Někdo má to štěstí a má práci. Rodiče ho poklepávaj po zádech, holka mluví o svatbě, všechno je dobrý. Nakonec ty komunikační kurzy „Tvař se jako střední třída” k něčemu přece jenom byly. Do střední třídy se už počítaj i skladníci s aspoň jedním certifikátem na vozík nebo skillem balit krabice do igelitu za pomocí poloautomatu. Třicetiletá etapa pravidelného čekání na pátek.

A pátky jsou velký. V každé kuřárně v Brně-Šlapanicích mladý dělnice plánujou, do čeho se večer voháknou a na koho tím zapůsobí. I nezadaní CNC obráběči kovů v pátečním opojení vidí svá šance na diskotéce o mnoho výš než odpovídá realitě.

Volno pohlcuje fantazie každýho bouchače, prodavačky i ajťáka. „To zas bude víkend,“ říká si svorně helfr na stavbě i projektová manažerka. Čím je práce těžší, tím jsou naděje upínající se k posledním dvěma dnům týdne větší.

Bůh stvořil Zemi za šest dní a sedmý den odpočíval. Lidé stvoření k jeho obrazu odpočívají taky. Ale zatímco Bůh se po skončení své týdenní prácičky odebral zpět na nebesa, lidem po každé neděli všechno začíná nanovo. „Pět dní práce a dva dny nudy” komentoval plány lidstva v začátcích industrializace Schopehauer.

Průser většinou začíná už v pátek. Ještě ve čtyři odpoledne jančí nezadaný úřeník v tričku KVĚTY u kopírky s nadějí, že si večer konečně vrzne. Přehnaná radost způsobená euforií z končícího týdne mu zatemňuje mozek natolik, že po krátké facebookové konverzaci s neznámou holkou jede „na rande“ do cizího města. Tam pak celý večer trpí v neznámým prostředí s partou dvanácti týpků, kteří obletují jeho vysněnou holku. Následuje provinilá kocovina, po níž zbývá z víkendu jediný den naděje.

Radost z konce týdne a pivo vlejou lidem do žil optimismus a přemrštěný očekávání. Dokud přibývá alkohol do krve je všechno dobrý, ve chvíli nasycení je ale potřeba nějak plnit plány na štěstí. Spokojení zůstávají nakonec jenom nespokojenci, kteří celý večer nadávají, jak je všechno na piču, ve světě piva se obvykle dobře orientujou a nemívají moc velký očekávání.

Kdo jede hodinu do práce, v ní stráví devět hodin a hodinu jede zase zátky, zjistil, že pro pracovní smluvu toho jde úspěšně obětovat fakt hodně. Když půjde všechno dobře a nevyrazí ho, tak bude takhle jezdit až do důchodu.

Protože vychcaní byli lidi už ve středověku, říkají křesťani neděli cynicky sváteční den. Ovšem páteční siréna celotýdenní marnost neutne, jen ji otočí z břicha na záda. Průvodci na této cestě jsou moderátoři rádií. Největší brusiči FM vln nastupujou do studia už v pět ráno a až do devíti musí být dost nadšení na to, aby rozesmáli řidiče při rozvážení rohlíků. Od devíti nastupuje za mikrofon příjemně nekonfliktní blbost slibující pizzu do kanceláře, aniž by mátla posluchače písničkami, které by důvěrně neznal.

Moderátoři doprovází pracanty i v autě po cestě domů, kde je nahrazují kolegové z televize. Ti nešťastníka nakonec uloží ke spánku. Rádia respektují rytmus pracovního týdne nade vše: „Je deset dopoledne a venku právě vykouklo sluníčko, ale jste v práci, tak to musíte vydržet. Svátek má dneska Adolf. Zavolejte nám,“ a o víkendu to samý. „Je deset dopoledne, nejspíš děláte hovno, a proto nás posloucháte, hlavně buďte rádi, že nemusíte do práce a pokud musíte, tak buďte rádi, že vám nikdo neumřel.”

Snový kontemplování o volnu během nesmyslné práce má svou obdobu v rozteklé nudě během víkendovýho sledování televize a stahovaní seriálů. Zoufalý pohledy na hodinky ve středu hodinu před koncem směny a v neděli po obědě jsou dvěma módy zbytečnosti.