Probudit se je jedna z nejdebilnějších věcí, které se vám, čtenářům Priglu, mohou přihodit. Člověku to připomene debilní fakt, že žije, a pojem života obsahuje nutnost nějaké debilní činnosti. Sice si jakožto flákači můžeme určit, co onou činností bude, ovšem to nemění nic na faktu, že to bude něco debilního. Jak debilní činnost oddálit a zůstat co nejdýl v limbu? Prigl popisuje patero muk, která člověka čekají po každém probuzení:

1. Nic
Ve stavu nečinnosti se lze udržet jedině tak, že zabráníte sebemenšímu debilnímu podnětu nebo myšlence, aby se jakkoli usadila ve vašem letargickém mozku. Čím déle vydržíte ignorovat svět, vlastní mozek i debilní biologický potřeby, tím později se nastartuje debilní kolotoč každodenní marnosti.

2. Vidiny
Vnější pozorovatel není schopen určit, jestli jste ve fázi nic nebo už fázi vidin, protože v obou případech čumíte do zdi, případně vám teče slina z huby. Vidiny přichází poté, co už nejste schopni zabránit debilnímu mozku v činnosti, ale ještě jste pevně rozhodnuti zůstat v teplém lůně nečinnosti. Ve vidinách se odehraje vše, co byste mohli dělat, kdybyste neleželi v posteli. Proto vidiny těch nejosvícenějších flákačů trvají nejdéle.

3. Pohyb
Od teď už to bude jenom debilní. V momentu, kdy se musíte pohnout, vás realita chytne za koule a už nepustí. Nezáleží na tom, jestli se musíte došourat po dvanácti hodinách spánku ve vytopeném panelákovém bytě na záchod nebo v pět ráno mrznete na zastávce autobusu, aby vás odvezl třicet kiláků na dvanáctihodinovou šichtu u pásu. Tohle je nemilosrdná válka s realitou, akorát na různých frontách.

4. Sprcha
Od prvního nedobrovolného pohybu už to pro nás přestává být zajímavé, ale přesto uvedeme ještě dva kroky do neutěšeného světa činorodosti. Prvním z nich je sprcha. Během ní člověk po vzoru novorozence hledá cestu zpět k jednotě a neurčenosti. Každou vteřinou ale už cítí, že zatímco tělo příjemně masíruje vroucí voda, duše se zmítá v chladu debilního světa, který se stahuje kolem stěn sprchového koutu.

5. Snídaně
Definitivní náraz reality s tím nejhorším, co k ní patří – práce a koloběh nesmyslností. Ještě než vůbec mohou začít vonět vajíčka na pánvi, ji musíte umýt. Nemluvě o slepici, která předtím to vejce musela snést a stech metrech, které jste kvůli němu museli ujít k nejbližšímu Vietnamci. Nejdepresivnější moment ale nastává, když si s omeletou sednete k South Parku. S každým soustem vnímáte marnost debilního metabolismu s jeho debilní tvorbou energie a debilním vyměšováním. V této fázi jste už tak hluboko ponoření v nesmyslnosti debilního světa, že už si klidně můžete jít zaplavat, poslouchat abstraktní elektroniku, dívat se z okna nebo třeba hledat práci.