Hospody mají různý funkce a příběhy. Základní funkcí „hospody na rohu“ je jednoduše být na svém místě a být pokud možno pořád stejná. Nechodí se sem něco zažívat, očekávání jsou zcela opačná. Pravidelní zákazníci hospod na rohu jsou rádi, když se za večer nestane pokud možno vůbec nic.

Zub času však hlodá i tady. Hygienický směrnice, ceny ale i například okolí hospody se mění, domy mohou začít padat apod. Zkrátka čas od času je potřeba udělat rekonstrukci. Štamgastům se v tomto ohledu zavděčit nedá. Rekonstrukce někdy původní hospodu zcela zničí. Nejsmutnější případ je osud kdysi vynikajícího Čápa.

A teď příběh tří „hospod na rohu“, ze kterých každá plní a plnila svoji roli podle lokality, kde se nachází.

 

U pavouka

Rohová hospoda má dvě tváře. Velká zahrádka přes léto výrazně zvyšuje tržby, v zimním období uvnitř zakouřeného lokálu vysedává jenom několik štamgastských skupinek, osamocených pijáků a televizních fanoušků. Letos jim však majitel připravil šok v podobě nablýskanýho baru a zákazu kouření ve víc než poloviční části hospody. Na záchodě jsou sice ještě popelníky i vedle pisoárů, ale cesta na záchod s cigaretou je zapovězená. Nabídka jídla ani piva se nezměnila, ale štamgasti koukají poněkud rozpačitě. Nová klientela se zatím hledá a nekuřácká část zeje prázdnotou. Důvěru si nezískala ani u hostů, kteří přišli s dětmi.

„Každá změna je špatná. Ale tahleta je fakt špatná. Snažím se sem chodit co nejčastěji, abych si zvyknul“ svěřuje se mi muž, který sledováním dokumentů na plazmě U pavouka nabyl značné vědomosti o zbraních a podmořském životě. Pěkně tím ilustruje pomalé sžívání se hospody se svými hosty. Na věčně opilého pingla se tady už taky jenom vzpomíná. Židle jako z chaloupky a oldskůl kasa jsou tak poslední relikvie starých dob.

U lasa (pro znalý „U Šímy“)

Letitá a skutečně slavná místní knajpa prošla před několika lety úspěšnou rekonstrukcí. Štamgasti přijali kvalitní záchody, větší telku a moderní bar za svůj. Pořád je tady slyšet o zásadních rozdílech mezi uplatněním zedníků a filosofů, a to – na rozdíl od jiných míst – z úst zedníků. Vřelost věčně nasrané paní láká kromě dělníků i osamělé seniorky, které si přes den chodí na malý. „Má zlatý srdce“ říká mi jedna penzistka poté, co ji paní seřvala za to, že nemá připravenej podtácek.

Modernizace znamenala i rozšíření směrem dolů, kde se pije tlačený pivo přímo ze sudů. Tady vládne oproti hornímu patru spíše mládí a i otevírací doma není dole podle dělnickejch standardů od deset do deseti.

ZUZU – Betlém

Tady rekonstrukce zcela přerušila kontinuitu. Hospoda na rohu pro střední třídu vznikla jako ZUZU Bar v prvních letech kapitalismu. Chodily sem nejenom děcka místních, ale svoje první úspěchy tady slavili i jejich rodiče. Hovory se tak točily okolo vzpomínek doktora z úrazovky na punkový mládí a číro tužený motorovým olejem. Začínající podnikatelky dělaly – po pár pivech – oči na děti svých sousedů a spolužáky jejich dětí. Psycholog sedící u vedlejšího stolu to neváhal okomentovat Freudem.

Dneska se prostor kultivoval. Náročnější klientela žádá vybraný pokrmy, na záchodě není odhalená plynová instalace a na poličkách v lokále jsou knihy. Místní úspěšní, buď přestali být úspěšní, nebo se zklidnili a nestojí o vylomeniny. Děcka si našly jiný prostory a dělník se tady taky nezastaví.