Jede si tak člověk po autobánu kolem Drážďan do Česka a poslouchá v rádiu nejnovější elektropecku, aby ji v tunelu na druhou stranu státní hranice vystřídal na chvíli šum, a v tom… “Včera mi bylo málo, dneska je mi moc, jak se to stalo,” opakuje pořád dokola nějakej ksindl v písničce, dokud ho nepřeruší znělka: “Ráádioo Impúls, ráááádióóóóó!”

“A pokračujeme v pořadu Písničky vašeho života, kdo se nám dovolal?” “Tak já bysem chtěla pustit Nedvědy. My sme si je vždycky na trampu s děckama zpívaly a než přijel další vlak, tak sme si to nahrávaly na kazetu,” povídá padesátnice. “Tak to zní naprosto fantasticky,” nenechává se rozhodit profík na kokainu způsobujíc nám maniakální výbuch smíchu, a odpaluje nedvědí vál: “A jestli není žádnej bůh, tak po nás země vzduch a bude áámen…”

Legrace z trotlů má tu nevýhodu, že končí příliš brzy a tak přelaďujeme. Hned na další stanici odříkává chlápek za zvuku benja: “Přišel jsem do uisky báru a na báru stál Tom.” Vypadá to, že je lepší cítit se jak ošlehanej Džou než Laďa s bolavou prostatou z Litoměřic. Do Brna je to ještě 400 kiláků českýho eFeM a tak radši přehazuju na MPtrojky.

V každé zemi se logicky prosadí jenom ta muzika, která vyjadřuje duši jeho mužů a žen. Duch národa se nemění během pár desítek let, proto je logický, že muziku, která ne a ne chcípnout od normalizace, vystřídala úplně ta stejná hudba. Rozdíl je jen v tom, že už ji neinterpretují osmdesátiletý plastový figuríny, ale o půl století fyzicky mladší, ale psychicky identičtí kriplové v džísce s nafoukanýma vláskama.

Stačí ujet sto kiláků, nachytat pár celostátních rádií i těch místních, aby člověk zjistil, že současná generace českých mužů je stejně smutná a nadržená, jako byli jejich otcové za socu a českých žen latentně hysterická, jako byly jejich mámy. Ruku v ruce, nebo spíš zády k sobě a se sklínkou v ruce jsou pak obě česká pohlaví rovnocenně v prdeli a to těmito čtyřmi způsoby:

1. Unisex: Posral jsem to, ale jinak to nešlo

“Ujel mi vlak i poslední metro, ještě jsem nebyl in a už jsem retro,” je současná hymna našeho národa, kterou si broukají maminy i adolescentní závozníci vod rohlíků v půl pátý ráno s lehounce ironickým pousmáním sami nad sebou. S intuitivní moudrostí následují radu irského komika Dylana Morana, ať se hlavně člověk nepokouší v sobě probudit potenciál, protože by mohl být děsivě zklamán.

Dva a půl milionu lidí si pustilo na YouTube oslavu své neschopnosti, která je uvrhá do bezvýchodných životních lajn a stejnej počet se jí non-stop dožaduje v rádiu. Slovem a obrazem se člověk za zvuku příjemnýho popu může ujistit, že mezi panelákem, lahváčem, supermarketem a debilní prací stejně nešlo nic vyhrát a proto co jinýho člověku zbývá než si něco odmakat, zreprodukovat a zgebnout.

Zachycená životní cesta v klipu od kolébky v umakartovým obýváku do stařecký paluše se zurvenejma játrama a plícema, je zralá na to, aby si člověk napustil plnou hubu vodou a zespodu se do ní střelil devítkou, ale Xindl místo toho radí: “Než si to hodit, spíš se hodím do pohody u vody,” a proto ho milujeme. Díky němu víme, že nejen náš život, ale i všech ostatních je stejně na piču a jinak to nejde. Pitomej úsměv je to správný antidepresivum. Minimálně 50 tisíc lidí se u téhle písničky rozbrečelo dojetím.

2. Unisex: Všechno je na hovno, ale nechci se z toho zbláznit

Člověk si nemůže jen dokola přiznávat, že je v prdeli a nejde to jinak. I vězeň v Severní Koreji potřebuje v každodennosti najít něco pěkného: květinu, sluníčko, cvrdlikání Budníčka lesního. Můžeme se ironicky usmívat nad bytostným rozvrhem panelák-lahváč jak chceme, ale bez lyriky, kterou nám poskytují mistři chatařské poezie Chinaski a myšlenkově zmatených, ale jakýsi odboj asociujících textů Kryštofa, bychom nebyli plnými Čechy.

Jen člověk, který do své duše pustí krásu, je dostatečně svobodný, aby si dupl: “Zase je pátek a mám toho dost, tak beru kramle.” Není divu, že kapela, která má koule tohle zazpívat do éteru, se pojmenovala podle postavy z Bukowskýho.

I smutná témata jsou pro pracující třídu snesitelná, když se zazpívají hezky. I odbojná témata jsou bezpečná, pokud není možný jakkoli rozšifrovat, co vlastně znamenají a jakou mají souvislost se současností, jako třeba v písničce Cesta od Kryštofa s Klusem, která na YouTube schytala přes sedm nefalšovaných mega.

3. Muži: Strčil bych si, ale nezbývá mi než o tom mluvit

V české společnosti existuje jako ledovec pod hladinou obří skupina frustrovaných chlapů, jejíž spektrum sahá od mladých podivínů, kteří si vystřihují fotky českých seriálových hereček z TV magazínů, po šedesátníky na vrcholu poslední nikým nedoceněné říje. V různém počtu se v nich kumulují vlastnosti, které jsou spolehlivou prevencí pichu: starej, šedivej, plešatej, tlustej, hnusnej, nemytej, trapnej, poloblázen a podobně.

Přesto uvnitř každého z nich žije malý čertík, který vystrkuje růžky. Mají představu, že v momentu, kdy hrábnou do strun, okolí zvlhne, což vytváří kulturní kontinuitu mezi tvůrci smutně nadržené české lyriky a zástupy jejích interpretů u táboráku.

Můžete v Česku přelaďovat jak chcete, močí páchnoucí nadrženost starejch chlapů na vás stejně po chvílí vyhukne, častokrát jako vážný recitál s vybrnkávaným country na pozadí, ve kterým cukrovkářskej bard aka Joe, Jim nebo Harry nosí kolty u pasu, odmítá nabídky lehkých děv v salónu a jde si pro svou (na hraně mladou) dívku do domu s bílým štítem.

Smutnou nadrženost jakožto obchodní artikl chytili za pačesy i zmrdi současnosti, pročež by chlapi z Chinaski rádi vzývali “jak boha tvůj klín” a Klus už si v písni Pocity sice vrzl, ale nezapomene to po zbytek života inkriminované osobě připomínal, oživujíc starý dobrý brněnský termín “kundhistorik.”

4. Ženy: Jsem hysterka, ale moje pocity nikoho nezajímají

Sen omotat si skvělýho chlapa a sexy nátlakem z něj vymodelovat svoji dávnou představu z dětskýho pokojíku se zákonitě hroutí, když jste nezajímavá sídlištní blbka s nadváhou a váš chlápek pivní fanda Zbrojovky a Chelsea.

S tím, jak se postupným soužitím zužují komunikační kanály a společný zájmy na ledničku a záchodový prkýnko, obrací se dovnitř každé ženy nevybitá eroticko-mystická energie, která v pravidelných intervalech imploduje větou: “Starej čuráku jeden…” což starý čurák správně vyhodnotí jako hysterickej záchvat a pakuje se do hospody.

Hysterie, jakožto energetický zlom eroticko-mystického proudění, je dobře známá všem normalizačním kravkám ve flitru, který kouřily pod stolem a pod práškama, aby se dostaly do Kroků Františka Janečka. Jejím projevem ovšem nemusí být hned výlet na koleje. Posluchačky svoje hysťáky dlouhodobě stimulují osamělým sněním u rádia písničkami o krásné a bolestné lásce, jakou zažívá Jana Kirschner nebo poletování ve větru, jako si ho dopřává Anna K. Stejně tak o samotě sní o brutálních sexy pařbách pod taktovkou již téměř mrtvé Vondráčkové.

Jak dluho bude trvat než se z tohohle hudebního marasmu vysekáme? Asi tam dlouho, dokud se z něj na osobní a sociální rovině nevysekají naši chlapi a ženské a nezmění se poptávka.