Co že jsem říkal? Nevím už
asi že bude dobře zase…
co jsem to hledal? Aha, nůž
co jsem to chtěl… Jo, podřezat se

J. H. Krchovský: Nad jedním světem

Optimisté vidí svět jako příležitost, zdravě pesimističtí lidi na něm vidí chyby a těm nezdravě pesimistickým zbývá jen zoufalství a beznaděj. Priglu jsou všechny tyhle perspektivy víceméně ukradený, ovšem dlužno přiznat, že díky nezdravýmu pesimismu čtete už stoosmdesátej článek, kterej na našich stránkách za dva roky existence vznikl.

Ekonomickou krizi, která se tento rok bude prohlubovat, naše redakce vítá. Hnusu, alkoholismu a pomatenců bude přibývat a s nimi i článků o nich. Promarněný život v kulisách hospodskýho smradu, minimálních platů a polozaměstnanosti si každý snaží nějak vysvětlit. Prigl v tom opět nikomu nepomůže, ale opět bude všem nadávajícím ochmelkům svědomitě naslouchat.

Soutěž Špína Brna, 1. místo. Autorka: Bára Jakubíková

Chudnoucí kavárenská mládež s humanitním vzděláním letos konečně ztratí po zrušení posledních dotací na kulturu šanci na normální práci. Jejich osudy budou příběhům z heren a levných barů na periferii podobnější než by se podle rozdílu v oblečení zdálo. A nám díky tomu poroste čtenost.

Dětský sny o apokalypse na ulicích Brna se konečně naplnily nebo v dohledný době naplní. Není potřeba na nic čekat, horší to být sice pořád ještě může, ale už si konečně můžeme přestat lhát o tom, že je to „furt nějak v pohodě.“ Text na Prigl může vzniknout po rozhovoru s každým druhým obyvatelem Brna.

Exekutoři už nejsou zodpovědní vůbec za nic, rasismus je zase in a z televize nám kážou dobro noví spasitelé. Nenápadný obnovení feudalismu nám prošlo před očima, z perspektivy gamblera, alkáče, čórkáře z děcáku nebo předluženýho brigádníka se vlastně nic novýho neděje. Jenom se o tom nemluví v televizi.

Soutěž Špína Brna, 2. místo. Autorka: Bára Slunda Sofková

Periferie je na každým rohu. Nekonečná beznaděj zpestřená pravidelnýma dávkama chlastu, otupění po šesti pivech a dvou frťanech a sklopená hlava kdekoli mimo hospodu se jen občas změní na emoci, která nestojí na čirým zoufalství.

Ze smíchu kořaly nebývá často cítit radost, v nadávání na poměry už dávno není touha po změně, jen biologická potřeba si ulevit. Obsahy konverzací nejsou podstatný a mění se jen podle množství alkoholu v krvi. Rezignace. V malých barech a levných putykách spolu drží alkáčský kolektivy, lidi ochotný navzájem poslouchat svoje marný naděje.

V hospodách věčně zapnutý televize likvidují poslední zbytky mozkových buněk. Chlapům u stolu je jasný, že cokoli z bedny zazní, je podvod a výsměch. Stačí se zaposlouchat do zpráv po dvou měsících na pracáku. Jak zní slovo reforma, když váma pohrdaj vlastní děcka?

Proč ztrácet čas u voleb? Poloviny lidí se tzv. zprávy vůbec netýkají. To, že jeden pičus se ptá jinýho pičuse a ten mu na to něco odpovídá, přece neznamená, že je to zpráva, že je to důležitý. Máš na pivo, nebo nemáš na pivo? Nemáš? Tak vypadni.

Reklama je jediný srozumitelný sdělení. Pokud na zboží v telce nemáte a nikdy mít nebudete, tenhle svět není pro vás, upozornění na zlevněnou zkaženou šunku se nepočítá. Stačí se rozhlídnout ve dvě ráno na baru okolo sebe, nikdo nevypadá jak lidi v televizi, pro který je zboží určený.

Televizní verzi duhový přítomnosti nevěří ani všemocí internetu zpitomělá mládež. Ve zbytečných debatách řeší politickou reformu, podvratný umění, který nakopne někoho k přemýšlení, nebo se u stolů v kavárně kolektivně věří, že se všichni dovzděláme a bude dobře. Nebude. Tohle už nikoho nebude zajímat, kombinace přepracovanosti a unuděnosti nedává prostor pro zlepšení na základě umění nebo vzdělání, nedává místo pro politiku.

Soutěž Špína Brna, 3. místo. Autor: Tomáš Dvořák

Na práci není samo o sobě nic dobrýho. Pokud máte možnost ji odmítat. Pokud ne, čeká na vás místo opojného poflakování tíživá nuda. Nic a nikam. Někdo se zakleje svobodou, kterou najde v brigádničení a bydlení u rodičů. Ale řeči o odmítání hypotéky nezní moc přesvědčivě od člověka, kterej nemá na nájem. Fakt, že je práce míň, neznamená, že se při ní míň nadřete, naopak budete makat víc, necháte na sobě dříví štípat, budete lézt do prdele tomu největšímu čúrákovi, jenom abyste si ji udrželi.

Mít práci znamená strach. Pokud není tento strach topenej v chlastu, ve kterým je přece jenom kus důstojnosti, dostává prostor nadpřirozeno. V plných čekárnách kartářek a dalších, co si otevřeli živobytí na ztrátě ztráty smyslu, čekají lidi na nějaký to něco, na cokoli, co by je vyvedlo z bezčasí, co by jim řeklo, kdo jsou. Zoufalá nepůvodnost všeho a všech je nezávislá na příjmu, roste ze strachu ze změny, ze strachu přijít o to málo, co zbývá.

Nákup pičovin těma, kteří na to mají prachy, je stejně krátkodobý sedativum jako panák rumu. Nákup umožní na chvilku prožít iluzi reklamy, kterou odmítla vyděděná alkoholická pakáž. Chvíle uspokojení ale netrvá dlouho. To dál zvyšuje závislost na nakoupených pičovinách. Vždyť život by přece měl mít smysl, ne? I v roce 2013!