Kvíz Priglu: Sedí u stolu tři kamarádi – ajťák, vyklízeč sklepů a pingl, kterej prohlašuje, že má doma rozepsaný “těžko říct co, ale jsou tam prvky sci-fi a společenské satiry.” Kterému z nich se ten večer dostane výsady doprovodit společnou kámošku až před vchod paneláku?

Když jsme psali o směšných uměleckých ambicích reklamních mrdek, vynechali jsme podstatně odpornější umělecký ambice samotnejch umělců. Stejně jako u pečení rohlíků platí i u psaní, že někdo to prostě dělat musí. Jenže z nějakýho důvodu si literáti myslí, že jejich knížka je vždycky důležitější než rohlík, kterej u ní člověk žere.

Tvůrčí nitro

Psychologický výzkum nedávno potvrdil, co každej věděl už dávno: všichni spisovatelé trpí utkvělou představou, že celé lidstvo se musí seznámit s jejich skvostným vnitřním světem. Proč by se jinak někdo sral se stovkama stránek o svým dvouletým pobytu v Berlíně, kdyby ho nehnal strach, že se čtenářská obec nikdy nedozví o tom, jak neměl na Karl-Marx-Straße na nájem, že v turecké kavárně na rohu dělají dobrý vajíčka, a že když procházel pomníkem holocaustu, cítil se nějakej přejetej.

Majitel jedinečného nitra s úzkostnou pečlivostí zaznamenává každý svý uprdnutí:“Vylil se mi do klávesnice čas,” zapisuje pokyvující básník do deníčku vlastní přeřeknutí poté, co si po ránu vylil do klávesnice čaj. A v tom mu dojde, co bude večer recitovat dole na Skle:

“Všechno má význam!
Záhyby jazyka!
Poststrukturalismus!”

Pro dnešek má hotovo a může se jít dívat na porno.

Respekt

„Myslim, žes mohl být v té recenzi mírnější,“ potkává se v literární kavárně čtyřicetiletý literární debutant s literárním kritikem, kterej nedávno strhal jeho prvotinu. Kritik, kterej právě dokončil balení cigarety, se odvrací od začínajícího autora a zadumaně se podívá z okna. Ví, že takovýto okamžik v životě kritiků přichází dvakrát, možná jen jednou za život. Pomalu si zapaluje cigaretu a kouká do “ticha tmy tam venku.” Nakonec zvrásní čelo a se zodpovědným výrazem velitele baterie jaderných hlavic prozaikovi odpoví: „Nemohl…“

Pro kolonii svinek obecných je škvíra pod placákem celý svět. Co si pomyslí padesát čtenářů literárního plátku, je pro spisovatele hrou, ve které jde o všechno. A literární kritici o tom ví a s o to větší samolibostí potahují ze svých špiček.

Nicméně literární hustlení přináší svoje ovoce. Po nějaké době lítání mezi vydavateli, recenzenty a kolegy z kanceláře přichází slastné vyvrcholení v podobě facebookového eventu se sebeironickým názvem a desítkami “zúčastní se.” Recitovat vlastní shit před publikem, ve kterým není nikdo, koho by poeta aspoň pět let neznal, je o dost nižní level, než si stoupnout za katedru na základce, přesto autor potřebuje celou řadu pivek, aby se vyhecoval a hodil něco hrachu na stěnu usměvavé rozpačitosti přátel.

Chlast, plácání po zádech a pár situačních vtipů ke vzniku toho kterého verše postupně rozpustí trapnost okamžiku. I tahle nejnižší forma respektu je respekt. Na maloměstě čeká lokální nesmrtelnost, ve velkoměstě pak spousta přátel podobného ražení a stejně marného básnického střěva.

Redaktor sobotní přílohy regionálních novin se “po publikování a odrecitování” už navždy zapíše do astrálu jako autor básnické sbírky, ne jako pouhý zalamovač upoutávek na hody, pohřby a výstavy kraslic a i brněnský debutant může doufat, že ho před fildou bude zdravit ještě víc lidí..

Žebrota

Pokud literát získá jakejsi fejm, může začít pracovat v kulturním provozu a vysvětlovat v noci na ČT Art, jak strašně je důležitý, aby stát kromě sponzoringu dálnic hodil nějaký prachy i na žrádlo pro spisovatele. Přestože je profesionální kulturní agent pořád jednou nohou uprostřed nefalšovaný umělecký bídy a několikrát v měsíci ukecává v baru panáky na sekeru, druhou nohou je vždycky ve společnosti velkých peněz.

Kocovinou příjemně rozptýlený avantgardista krátce po dopoledni nastupuje do sídla multimilionáře – potenciálního mecenáše. “Dvacet pět milionů?” opáčí překvapenou fistulí pracháč a zabodne zkoumavý zrak finančního žraloka do zarudlých, ale spokojených očiček podlitých rozespalými pytlíky a čekajících bez stopy zákeřnosti na jeho verdikt. “To je na propagaci v zahraničí,” vysvětluje umělec, který před chvíli vstával, a rád by se letos zase nalámal na literárním fesťáku ve Frankfurtu nad Mohanem. Zmatený milionář zocelený vyjednáváním se zahraničními korporátními právníky nakonec zmateně podepisuje za neurčitý příslib, že se logo jeho firmy objeví na poslední straně anglického překladu antologie české prózy.

Osahávání na úrovni

Těžiště mužské literární tvorby však leží na literárních večírcích a autorkých čtení. Zatímco spisovatelky ve svých dílech prchají z ubíjející české současnosti do historie nebo do Mongolska, tvůrci s penisem a s léty prověřenou zkušeností stále hlouběji odkrývají svá nitra a na nespočetných stranách dále komplikují svůj již dost komplikovaný vztah ke světu.

“Báseň je mystérium nevýslovného,” říká prvačce bohemistiky, která je teprv na „svým druhým čtení“ literární veterán s vizáží chrudimskýho taxikáře. Jeho spisovatelskej kumpán, co s ním sedí na baru, už dávno ví, co má matador na mysli, když popisuje svou básnickou metodu hledání “trhlin v bytí.” Aby se tento večer “skutečnost otevřela” bude potřeba ještě hodně dvojek červenýho. Jenže honorář za dnešní autorský čtení byl dnes dost hubenej a ještě majitel kavárny partičce účinkujících literátů výslovně zdůraznil, že “autoři dnes večer nemají pití zadarmo”.

I tak, přes všechny starosti o duši národa a o peníze, je život spisovatele tím nejkrásnějším.