Chlap s pupkem napasovaným v černé péřové bundě si objednává dvě King Size Menu. Na zátylku se mu viditelně pohybuje kůže, když otáčí hlavu směrem ke své přítelkyni v růžové péřovce. „Co je?“ řve na ni. „Už toho je na mě moc, musim sednout,“ sípá. Sledujem scénku a u toho se snažíme chápat význam slevových kupónů, kterýma jsme se do těchto míst vybavili.

Nejponuřejši megaobchoďák v ČR je uprostřed několika kilometrů čtverečních sídlištní zástavby v Praze na Chodově. Paneláky postavený s netajeným účelem neposkytnout lidem nic víc než teplo a světlo, jsou tím pravým kontrastem k obchodnímu centru postaveným za účelem poskytout lidem naprosto všechno. Přímo nad zastávkou metra se nachází Obchodní centrum Chodov.

Jeden fastfood vedle druhýho, mizerně zaplacení brigoši obsluhující davy buranů, to je obrázek restaurační pasáže v každým velkým obchodním domě. Barevná umělá hmota zakrývá, že jste v obřím betonovým skladišti a stejně umělý glutamát zakrývá, že žerete pičoviny s různýma jménama a cenama,

„Jééé“ řvou tři puberťačky a fotí se u fotky s modelkou v životní velikosti. „Toto je kvalitní značka,“ hodnotí dement v kožárně s vážnou tváří vystavené zboží a vylepšuje si tak pošramocený respekt u své boubelaté přítelkyně. Nic ve městě nemůže v intenzitě a dostupnosti štěstí konkurovat obchodům. Po cestě z HáeMka do mekáče si i sídlišťák má právo užívat pocitu privilegovanýho zmrda, co přišel utrácet. To, že si k nákupu vybral zrovna nejlevnější obchod, je svým způsobem aktem svobody.

Kdo má v životě to štěstí, že se ve všední dny pohybuje na ose doma-autobus-metro-autobus-práce-autobus-metro-autobus-doma, je pro něj pár našetřených hodin strávených v obchodních pasážích balzámem na duši. Anonymita a chlad světa venku jsou zahnány, tady se uspokojují touhy. Podlahy jsou potažený červenými koberci. Ideální prostor pro snění, pro kontemplaci, prostor smyslu života. Narozdíl od těch, kteří v mrazu čekají na autobus jedoucí k jejich králikárně, tady jsou lidé šťastní. Tváře se rozjasňují, líčka červenají, ztracené sebevědomí stoupá a za chvíli bude posíleno dávkou cukru a emulgátu.

Promenování se po pasáži s logem kvalitní značky na nákupní tašce je obdobou pravěkých tanečků po skolení divokého prasete. Šťavnatost a krvavost masa podávaného v nasládlé houstičce dá i officemanažerovi pocit skutečného lovce.

Na rozdíl od invalidních důchodců v První strojírenské, tady sekuriťáci postávají v kójích z mahagonu a na sobě mají kvalitní saka. Připadají si pak jako kapitáni na velícím můstku. Krutá hierarchie vládne i mezi prodavačkami, katalogový bitches v Tommy Hilfiger nebo Lacoste, zachovalý mámy v Bushamanovi, na samým dně jsou stálý zaměstnankyně řetězců s nadváhou, ekzémama a zničeným životem. Způsob, jak sebou navzájem jednotlivé vrstvy prodavaček nemluví připomíná indický kastovní systém.

Při procházce několikapatrovým nákupním centrem spekulujeme, jak tráví čas prodavačky v prázdných obchodech s luxusním zbožím, který tady uprostřed panelákovýho pekla mají pobočku jen proto, aby místňákům ukázaly, že jsou s prachatýma lidma pořád ještě na jedný lodi. Někde v těchto fancy obchodech snad píše osamělá anorektička největší román tohoto století.