, Netflixu, deep internetu, YouTube i director’s cutu Majora Zemana stal etablovaný a středostavovsky solidní volnočas, který odsunul skutečné, plné flákání hluboko do undergroundu. Odtud už se asi nevyhrabe.