Óda na buclatou životaschopnost

Plebs postávající s lahváčem před Albertem se mylně domnívá, že růžolící muž v nejlepších letech kráčející kolem s čokoládovým dortíkem na podtácku směrem ke svému solidnímu vozu “na skutečnou práci nešáhne”. Nic ale není vzdálenější pravdě. Opravdu spokojená buclatost je výsledkem soustředěné aktivity a nejvyšším projevem životaschopnosti. Čtěte dál

Normalizace korporátní cool debility

“Znáte nějakou šikovnou švadlenku? Potřebuju někoho na úpravu oblečení. Budu toho mít docela dost…” Po tomhle statusu je jasný, že váš známej pozici Content Scout pro korporát skutečně získal. Uchazeče o solidní zaměstnání už nemusí zdobit jen saka nevýbojných odstínů, ale dnes i láskyplně opečovaný vous, košile něco mezi prací a zábavou, berlínská ba skandinávská zkušenost a svědomitě dodržované pravidlo psát “alespoň jeden vtipný status každý den.” Čtěte dál

Jak se v Česku nemrdá

Než Vieweghovi bouchla hercna, chtěl nám toho sdělit co nejvíc o mrdání. Pročež o něm napsal asi 25 knížek a natočil pět filmů a jeden seroš. Řadu let se nám jeho dílo nedařilo plně docenit, dokud jsme na něj neaplikovali poučku analytické metafyziky: když chceš vědět o čem to je, zjisti, o čem to není. Pak se ukáže, že Viewegh je hluboká studnice moudrosti o tom, co všechno v prcání řadovýho Čecha a v rituálech okolo chybí. Čtěte dál

Zápisky sebevraha z černovické pakárny aneb Příměstský tábor bez her

“Tak co vás k nám přivádí?” usedá za počítač službu konající lékař, který loni vylezl ze školy. Navzdory pohodlným papučím a začínající pleši, která plíživě obkličuje jeho rockerský ohůnek, se ve svých 26 letech ještě nesmířil s tím, že tady na příjmu černovického blázince jeho kariéra končí. “Nikdo vás nemá rád, nemáte žádné kamarády?” pronáší se zpěvností zaměstnance callcentra a prsty má připravené na klávesnici. V hlase je cítít zjevné pohrdání a posměch. Drobný fyzik s odřeným ksichtem, který to chtěl dneska zalomit pod vlak, poté co matematicky dokázal, že podstatou Vesmíru je zlo, neví co by měl tomu mladýmu uchu vykládat a tak jenom mlčí. Ví, že ať už řekne, rozbije nebo pochčije cokoli, stejně ho čeká sprcha, prášky a Krok za krokem ve společenské místnosti. Čtěte dál

Onkostyl

Nehybně ležícího člověka, kterýmu čouhají z krku trubičky, dokáže potěšit i sýkorka na parapetu. Se stejným vděkem se vztahuje ke světu generace dnešních spokojenců, kterým už schválili hypotéku, nebo je aspoň už přijali na vysokou, nebo ani to ne. Každopádně už jim zbývá jen vychutnat to prchavé, co život nabízí. Čtěte dál

Českýmu tygrovi stačí špekáček

Stát se rockovou hvězdou před dvacítkou a ufetovat se v hotelovým pokoji před třicítkou není ten typ šílenství, který by kvetl v českých luzích a hájích. Víc než sláva, lámání rekordů nebo osídlení Marsu je pro českýho chlapa důležitý zůstat v klidu. Pod růžovolícím hladinkářem Švejkem, usmívajícím se ze stěn našich hospůdek by heslo „Live fast, die young” nedávalo smysl. Naopak „To chce klid,” shrnuje bezezbytku mužství v srdci Evropy. Čtěte dál

Post-flákání otvírá náruč snaživým pičkám

„Já jsem děsně línej,“ potahuje z cíga co možná nejležérněji mladík v kapuci před nekuřáckou hospodou a upře pohled na noční oblohu. „Já taky, dělám úplný hovno,“ krčí rameny druhý. „Já taky,“ rozhlíží se kolem sebe třetí a přitom smutně počítá drobný v peněžence. „No, já jsem taky děsně línej!“ hlaholí opozdilec, kterej chytl téma až ve dveřích. První na něj napůl nešťastně napůl zlostně zavrčí: „Ne ty ne, věř mi, všichni, jak jsme tady, jsme líní. Ale ty ne…“ Čtěte dál

Další