„Chodíte na výběrové gymnázium,“ připomínal nám důrazně ředitel ve školním rozhlase pokaždý, když se od uklízečky dozvěděl, že se někdo vysral vedle záchodové mísy. 

Z učiva si pamatuji tři věci. Zaprvé, “růžičková kapustička se řekne braslspráut.” Zadruhé, když přišel Cyril a Metoděj na Moravu, tak “počínání obou bratří bylo trnem v oku německých biskupů.” A do třetice: “Anální kapsa za řitním otvorem je prázdná,” jak říkala zasněně bioložkářka za zenitem, aby pak k našim rozpakům dodala: “Kdyby vás to někdy zajímalo.” 

Škola má připravovat na život. A bohužel to opravdu dělá. Všechny demence, na který narazíte na úřadech, v práci nebo v cele předběžného zadržení, důvěrně poznáte právě na střední škole. Vyhrazený čas pro chcaní a jezení, zákaz čtení nebo povídání a vynucování pozornosti k hovořícímu kreténovi nemůže po složení zkoušek dospělosti už nikoho překvapit.

Snaha disciplinovat bez brutálního násilí vzbuzuje rozpačitost na obou stranách barikády. Člověk je na jednu stranu rád, že mu za třetí pozdní příchod školní zřízenec nezláme mosaznou tyčkou obě nohy, ale na druhou stranu mu z rozčílené mámy šesti dětí vyhrožující třídní důtkou cukají koutky.

Můžete se ale smát, jak chcete, nakonec uděláte po cestě k maturitě všechno, co se po vás chce, abyste mohli po zbytek života poslouchat stejný řeči o vaší špatné pracovní morálce, nebo doufat v pochvalu za vzorně vedený sešit, který se s příchodem dospělosti změní v excelovou tabulku.

Díky učitelům i méně bystrý student zjistí, že dospělí jsou stejně jako on víceméně v prdeli. Student musí být ve třídě, ale učitel to musí napsat do třídní knihy. Student musí dělat domácí úkoly, ale číst je po něm musí zase učitel. Není divu, že jim rychle hrábne. Je jen zásluhou středoškolských učitelů, že nám po zbytek života nepřipadají autority, spolupracovníci a všechny další kreatury ze světa dospělých jako zas takoví vyjevení idioti.

Informatici v bílých pláštích

Když jim dáte na obrazovku printscreen plochy s falešnýma ikonama, jsou schopní na ně pět minut klikat, pak půl hodiny čekat, „až to naskočí“ a nakonec odejít pro jinou myš. Revoluce v jejich životech přijde, když jim ukážete StarCraft: „To můžu i na někoho zaútočit?“ Zažehnuté nadšení pro počítačové hry pak často končí až u rozvodového soudu

Uctívačky národů

Kdykoli řeknete před heterosexuální francouzštinářkou slovo „Francouz,“ začne se bez ohledu na věk chichotat. Učitelky jazyků zbožňujou národ, zvládnutí jehož řeči je jejich jediným životním úspěchem a aférka s „frantíkem“ nebo „anglánem“ patří k jejich oborové výbavě. Ačkoli jazykářky rezignovaly na vlastní názory ve prospěch vlády země, jejíž jazyk učí, i v jazykové sborovně se může rozhořet nefalšované politické peklo. Při neshodách mezi západními zeměmi bývá v kabinetu pěkně horko: německý kancléř, francouzský prezident i britský premiér mají totiž vždycky pravdu.   

Filosofové v teniskách

„Jak bych to řekl, abyste to pochopili,“ skrývá vlastní neporozumění při zoufalém pohledu do Störigova Malého úvodu do filosofie vypracovaný atlet. V šusťákovce vietnamské provenience se už nejeden absolvent ZSV-TV PedF MU při výkladu existencialismu nepěkně zapotil. „Filosofie, to není jako jezdit na kole, spíš si někde sednout a zamyslet se. A k tomu potřebovali v tom Řecku otroky,“ osvětluje původ filosování majitel horského kola v ceně několika svých platů.

Dementi a blázni

Každý učitelský sbor má ve svém středu hned několik na první pohled divných lidí. Tělnatá učitelka, která pět minut stojí na každém třetím schodu, aby dostala invalidní důchod, nebo přestárlá angličtinářka, u jejíž výuky má třída pocit, že někomu dělá zadarmo terapeutickou skupinu, nejsou výjimkou. „Na koncertech se musíte chovat slušně a nevykřikovat, pouze když se jedná o hlasitější produkci, například Moravanku, můžete na konci písně zvolat třeba: ,Umí umí!“ demonstruje ZSVářka, že ne nadarmo se jejímu oboru říká také Občanská nauka.

Sbližující okultisti

„Vyznačené pasáže nečtěte, jsou nemravné,“ stará se o morálku ortodoxní katolička při četbě Bohumila Hrabala ve shodě s třídním prasákem, který po prošukané noci stejně nemá na erotické zážitky strýce Pepina náladu. Trojice zhulenců zase otevírá oči, jen když Denikenovec a učitel dějin výtvarné kultury vysvětluje vliv mimozemšťanů na umění. „Darwin se spletl, chtěl to napravit, ale už bylo pozdě,“ dává ufolog jeden podnět k brku za druhým.       

Manželství zeměpisářů

Mnoho učitelů už na pajdáku uzavírá manželství se stejně zaměřenými učitelkami. Celý život pak ve dvou poctivě přepisují všechny učebnice do sešitku, aby si připadali jako kantoři. „A na východě, tam vyznávají nirvánu, že? A proniká to i na západ dneska. Máme třeba kapelu Nirvána, že?“ „Ale oni se dávno rozpadli, ten zpěvák se střelil do hlavy!“ „Áha, píšu si,“ zanáší nové poznatky do sešitku zasloužilá zeměpisářka.

 

Komu ani třináct let vzdělání na základní a střední škole nestačí, tomu nezbývá než se marně těšit na školu vysokou. Tam učitelé mají dost času, který nemusí trávit opakováním toho stejnýho po desetitisící, což nevyhnutelně vede k změknutí mozku. Volný čas pak akademici využívají k meditacím na téma vlastní výjimečnosti, ze kterého jim mozek naopak časem ztvrdne. Aspoň se tam nemusíte přezouvat.