Všichni, včetně vaší tetičky ze samoty u Vyškova, předpovídají, že jakmile vypadnete na pár měsíců do zahraničí, budete po návratu na svou rodnou hroudu nadávat. Víte to samozřejmě i vy sami, v hlavě máte obraz nablblejch českejch modelek, který hned po prvním lukrativním kontraktu v cizině s radostí zapomněly česky.

Nechcete být tak trapní, slíbíte si, že nebudete po příletu poučovat svoje kámoše o tom, na co přišli už v šestnácti během zhulenýho výletu do Amstru, ale dostane vás to stejně. Zlatá poučka “podívej se na sebe, kreténe,” prostě v určitém momentu přestane fungovat a tak i navzdory svým výrazně ruským rysům a lámané angličtině začnete po příletu z Londýna nadávat na Česko.

Typickej českej bordel je vidět už z letadla ve výšce pěti kilometrů. Tehdy začne být jasně čitelný rukopis generací ožralejch traktoristů volně se projíždějících po nejasně ohraničených mezích. Stačí na chvilku zachrápat mezi Essexem a libovolným českým regionem. Buržoazní zákony úhlednosti a pořádku svědomitě zavrhují i lesníci při mýcení vegetace.

Nejpřesnější analýza zacházení s prostorem v Česku by asi zněla „celý je to ňáký rozhašený.“ Od dětinské palety barev a tvarů rodinných baráků na vesnicích i městech, po přístup k cyklistům, vozíčkářům, podobu náměstí, umístění a množství heren, infrastrukturu. V Česku prostě nemá nějakou zvláštní cenu nad tím přemýšlet, natož to řešit.

Když letíte z Londýna nízkonákladovkou přímo do Brna, není kulturní rána do palice tak tvrdá. Odletová hala Stansted je tavicím kotlem východní Evropy a jak míříte koridorem k bráně pro Litvu, Ukrajinu a Českou republiku, noříte se postupně do barevného moře šusťákovek a pachu mužského podpaží („to triko mám už pár dní, jasně že trochu zavane, svítí sluníčko“). Jen co se uchlácholíte před nadáváním na rodáky odrazem své vlastní vepřové hlavy na skle čekárny, osloví vás Brňák-senior v tvídové vestě: „Neležela tady svačina?“

Daleko horší je srovnat se s rodnou hroudou na trase Copenhagen-Praha. Po tichým, dřevem obloženým, vypucovaným prostředí, kde každej důchodce mluví obstojnou angličtinou, přistanete na Václavovi Havlovi. Letištní dělňové praktikují třídní boj proti šupákům vozícím si prdel érem tak, že hážou jejich kufry na vozejky co nejvšším obloukem. Jsou to uvaděči celýho nasranýho zástupu Čechů: na fízlovi je vidět, že vám ten doklad kontroluje, protože musí, řidič vás zase z donucení veze do města. Akorát ta prodavačka u metra skoro nic nemusí a tak vám tu pizzu prostě neohřeje. „Dyť to není studený,“ ozkouší zvadlej trojúhleníček holou rukou.

V národě, kde je tak moc lidí v prdeli a nestydí se to každodenně dávat všem okolo sežrat, vás ani nenapadne si stěžovat na kvalitu skořice v lokální frenčíze Starbucks. Tím alespoň odpadá další bod (ačkoli její nekvalitou jsem skutečně konsternován).

Vyspělá země se pozná tak, že i člověk s minimálním platem vyžije. V Anglii si prodavačka s kopáčem může pořídit děti, koupit jim knihy, jet občas na výlet a nebýt non-stop ve stresu, že neutáhnou nájem. V Česku s osmičkou na hlavu můžete akorát pendlovat mezi ubytovnou a stánkem s vodkou v plastovým kelímku.

Módní nevkus Čechů byl propraný milionkrát mnohem chytřejšími i daleko blbějšími než jsem já. Zatím se k nám nedoneslo, že by člověk neměl vonět jak továrna na stromečky do auta. Alespoň už ale víme (kromě burošů na maloměstech a v Brně), že melír není vhodným překryvem tuctového nebo starého ksichtu. Taky mě nutí k přemýšlení třicátník s dobrou prací v pražské firmě, jak si to hrne metrem v goretexkách, upnutých riflích a pistáciové šusťákovce. Bojí se snad, že mu exekutor ze dne na den zaplombuje barák a bude muset přežít zimu na ulici nebo spěšným pochodem přes Alpy emigrovat do přívětivější krajiny? Je to možné, jsme v Česku.

To, co se odráží ve zdánlivě povrchních věcech, jako je kvalita jídla a hadrů, bohužel přetéká do všech odvětví. Že jsme skanzen nevkusu a zabedněnosti, je vidět i na akademické půdě. Během prvního výjezdu do zahraničí člověk pochopí, kde má svět tepnu a kde řiť. Student zjišťuje, že být významný myslitel v Česku znamená napodobovat skutečné myslitele z Německa, Anglie, Švýcarska, Francie, USA se zpožděním v řádu desetiletí, povrchně a překrouceně. I tak to na ojíždění studentek a studentů bohatě stačí, takže není důvod se snažit o víc.

Dá se říct, že jediní, kdo si Česko opravdu užívají, jsou pedofilové z Beneluxu. Když u nás vidíte skloněný hlavy a nasraný ksichty, ať už na ulici nebo v zrcadle, není potřeba pro tohle tvrzení hledat další argumenty.