Kdo je větší kokot? Ten, kdo před pár lety jako první v Česku začal fotit a číslovat na Instagramu polévky Pho, nebo ten, kterej to samý dělá od letošního jara? Úroveň debility je v obou případech tak zdrcující, až se od sebe nedají rozlišit.

Češi nikdy neměli moc fantazie. Po skončení originální série Receptáře se v jejich duších rozprostřelo pusto, které bylo s každým dalším rokem vyprahlejší. Pracující lid u televizí toužebně očekával, co jejich smysly zkropí tak intenzivně jako pověstná umělohmotná třináctidírková konvice Přemka Podlahy.

Víkendoví cyklisté, podnikaví chataři i nenároční pivaři zoufale hledali něco tak nudného a ubíjejícího jako jejich život sám. Potřebovali zábavu nepřekvapivou a zároveň důvěrně známou, takovou jakou je klouzání v návlecích po chodbách českých hradů a zámků. Čekali dlouho, ale ne marně.

Nudná rozkoš

Jako vždy, ukázala Čechům cestu televize. Díky ní si uvědomili, že svoji vytouženou nudu a zároveň jedinou rozkoš měli celou tu dobu před sebou přímo na talíři – a tak jsme do sebe žrádlo přestali pouze cpát u televize a začali se na něj současně dívat v televizi.

Pohlreichova show udělala během pár měsíců z národa požíračů libovolnýho šitu hloubavé teoretiky jezení, vaření ba i stolování. “Lokální produkty“, “sezónní zelenina“, “japonská kuchyně“, “domácí marináda“ a další a další termíny obohatily slovníky kreténů z korporací, snobů z intelektuálních kruhů i chudobnejch studentů VUT z Velkýho Meziříčí.

Síla konverzace

Stará vášeň naprat si nácka k prasknutí a bavit se u toho o pičovinách neodvratně dospěla ke svému vrcholu: naprat si nácka a u toho se bavit o naprání si nácka. To sebou ale přineslo problém: téma debaty rychle mizí stolujícím před očima.

A tak se rozvinula celá gastrokultura s patřičnou slovní zásobou, díky které můžeme dnes už donekonečna rozebírat, jak dobře se najíme příště, jak bychom se mohli najíst například v některé z nově otevřených restaurací či postoupit na úroveň gastroabstrakce a podebatovat, jak by se možná najedl někdo úplně jiný za docela odlišných okolností.

Není potřeba připomínat, že tyto konverzace dávno opustily intimitu zahradního koutku s grilovaným seletem a rozplizly se do tramvají, kanceláří, sportovišť a pivnic. I v nonstopu je dneska padesátiletej alkáč schopnej nadávat mladejm, že věděj hovno o maďarský kuchyni. Ti mu na jeho znalosti segedínskýho guláše kontrujou mexickýma tacos. Řečma to ale neskončilo.

Úcta k žroutům

Lidé s životní perspektivou „prostě se nažeru“ se nikdy netěšili takovýmu respektu jako dneska. Věta: „Jo, Jarda, ten umí vařit,“ už nevyjadřuje pohrdání mírně natvrdlým kamarádem, jehož jediná záliba je cpát se po práci vepřovým, ale je v ní obsažena úcta k člověku, jehož kotletky jsou vždy nejlépe naložené.

Takový Jarda dneska odebírá několik časopisů o vaření a v televizi nesleduje nic jinýho než pořady o žraní a vaření. V práci je přes svou dušnost oblíben. Stal se i opinion lídrem partičky přátel, které donekonečna poučuje o rozdílech mezi gyrosem a kebabem, řeční o původu sushi a oslňuje tím, že ví, proč je dobrý kupovat hovězí přímo od řezníka.

Město vs Vesnice

Co byly ještě nedávno nadbytečný informační sračky, kterýma ubíjely svoje okolí tetky v příměstských autobusech, jsou dnes trumfy salónní konverzace dvacátníků. Prstíčky lattéčkovýho fašismu se uchytily i tam, kde byl ještě nedávno, aspoň co se žrádla týče, absolutní klid. Hejsek, co odjel do města, sice dodnes nepohne venkovany, když přijde řeč na politiku nebo společnost, ale dokáže rodinnou pohodu rozvrátit několika dobře mířenými poznámkami ke kvalitě připravovaných steaků. 

„Marinovat se musí aspoň tři hodiny před grilováním, jinak zanikne chuť bylinek. Kupovaná marináda je navíc nekvalitní a předražená,“ pronese otravný študioso u zahradního grilu a rodinná atmosféra je na celej víkend v prdeli.

Nadřazenost

Dvory filozofických fakult, kterým kdysi dominovala veganská pochoutka chleba s hořčicí, přemohlo kosmopolitní tempo bagelů.

Boj o gastro-identitu se vyostřuje už na vysoké škole. Z vaření v erární kuchyňce na kolejích se stává prestižní záležitost. Milenecké páry dobře ví, že jejich snažení se dostává pod drobnohled všech ostatních spárovaných studentů na patře, pročež zabírají na tři hodiny všechny hořáky, na kterých připravují indické koření, jíšku, rozehřívají máslo a praží jarní cibulku, aby nakonec nadřazenost svého životního stylu stvrdily tím, že dají nažrat alkoholikovi od vedle léčícího kocovinu.

Od třiceti dál už je gastro-povyšování neodmyslitelnou součástí sousedských vztahů. Doplnilo tak osvědčené: „Má sice novou fabii, ale v základní výbavě“ a „Sice byla na Malorce, ale její děcka chodí nějaký nevyžehlený.“

“Každou sobotu od nich z oken cítím smažený řízky,“ kroutí nešťastně hlavou mladý pár veganů. Vědí, že sousedovic dítě s takovýmto jídelníčkem čeká strašlivý osud neúspěšného obtloustlého a věčně nemocného idiota. Svoje si o veganech myslí i rodina sobotních řízků, ve které se o dětech sousedů nemluví jinak, než jako o podvyživených nedochůdčatech.

Revolta (bio)chlebem

V minulosti středo a vysokoškolská mládež – i z těch lepších rodin – kupovala v okýnku na Veveří nebo jinde levný čůčo a jeho popíjením a vyzvracením v parku vyjadřovala odpor proti rigidnímu společenskýmu řádu.

Dnes se podobný odboj vyjadřuje sofistikovaným veganstvím U tří ocásků. Konzumace spojená se znalostí ekologických a etických souvislostí produkce a přípravy jídla způsobí i to, že za dva domácí chleby s divnou pomazánkou vysolíte osm pětek, pěkně poděkujete a ještě dáte dýško.

Fotři těchto revoltujících nadkonzumentů mezitím zalívají 35-procentní vakuované párky RCkolou a pivkem a ani zdaleka netuší, jak moc dostávají ve veganských kavárnách jejich hodnoty na prdel.

Shoda na FB

Přivrženci všech gastrokultů a gastronáboženství se shodnou na jednom: jejich bojištěm je Facebook, Instagram a Tumblr a jejich zbraní fotka nedělního oběda.

Ani psychoanalýza nedokáže vysvětlit, proč mají všichni gastrokokoti opakovanou potřebu ukazovat svému virtuálnímu okolí fotku toho, co právě žerou a psát k tomu věty jako „mňam“, anebo „oběd“.

Naděje pro rodinu

Všeobecné přijetí žraní jako plnohodnotného tématu konverzace do jisté míry ulevilo čtyřicátníkům, kteří se už nemusí během piva s vrstevníky vrtat ve svých milostných životech v etapě, kdy už dohromady není co vypravovat, a místo toho se spokojeně přesunuli do světa gastro-radovánek.

Gastro je tak snad poslední věcí, která může v Česku zachránit tradiční rodinu. Kecy, co žereme a budeme žrát – přes dílčí spory – uspokojivě vyplňují nebezpečný čas pro nezávaznou konverzaci, který nám zbývá mezi návratem z práce a televizí.

Je to sice stejně pofiderní pojistka, jako když se starej buzerant snažil z Hradu uchránit český národ před invazí homosexualismu, ale nic lepšího než žraní při pořadech o žraní v tuto chvíli česká kultura lidem nabídnout nemůže.