Všeobecný posměch hipstrům už dosáhl takový úrovně, že daleko překročil demenci samotných hipstrů a začíná být zajímavější se rochnit v bahně týhle nový ubohosti. Na nenávisti k nim jsme se už na Priglu sami dost přiživili a je na čase otočit. Nenávist ke všemu, co je dneska někdo ochotnej ztotožnit s hipsterstvím, už je často tak zakomplexovaná, že to vypadá, že hrozí něco jako hipsterskej holocaust (který by do dějin vstoupil jako LOLocaust).

Představa toho, jak by se hipstři zařídili v koncentráku je určitě lákavá (například tričko Hipster Hitler by získalo zcela novou kulturní konotaci), ještě zajímavější jsou ale ti, ve kterých patka a brýle vyvolávají takovou nenávist, že by je tam nejraději poslali. Oprávněný posměch k rozmazleným intošským děckům, který svoje rozumy hází do placu s lehkostí internetových světáků, přerostl do poctivé nenávisti těch, kteří mají pocit, že jim někam ujíždí poslední vlak, tak jako už tolikrát odjel trampům u táboráku.

Hipsterství navíc pro hodně lidí postupně splynulo s humanitním (nebo ještě hůř uměleckým) vzděláním jako takovým, takže by se potenciální organizované násilí plánované na cool intelektuály mohlo dotknout i těch, co to nečekali a cool vůbec nejsou.

Zpocení muzikanti

Nejen rockeři se těžce vyrovnávají s tím, že už jim odzvonilo. „Na pódiu musí být zpocenej muzikant, jinak to není muzika,“ vysvětluje v televizních pořadech pro důchodce trpělivě pořád dokola frontman Olympiků Petr Janda. Jeho až o čtyřicet let mladší následovníci nechápou, co se stalo, že už si nad touto odvěkou pravdou můžou notovat jen s dědkama, kteří vzpomínaj na bigbeat za normalizace. A tak aspoň nenávidí hipstry.

Nejste jako my!

„Tenkrát šlo aspoň o nějaký subkultury, o tlupy s jasným ksichtem a myšlenkovým pozadím, o světonázor, postoj a snad i filozofii,“ stěžuje si náhle zestárlý třicátník. Ale teď? Vždyť jim o nic nejde a lidem by přece mělo o něco jít, tak jako o něco šlo poblitým metlošům. Vzápětí náš nenávistný třicátník aspoň nalézá zálibu v nově nabytém požitku starců: slintáním nad holkama, který už nemůže mít. „Jako ty hipsterský holky, to zas jako jo, to beru, jak jsou takový hezounký, v těch legínkách maj pěkný prdelky, jen to nesmí přehnat s tetováním, ale ti kluci to jsou normální buzeranti. BU-ZE-RAN-TI,“ objevuje náhle i odvrácenou stránku stařeckého pomlaskávání nad mladým masem. A tak nenávidí hipstry.

Zbytečně moc kultury

„Mně to připadá jako lártpúrlártismus,“ aplikuje taťka gymnaziální znalosti z literatury prakticky na všechno, co zavání uměním a ne výpočetní technikou. Stará inženýrská pravda říká, že umění spadá do kategorie „po práci legraci“. Setkání s lidmi, kteří studujou divadelní vědu v nich pak vyvolává návaly paniky, „Co s námi bude, co s námi bude,“ křičí v duchu duše absolventa VUT těšícího se na důchod, pro kterého je smysluplnou prací akorát něco, kde se aspoň nějak uplatňuje matematika a v horším případě se tam něco někomu prodává. Aby nebyl za burana, tak za kvalitní kulturou chodí do národního a zbytek jako člověk, který “ví”, označuje za lartpourlartismus.

Jsou jiní, my samozřejmě taky, ale jinak jiní 

„Tady ta divnost, to není ono, proč chcou být za každou cenu divní? To nepochopím,“ vysvětlovala mi nedávno čtyřicetiletá rurální výtvarnice v čerstvé batice, co jí na hipstrech sere. „Já jsem byla taky divná, hlavně sexuálně jsem hodně experimentovala, ale nikomu jsem to necpala, prostě jsem se tak chovala, bylo to pro mě přirozený. Jasně, že se na mě lidi dívali skrz prsty, ale já jsem se o to nemusela vůbec snažit,“ pokračuje a nakonec dochází k tomu, že se jinakost od jejich mladých let povážlivě změnila a nenese už kvality dřívější jinakosti. „To byl aspoň chlap“ poplácá obálku Respektu s Bohumilem Hrabalem. „Ten to uměl,“ předesílá všem mladejm cucákům.

Vzpomínky na normalizaci

Filosofii, sociologii a podobný kraviny studovalo v době reálkomunismu na fildách jen pár desítek prověřených lidí a dalších pár desítek o tom dělalo semináře v zakouřených disidentských bytech. Od blbostí tak byl na práci docela klid. Pád železné opony přinesl ale i návrat „buržoazních pavěd“, který navíc ještě mívají „antikapitalistickou rétoriku“. Není pak divu, že se nejednomu člověku zamotá hlava a vadí mu všechno s touhle divností spojený. Když zjistí, že by se to mohlo jmenovat hipstři začne to nenávidět.

Svěrák a Eben jsou furt nejlepší

Výsměch, který má dcera na Cimrmanech odrostlých rodičů pro kulty české televizní zábavy nenesou všichni starci dobře. „Svěrák dostal Oskara, cos dokázala ty, že tohle tvrdíš?“ Jak známo většina lidí nedokáže nikdy nic a ve dvaceti ještě ani nedostala příležitost svých pár let na zemi promarnit, čili tato sugestivní otázka zůstává obvykle bez odpovědi. Sahat na modly se ale nemá a tak kultura hejtu schytává hejt od těch, kterým je pořád „něco svatý.“

Nenávistné slovo závěrem:

Jasně, že hipstři jsou banda zbytečných buziků s trapnýma zálibama a autistickýma sklonama a jejich kecy o kultuře jsou směšný, protože jejich zkušenost se světem se celá odehrává přes kompl… Není ale kvůli nim potřeba ukazovat, jak moc velcí jste kreténi. Stačí jít na pivo a zanadávat si, stejně jako to děláme my.