Ať už chodíte do práce kvůli tomu, abyste měli na piko nebo na hypotéku, nebo vás baví jenom tak krást sešívačky, na pobytu v ní není nic radostnýho. Jediný, na co se může negr skutečně těšit navzdory mrskosti pracovní pozice nebo intenzitě kocoviny, je oběd.

V žraní jsme si všichni rovni a zaprasit si košili od guláše, vyplnit škvíry mezi zubama vlákny vepřovýho nebo strávit půlku dne se zaschlým škraloupem z omáčky v koutku rtů prostě smíme všichni.

Setkání s gastrošlechtou

Když fachman zjistí, že šéfovská garnitura usedá ve stejném podniku u vedlejšího stolu, jeho čtyři hodiny vyhlížená úleva při knedlíku jde do prdele. Namísto iluze společenského vzestupu „jím v restauraci s manažery“, dostaví se obvykle tak akorát žaludeční nevolnost z pocitu viny, že jste to zapíchli o trošku dřív a výkaz práce nebude působit nejdůvěryhodněji.

Ještě ani nedošla polívka a vaše ze dvou třetin vyglganý obědový pivko jenom potvrzuje šéfův obraz o podřízených jako líných zmrdech s náběhama k alkoholismu.

Upocený zaměstnanec se ihned ocitá ve dvojitých kleštích, sousta sice polyká bez kousání, aby zkrátil svou nepřítomnost v kanclu, zároveň ale musí dávat najevo stolovací kulturu, aby ho snad šéf nepovažoval za vidláka, co žere lžicou.

Při placení jen se závistí sleduje výši tringeltu, kterou obdarují šéfové číšníka, zatímco on už dva roky sleduje na výplatní pásce prázdno u kolonky Odměny.

Obětí jeho strašlivé pomsty za toto příkoří je číšník, kterému podstrkuje akorát propocenou stravenku vytaženou ze zadní kapsy přesně v ceně nejlevnějšího meny a jednoho piva.

Identita stravenkářů

Stravenky jsou roztomilou reminiscencí na potravinový lístky. Žádnej zodpovědnej manažer si nelajzne, že byste prachy za odfláknutou práci utratili za koks a tak se k mizerným platům dávají stravenky, který zaručí obnovu organismu díky teplýmu meníčku během pracovních dní.

Hodnota stravenky dodává pocit společenského uznání. Hospodští kumpáni z různých firem se přebíjí ciframi na potravinových lístcích – šlechtěnější hospodářské zvíře si zaslouží vyšší nutriční hodnotu.

Citlivější povahy s mizernou hodnotou stravenky se můžou dočkat i zklamanýho pohledu bezďáka, kterej – přes upřímnou snahu empaticky poděkovat za darovaný kupon – posmutní, když uvidí na veselém papírku Sodexo částku šedesát korun.

Otázka volby

Od ranního vzkříšení instantní kávou provádí zaměstnanec detektivní práci, když projíždí na netu blízké restaurace a hospody a srovnává jejich nabídky. Jsou to právě jeho finanční možnosti, spíše než diktát jeho chuťových buněk, co determinuje výběr správného podniku a přinese slastný vrchol nebo zklamání pracovního dne.

Výběr místa se stává základní konverzační osou s kancelářskými spoluotroky, kteří vedou celé dopo téměř vědecké disputace nad pestrostí nabídky. Odpo pak vyplní komentováním vlastních fyziologických pochodů trávení, kritikou nekompetentnosti číšníka a palčivou otázkou, kam půjdou na oběd zítra.

Krabičkáři

Kulinářské umění domácí kuchyně, firemní mikrovlnka a polymerová krabička: malé hranaté božstvo je každé ráno v práci ukládáno jako embryo budoucího gastro-zážitku do ledničky, která přetéká dalšími desítkami hranatých reklam na štěstí.

Krabičkáři fungují jako sekta. Všichni nekrabičkáři si o nich myslí, že jsou divní, zatímco oni okázale opovrhují takzvaným chozením na oběd jako výrazem nehospodárné neschopnosti si doma uvařit.

Krabičkáři jsou milovníky domácí vůně a pohody. Jen co se mamánkovi zpod oroseného deklu krabičky vyvalí vlhký dým, rozpomene se na máminu celoživotním vyvařováním zaprasenou zástěru.

Ženáčům tento inhalační rituál zase vyjeví obraz nasrané manželky zmučené údělem rodičovství a během požírání tři dny starého kuřete se těší na vysněnou dovolenou zanesenou už před rokem v Outlook kalendáři.

Tak jako zápasí rybáři o malou díru v ledu, čekují krabičkáři jedinou volnou mikrovlnku v rozlehlém oupnspejsu, o níž soupeří s dalšími hladovci. Ustrkovaný krabičkář, který se k ohřevu pravidelně dostává až dlouho po vymezené pauze, to pak vrací všem a narve do mikrovlnky makrelu, jejíž smrad se line po patře ještě několik dní.

Asketici s výdaji

Je to už skoro rutina. Do ruda rozzuřený ajťák vlítne do kanclu a bez jediného slova se vrhá k odpaďáku. S vyhrnutým rukávem se agresivně přehrabuje ve směsi papírů, slupek a ohryzků, aby zjistil, kdo mu vzal ze společné ledničky jogurt Dobrá máma. Při jeho pracovním vypětí odpovídajícímu výši hypotéky představuje skvost českého mlékárenství jeho celý oběd.

Obtěžkáni dluhy tráví tito asketici své obědové pauzy lustrováním akčního letáku v blízkém supermarketu. Jsou ochotni přistoupit v rámci své gándhiovské etiky na cokoli, co je svou nutriční hodnotou udrží v provozu.

Žraní je další z oblastí, ve které dostává český pracující řádně na prdel. Toužebně očekávaný obědový vrchol dne uteče nepříjemně rychle, zatímco práce se vleče jako smrad. Přesto je garantovaná pauza na převalování čevabčiči po jazyku posledním výdobytkem zaměstnance, za který by byl národ možná i ochoten si stěžovat na personálním.