„Až doděláš tu polívku, můžeme se jít podívat, jaké mají televize.“ Takové věty říkám denně. Mohu si to dovolit, je mi přes třicet let. Někdo v osmnácti drtí prošlý rohlík z potravin U Vašuta a u toho přemýšlí, jestli posledních dva tisíce let evropské filosofie nebylo jen komentářem k Platónovi. Jiný zase v garáži u rodičů rozjíždí start-up s globální ambicí. Oběma ale v mozku tiká časovaná bomba debility. Zbývá jim zhruba deset let.

„Nadějný člověk“ či „nadějný věk“ neznamená, že na ubohýho parchanta něco čeká, ale prostě to, že chová řadu nadějí. Toto období trvá zhruba čtvrtinu života, po nichž přichází poměrně dlouhý čas beznaděje. Nepředstavujme si ovšem pod slovem beznaděj slzy zoufání a trýznivé hledání smyslu života. Beznaděj je především fází klidu, během níž je umírání zakryto pláštíkem příjemně cyklických činností, zatímco se člověk dobrovolně vzdává naděje na přežití nebo alespoň smrti ve velkém stylu.

Příznaky

Začalo to asi před dvěma lety, když jsem propařil na kompu celý týden a v soumraku končící neděle šel pro párek k Číňanovi. Místo, abych jako vždy pociťoval rozkoš z nicoty, ve které jsem strávil přes čtvrt století, dostavila se úzkost – úzkost ze ztraceného času. V tu chvíli jsem si uvědomil, že začínám vnímat svůj život časově, musel jsem se nějak nakazit iluzí, že čas mého života je třeba vyplnit.

Dlouho jsem tomu nevěnoval pozornost a je možný, že jsem kvůli této nepozornosti nechtěně nakazil i někoho dalšího. Na první vážnější příznaky si pamatuji během řízení auta, když jsem v rádiu nepřeladil Valdemara Matušku.

Po několika dnech jsem se prošel po štatlu, a všiml si v odrazu vitríny, že mám prdel a pupek. Ani tehdy jsem se ovšem nenechal znepokojit.

Větší pozornost jsem své nemoci začal věnovat poté, co jsem si uvědomil, že se rád bavím o počasí a to dlouze a z vlastní vůle. Ne proto, že bych chtěl překlenout propastné ticho mezi mou generací a mé babičky, ale proto, že mě to baví. Prostě kurevsky rád komentuju, jak dneska je a jak zítra bude.

Už z kolébky jsem se divil lidem s občankou, kteří při pohledu na padající déšť například řeknou: „To nám to ale prší.“ Člověk musí překonat fázi nadějnosti, aby pochopil, že komentování počasí není banální výplní již tak dost trapného ticha, ale modlitbou před smrtí. „Dneska je ale hezky,“ totiž znamená: „Děkuji Bože, že mi dovoluješ si ještě chvíli vyhřívat kosti,“ zatímco „Taková fujavice,“ je naopak bědným zvoláním: „Co mi to děláš, Bože, že mé poslední chvíle na Zemi takto krušíš?“

Produkovat versus reprodukovat

„Jestli do roka nenapíšu knihu, tak si udělám děcko,“ machroval jsem kámošovi zhruba před rokem. Měsíc nazpět mi žena oznámila, že je těhotná. Ve stolku jsem nechal rukopis. Není to ovšem žádná kulturní tragédie, ale naopak požehnání z nebes. Za rodičovství odteď budu moct schovat veškerou svoji neschopnost.

„Hele, na tu protináckovskou demonstraci nepůjdu, malej je nastydlej,“ vzpomínám na jednu z tisíce variací na téma „malej“ od známýho. Ať už to bude „malej“ nebo „malá“, těším se, jak budu touhle mantrou dávat přes držku všem, kteří ode mě budou něco chtít. “Sorry, nemůžu, nepomůžu, nemyslím si, nechcu, neudělám… protože JÁ MÁM DĚCKA!!!. Miniaturní pinďour mýho syna potenciálně zajišťuje nesmrtelnost mým genům.

Pro lidi bez schopností, ale s vysokým sebehodnocením, je kombinace rodičovství a středního věku ideální. Zatímco se sami před sebou vymlouváte, že je nezodpovědné dopisovat knihu, natáčet album, zkoušet podnikat, zamlčujete prostý fakt, že už jste ve věku, kdy ze sebe vyserete leda tak ono civilní, neokázalé hovno – a to vysraný hovno začnete, v obavách o své zdraví, důkladně studovat.

Učíme se žít s chorobou

S každou nevyléčitelnou nemocí se člověk musí naučit žít. Výhoda chronického středního věku je, že vás zkriplí způsobem, abyste svůj hendikep ani nepoznali, dokonce na něj začnete být pyšní.

Po celou dobu mladosti jsem byl nespokojený a toužil po lepším. Při pohledu na výraz mého ksichtu ode mě utíkali i fundriseři slepeckých pejsků bezděky si chráníc pokladničky. Dnes jsem tak vyklidněnej a příjemnej, že když se objevím ve dveřích pošty, tety za přepážkou mají hned lepší den.

Střední věk také přináší zostření smyslů, o nichž jsem netušil, že existují. Ještě před rokem mi trvalo hodinu najít v supermarketu rohlíky a další hodinu jsem při vytváření sociologických črtů nakupujících pozvolna bloudil k pokladnám. Dnes mi nedělá problém v libovolném kšeftu najít skořicový cukr a během toho vyjednat po telefonu férovou cenu za přebroušení parket.

Léky jen zpomalí průběh

Nedostatek lásky v dětství dělá z lidí hajzly a idioty, množství lásky v dospělosti zas spokojený tlouštíky. Permanentní ukojenost po určité době likviduje zdravou tendenci hledat, co je na světě špatného, i u těch nejzarytějších pankáčů.

Můžete se pokoušet vzdorovat debilnění za pomocí neustálýho přetrhávání vztahů, změnami bydliště a zevlováním po gaučích podobně naladěných kámošů, ale nikdy nejste v bezpečí. Rozkoši z poučování a přednáškám o tom „jak to je,“ se od třicítky brání zatraceně těžko.

Párkrát se vyspíte, necháte se vyhodit z několika škol, ztratíte několik zaměstnání, během toho protrpíte stovky kocovin, abyste nakonec slyšeli sami sebe říkat: “Tady v tý ulici dřív stával taková útulná hospůdka,” “Ta šalina dřív jezdila tudy,” a “Od rekonstrukce ten park nestojí za nic.”

Třicet není nových deset – je to ještě horší

Choroba středního věku se snadno zakecává s poukazem na takřka nekonečné – tedy o deset let prodloužené mládí. Ani bezdětnost vás od této choroby ale neochrání. Naopak. Vede k pocitu zodpovědnosti samého k sobě.

Zatímco životem udřený a z práce vypatlaný muž v dvojroli zodpovědný otec/korporátní zaměstnanec velmi rychle pochopil, že děcko nedocení jeho schopnost do brzkého rána u červeného analyzovat experimentální operu, nýbrž pouze schopnost zajistit nový lyže pod stromeček, bezdětný rádobybonviván se často žene do náruče rozvoje dětmi nedoceňovaných kvalit. I osamocený v domově důchodců pak bude – za nezájmu ošetřovatelů – v leže studovat profily mladých autorů v Divadelních novinách.

Je na každém mladém člověku, zda se skutečně chce dožít zdlouhavé terminální fáze středního věku nebo se raději po prvním záchvatu: „Tenhle přehoz se na gauč nehodí,“ střelí do hlavy. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Všechny, kdo váhají chci upozornit, že jsem před chvílí místo využití nabídky k sexu šel psát tento článek.