Tajuplný postávání v koutě, balený cigarety kouřený se zadumaným výrazem ve tváři a četba tlustých ruských románů… takový byl až donedávna spokojený život pesimistů. Zatímco růžolící debílci pobíhali za balónem ve snaze dát góla, zabeďarovaní depkaři se nechali u rumu obletovat od holek, protože byli prostě „tak zajímaví“.

To je pryč. Kulturní trendy dneška přejou pesimistickýmu pohledu na svět a tak se do hájemství dětí z problémových rodin začali srát i spokojení studentíčci, jejichž matka zpívá v opeře a studovaný otec srdnatě bojuje jako soudce se zločinem. A pesimistům včerejška zůstaly jen oči pro pláč.

Vitálnější jedinci, kteří byli podle kulturních strategií včerejška odsouzeni ke sportovnímu úspěchu v mládí a profesnímu úspěchu ve středním věku, najednou obcházejí po městě v nadměrných kabátech a tváří se zadumaně. Vitalita potřebná ve dvacátém století na množství válek a revolucí, ve kterých se mohli progresivní mladí muži nechat rozstřílet a jejich rachitičtí vrstevníci s modrou se mezitím váleli ožralí po ulicích, už jakoby nebyla potřeba. Depkaři, kteří očekávali od života jen to nejhorší, zůstávají překvapeně na druhé koleji.

Stylová profesionalita

I dnešní moderní pesimisti dokola opakují věty o tom, jak moc „všechno stojí za hovno“. Neříkají to už s únavou v hlase, ale s dobře nacvičeným ležérním elánem. Pro podobně naladěný jedince vytvořili tihle průkopníci moderního pesimismu styl, kvůli kterýmu není potřeba s hadrama dělat černočerný divy. Díky tomu se jejich řady nebývale rozšířily a přímo na ulicích sledujeme rychlou devalvaci pesimismu.

Poslouchání nihilistických punkových písniček o potratech už dneska k ostrýmu depkařskýmu vymezení nestačí. Smutní začali postupem doby být všichni kromě Karla Gotta, Vojty Dyka a dalších naprostých kreténů a je potřeba si vydepkovanou hudbu hlídat stejně jako hadry. Nenávist ke světu se už neřve v noci v parku nebo na parkovišti po petce čepovanýho vína ale zádumčivě se popisuje u vína ve skleněný láhvi s etiketou.

Rozvinutí komplexů

„Ježišmarjá, zrcadlo, nesnáším se na sebe dívat v zrcadle,“/ „Jestli do hodiny nevypiju tuhletu flašku rumu, tak se z toho rozchodu asi poseru“ / „Ani se jí nedivím, já bych sám se sebou do kina taky nešel“ / „Už ve školce jsem vůbec nemohl spát“ / „To bude hrozná stíha“ / „V tom saku vypadám jako Bohumil Klepetko.“

Tyhle starý dobrý stíhy už dneska od mladých v hospodě neuslyšíte. Ale i v dnešní době je dobrý mít nějaký komplex jako je nedostatečná výška, nadměrná tloušťka, odpudivý vzhled, odpudivá chudoba a podobně. Aktivnější (a urostlejší) moderní pesimisté se zdají být, co se týče komplexů, znevýhodnění. Vytvářejí si proto sofistikovaný důvody komplexů a životních nejistot a jsou u toho smutní jak Kirkegaard.

„Jako dítěti mě otec četl pořád dokola Foglarovky a doteď nevim, jestli jsem nebo nejsem homosexuální,“ rozvíjí komplex „nejisté identity“ novodobý latentně buzní pesimista a jeho podobně postižení kolegové ochotně navazují. „Moji rodiče jsou z nižší střední třídy a myslím, že podprůměrné vzdělání ve mě doteď vyvolává podvědomý stres, kdykoli se bavím s dívkou ze vzdělané rodiny, o kterou usiluji,“ má plnou hubu kultury hubeňour, i když mluví o své připosranosti před holkama. „Jsem se včera vožralej posral do gatí,“ už jako znak problematického vztahu ke světu zkrátka nestačí.

Zvládnutí sebevraždy

Pořádná depka vede k jedinýmu a myslí-li to pořádný pesimista sám se sebou vážně, nezbyde mu, než si nějakým způsobem prohnat hlavu kulí. Překvapivě i v této oblasti dávají současní pesimisti těm minulým na prdel. Nejnovější psychiatrické výzkumy ukázaly, že i sebevražda je činnost, která vyžaduje pokročilý stupeň aktivity, koordinace a plánování a aspoň minimální zájem o svůj život.

Online propojení světa pomáhá se o sebevraždný zážitky i úmysly dělit s komunitou na specializovaných webech a dokonce si domlouvat srazy na parkovištích, kde si skupinky zájemců pouští plyn do aut, s čímž před pár lety začali technologicky i depresivně progresivní Japonci.

Cesty zabeďarovaných rachitiků

Co si ale mají počít astmatičtí chcípáci, když jim jejich léta dlážděnou cestu nečekaně ukradli zdravím kypící pionýři? Tady už nejde o prostou nonkonformitu ale o holé sociální přežití. Sociobiologické nešťastníky tak čeká bolestivý přerod zpátky k optimistickému náhledu na realitu a karierní možnosti. A první vlaštovičky s dioptrickými brýlemi už to dokázaly. Bez šance v kolektivních sportech získávají kondici oblézáním boldrovacích stěn, utíkají do odtažitého světa programovacích kódů a nesměle pokukují po stylových tričkách Big Bang Theory. Zatímco růžolící chlapečci budou masově studovat pesimistickou literaturu, rachitičtí ajťáci budou zakládat rodiny.