„Talent má jedno až dvě procenta populace,“ říká suše statistika. „Kreativitu v sobě může probudit každý,“ odpovídá reklamní leták letních kurzů tvůrčího psaní pro začátečníky. I absolventi dramaturgie se musí nějak živit.

Kreativita se dneska válí na každým rohu. Není to jako v osmdesátých letech, kdy byli umělci takoví bozi, že se před nima mohl každej pičus neumělec akorát plazit v hovnech. Doba se změnila. Proniknout věcem pod kůži a hluboce jim porozumět je totiž dětsky jednoduchý.

Spoustě lidí stačí přečíst pár článků na internetu, napsat tři statusy na Facebook a propadají doživotnímu přesvědčení o vlastní kreativitní síle, kterou je potřeba za každou cenu živit a rozvíjet. Volání svýho kreativního mozku prostě nedokážou odolat.

Když se ptám našeho fotografa, jak je to s kreativitou v Adamově, odpovídá mi, že je tam kreativců povíc, ale nejsou vidět. Nejkreativnější mu připadá cukrárna na sídlišti Ptačina, Chodí tam na rum či vodku ti největší místní alkoholici, ale zároveň se tu pravidelně střídají rodinky s chutí na větrník a indiánka. Hokeji tam fandí jenom ženský. Tolik Adamov.

Situace v Brně je o poznání složitější. Nekonečné mužské úvahy o vlastní jedinečnosti získaly s masovým rozšířením konceptu kreativity po kavárnách nové teritorium k dobývání. S kreativitou přichází pocity výjimečnosti a zmučenosti a nejeden dvacetiletý výtvarný recenzent se po sepsání dvou odstavců na blog, který čte on, jeho rodiče i internetově gramotní prarodiče, dostává na samý okraj tvůrčího šílenství.

Tři fáze k neštěstí skrz kreativitu

Pokud vám kamarád chce potřetí za den přečíst báseň, co složil na záchodě a je „prostě o sraní“, začínáte tušit, že je něco špatně. Oběť kreativity se ale nerodí přes noc. Jedná se o dlouhodobý proces, který má několik fází. Nejnebezpečnější je –bůhví proč – divadlo. Obvykle stačí role ve školním představení a člověk má zaděláno na celoživotní problém, nicméně podlehnout se dá na jakékoli frontě.

Můj známý – spokojený maminčin mazánek se až do sedmnácti připravoval na životní úděl nudného patrona s prací ve státních službách. Nevinný špás s divadlem a možnost psát do školní ročenky o představení, ve kterém si zahrál vedlejší roli odmítnutého milence, způsobily, že se buclatý cukrouš zapsal na divadelní vědu. Od té doby jsem ho potkal ještě třikrát.

1. Euforie ze svobody

„Tvůrčí přístup dnes ocení všude,“ vykládal mi u piva. Prostředí divadelní vědy mu uchvátilo natolik, že po třech semestrech zanechal studia. Opojen možnostmi i autorstvím dvou recenzí a jedné šéfredaktorem odmítnuté glosy se vydal na volnou nohu.

Kreativní mozek začal psát scénář k reklamě, filmu a deník, do kterého hodlal střádat sexuální zážitky (na tento svůj „kreativní projekt“ po pár měsících bez holky nejspíš sám rezignoval). V této fázi byl naprosto pohlcen možnostmi, které mu kreativní mozek nabízí. Babička mu zaplatila kurz psaní, nakoupil si mnoho knížek.

2. Neporozumění

Toto je nejdelší fáze a pro někoho to ještě dopadá dobře. Zjistí, že mu nic nejde, sklapne kufry a jde dělat něco normálního. Náš Kreativní mozek měl tuto fázi dlouhou. Napřed se zaštiťoval puntičkářskou znalostí kreativní terminologie. Magie těchto slov ho obluzovala asi rok a díky tomu dával jeho život lelkujícího panice docela smysl. Rochnil se v umění, četl bizarblogy a doufal, že kreativita se dostaví nějak tak sama od sebe.

„Stačí se na věci dívat z různých úhlů, nečekaně, překvapivě. Vybočit ze zaběhnutého řádu věcí a myslet nově. Staré a nové umění má v sobě zakódované symboly, které se dnes samy rozplétají a my se na ně díváme očima digitální generace, která ví, že všechno je i není sen,“ vyprávěl mi ještě plný nadějí asi rok a půl poté, co odešel ze školy.

Vypadal spokojeně, jen pořád čekal na příležitost, která musí přijít. „Když dostanu příležitost, tak se osvědčím. Ale napřed zkusím uspět spíš komerčně. Umělecky až později. Měl bych si pořídit kameru.“

3. Zatvrzení

„Posílám tam témata na reportáže skoro každý den. Kdyby mě ta Nova poslechla, tak mají úžasnou sledovanost, místo toho mě cenzurujou. Blesk to samý,“ povídala nějaká paní, která si vzala slovo, na přednášce o něčem jiném.

Člověk zatvrdne. Ať už chtěl prodávat nemovitosti úplně jinak, nebo malovat obličeje travou po panelácích, svého kreativního Já se už nevzdává. Náš Kreativní mozek se vrátil časem k mámě. Pracovat nechtěl a vystudoval soukromou uměleckou VOŠ. Realizaci našel v paření na kompu, u kterýho  tráví celý dny. „Voni nechápou, že jim na to každej sere, to píšou furt jak v devadesátých letech, no to je otřesný,“ nadával na redaktory serverů o počítačových hrách, kteří mu odmítli vzít recenzi.

Přestal pít. „Umělecký poblouznění už nepotřebuju.“ Potenciál je prý jinde. On už má jasno. „Jakmile ti to vemou do televize, tak to máš v klidu. Na nějakou propagaci po netu, na to moc nevěř!“ vysvětluje. „Stačí rozkoupnout ty dveře… Jako nepřemýšlel sem o tom, že bych byl přímo herec, ale za těchto okolností by se to dalo, aspoň na chvilu. Ještě je čas.“