Od šestnácti furt akorát pijete pivo, všude se ukazujete s levným tabákem, machrujete ožraleckýma historkama a hláškama ze seriálů nakoukanýma v kocovině a okázale od života neočekáváte vůbec nic. Zatímco spolužáci nosí učitelům knížky z knihovny a tráví prázdniny na neplacených stážích, aby měli položku v CV, vy s každým vyfouknutím kouře z balenýho cíga dávate najevo, jak moc máte všechno u prdele.

Schválně se pak přihlásíte na vš obor, při jehož vyslovení si rodiče škubou vlasy, do školy děláte hovno, libujete si ve svý neperspektivnosti, ale nakonec to stejně přijde…. drobný úspěch v podobě práce, která nestojí úplně za piču. A co hůř, dílčí kladné výsledky ve vás odkopávají ambiciózní hovádko dosud spící pod image okázalého bohémství.

Jo, je to velkej průser, zjistit po letech hrdé a aktivní bezprizornosti, že jste stejná ambiciozní mrdka jako nejpilnější student Regionálního rozvoje a správy. Abyste se vyhnuli posměchu okolí, je potřeba drobné úspěchy různými způsoby zamaskovat.

1. „Měl jsem jenom štěstí“

Jakýkoli úspěch se dá svést na náhodu. Znáte to už z dřívějška. Všichni jsme přece psali diplomku „na poslední chvíli“ (půl roku) a pak to náhodou vyšlo na „A“, na státnice se učili akorát jeden víkend na chatě u piva s kámošem – zase Áčko a tu diplomku byste vlastně ani nestihli poslat v termínu, kdyby vám vaše holka neudělala jmennej rejstřík. Nebo jste šli po dvou letech z vysoký rovnou do výkopu (kde jste – náhodou – strávili jen tři dny před nástupem do korporátu).

No jasně že to tak bylo. Každopádně příběh o náhodě, kterým naznačujete nepřekonatelného génia, si podržte i nadále. Vaše životní motivace tak zůstane čistá jako košile doktoranda na pražský VŠE.

2. „Všechno je na hovno a vždycky bylo“

Dělat pro nejrůznější mrdky a oligarchy proto, aby měl člověk na trochu víc než na jídlo, lze interpretovat různě. Případnou práci s nemorálním přesahem je nutný prodávat jako vyjádření toho nejhlubšího nezájmu o cokoli. Ve vašem případě je to vlastně ten nejniternější nihilismus a oslava vlastní smrti dávno před jejím příchodem.

„Můj život skončil,“ řikal mi jeden muzikant už po třech týdnech kancelářský práce. Po firemním žebříčku se mu pak šplhalo daleko líp a tuhle větu zopakoval po každým povýšení a tak jeho život končil každý dva roky znovu a znovu.

3. „Potřebuju se prostě vyjadřovat“

Tahle slovní figura nejde použít pro všechny typy drobných úspěchů. Těžko budete někomu namlouvat, že vykupování pozemků pro nové hypermarkety je odrazem vašich autentických uměleckých a intelektuálních sklonů, a že se vaše CV na stole personalistky Tesco store ČR objevilo „úplně náhodou“.

Tenhle žvást je naopak vhodnej pro mírně úspěšný umčaře a teoretiky. Usilovný lezení do prdelí důležitejch kulturních hodnostářů a proležený noci ve snaze ze sebe něco vyblít a konečně prorazit, aby si někdo zapamatoval vaše jméno, se dají vždycky převyprávět jako výraz toho nejniternějšího já, které prostě musí ven a jinak to ani nejde. Kariérismus je tak vyloučen ze hry a můžete se dál nechat unášet představama o vlastním všechnovpičismu a vnitřní svobodě.

4. „Bankéři – pankeři“

Co si budem nalhávat, hodnota vzpoury i svobody se v Česku měří především množstvím vypitýho alkoholu a spotřebovanejch drog. To vám hraje do karet. I osobní bankéř se sedmi pětkama na měsíc a Kiou na leasing má právo se o víkendu zliskat jako piča, sesmrknout něco koksu a válet se v sobotu ráno ožralej na parkovišti u Billy se špekem v ruce.

Můžete tvrdit, že do práce chodíte vlastně kvůli tomu, že akorát potřebujete na víno a na drogy. Jak tělo stárne, budete potřebovat čistší koks a lepší víno, čili kariérní postup je při očekávaným růstu nákladů v podstatě nutnou podmínkou zachování autenticky punkového životného stylu.

5. „Nejsem žádnej prachatej spratek“

Kdo má to štěstí, že jeho rodiče mají naprostý hovno, může tím celkem snadno zavřít hubu nejen opravdovejm pracháčům, co makaj pro fotra, ale i většině středostavovskejch flinků, který by bez podpory rodičů dělali do konce života recepčního v sauně. Stačí zabrnkat na ty správný struny a vyvolat u ostatních stud za jejich třídní zvýhodnění. „Máš zrovna teď u sebe něco, co ti nekoupil fotr?“ ptá se vyzývavě syn rozvedené pošťačky, kterej si na iPhone i auto vydělal až jako krajský koordinátor prodejců nejmenovaného mobilního operátora.

6. „Nechci se spolíhat na fotra“

Překvapivě se předchozí trik dá s drobnou úpravou použít, i pokud máte tu smůlu, že jsou vaši ve vatě a vy se přesto někde kurvíte za nějakých padesát, šedesát tisíc. S nadhledem proneseným „nechci být závislej na rodičích“ se dá srozumitelně vysvětlit i to, proč makáte pro PPF, a že vám ve jménu vaší nezávislosti na otci ten flek domluvila máma.

7. „Jsme byli dycky kámoši“

I když většina těch, kteří hlásali dlouhý léta vzdor proti všemu, nakonec zajede do předepsaných kolejí dobyvatelů drobného štěstí, pořád se najdou výjimky. Věrnost ideálům, nesnesitelná nonkonformita, nekompromisní lenost, propukající šílenství nebo jenom obyčejná tupost způsobí, že se z některých mladých brněnských alkád bez jakéhokoliv mezistupně rovnou stanou starý brněnský alkáda.

Dechberoucí plynulost tohoto přechodu se dá využít ve váš prospěch. Na otázku „co děláš?“ blahosklonně neodpovíte (abyste neurazili) a za pár panáků si koupíte pocit toho, že jste se nezměnili, že jste pořád ti stejní svobodomyslní sígři a volnomyšlenkáři jako tenkrát, a že jste se jen každý vydali v životě jinou cestou.

8. „Něco to znamená“

Hra s mírným úspěchem je ošemetná. Přes všechno maskování a okázalý nezájem o vlastní kariéru, je třeba mírný úspěch občas chránit i na druhé frontě před těma, kdo by se do něj snad chtěli navést a celý jej zpochybnit. I absolventi uměnověd, kteří ve třiceti na živnosťák provozujou facebook alternativnímu festivalu mají stavovskou čest a neradi slyší, že jsou nýmandi od někoho jinýho než od sebe.

S největší péčí uchovaná vzpomínka na prázdniny ve výkopu se při návyku na celoročních klimatizovaných 24 °C mění na noční můru hrozícího návratu. Navenek propagovaná nahodilost  publicistického úspěchu – přes veškerou ležérnost – se mění v panický strach o existenci vlastního piplaného talentu, což se projevuje mimo jiné refreshováním každého nového článku co pět minut a viditelné zblednutí, pokud čisílko lajků neposkočí aspoň o dvacet.