“Jasně, já jsem teďka asistent, ale jsme domluvení, že si to vyměníme a v příštím volebnim období budu europoslanec já. Nechceš u mě pracovat? Budu mít rozpočet. Musím mít někoho na ekon a imko,“ říká holce na lucemburským náměstí krysí typ úředníka třicátníka v kašmírovým kabátku. „Jsem vlastně už teď šéf kanceláře,“ chlubí se dál. Zatají, že jeho pracovní náplň spočívá v rezervaci lístků, procesování faktur, volání taxíku a vaření kafe. Kroužek stážistů se kolem něj stahuje a touží být jednou jako on.

Brusel je plnej takových lidí. Každý září sem připluje několik tisíc jednotek novýho pracovního materiálu, kterým ještě neuschnul ingoust na diplomu. Vystudovaný mají většinou mezinárodní vztahy nebo evropský studia, protože si myslí, že je to přiblíží dobře placené práci v komisi. Nebo chtějí prostě “dělat Evropu”. Problém je, že Evropa nechce dělat je.

Osud Evropy a mladých je všude stejnej. I tady se vytváří evropskej prekariát. Jen si o sobě myslí, že je elitní. Někteří z těch, co přijedou v září, dost rychle poberou rozum, aby byli kolem jara už u rodičů v podkroví a ládovali se tvarohovýma buchtama, sacher tortem nebo baklavou. Někteří se trápí ještě rok a pak si jdou hledat práci tam, kde je: do Německa, do Holandska, do Austrálie, domů, kamkoli jinam. Jen ne na jih a východ.

Pokud jste Španěl, Řek nebo Ital, tak v Bruselu musíte zůstat. Doma je to ještě horší. „V Lisabonu můžu dělat barmana. Jenomže já mám dva magistry a mluvím plynule pěti jazyky,“ říká Joao, Portugalec, co ho rodiče diplomati tahali celej život po světě. Jenomže místa, jako mají jeho rodiče jsou žalostně plný a zůstanou plný dalších dvacet let.

Kam chodiš kalit?

„Já dělám v lobbingu. Zastupuju evropskou federaci výrobců tepelných čerpadel,“ ozývá se hrdě na Lucemburským náměstí člověk, co to dal. „Normálně nechodím ve čtvrtek na Lux, to je pro děti,“ brání se, že neví, co tu dělá. „Chatelain je mnohem lepší,“ zmiňuje adresu, kam chodí evropští dospělí. Jenomže tam zase nikoho nezná a koho zná, ten jím pohrdá. Tady je hvězda.

Lucemburský náměstí je další ráno plný kelímků, sáčků a vajglů. Chodník lepí rozlitým pivem. Ještě v devadesátých letech sem chodili politici, úředníci a lobbisti a mluvilo se o věcech, měnily se věci. Dneska je tu jen každý čtvrtek pár set stážistů, co tu chtějí potkat někoho, kdo jim něco dá. Ale stážistů je moc, aby pobrali, co se tu děje.

Je jich tak strašně moc, že business modely celých společnosti stojí na stážistech. Tři stálí zaměstnanci a k tomu deset stážistů, polovina neplacených. Seniorní stážisti můžou dávat úkoly těm juniorním a dostávaj k tomu pár stovek euro, stravenky a proplacený cestovný. Chtějí prorazit, ale není kam. Do institucí na opravdový úředníky z mladejch berou každej rok pár tuctů lidí, jenže hlásí se jich sto tisíc. A cesty na ostatní pozice jsou národní, takže tyhle stáže a networkingy se skupinou dvacátníků z druhýho konce Evropy, jsou stejně na prd.

Výjimku v senioritě na Luxu tvoří pár lehce úchylně vypadajících mužů ve středním věku. Tobias je Rakušák, co na Luxu pravidelně osahává holky. Má šedý uhlazený vlasy, opálenej ze solárka, těžký hodinky. Vypadá důležitě, lidi, co chtějí práci, se na něj lepí. „Minule to bylo fakt divný, nejdřív se chtěl fotit, pak mě pořád chytal kolem ramen, nakonec chtěl, abysme zůstali s ním až do dvou do rána, ale ještě nám neukázal ani vizitku“ říká Dánka s německým původem, co s ním strávila předchozí večer.

Kastovní systém

Lidi v Bruselu se dělí na tři skupiny. První skupina jsou ti, co to dali do institucí, ale je to většinou tak dávno, že už ani neví, jak. Většinou ještě na národní kvóty, nebo přes politiku, zvláštní výběrový řízení nebo jako národní specialisti na pěstování pšenky, kterých je potřeba mraky. Nebo jsou prostě tak staří, že jim stačilo mluvit francouzsky, napsat esej a přejít rovně bílou čáru. O něčem takovým si nová generace může nechat zdát.

Druhou skupinou jsou lobbisti. Spousta z nich bude mít nóbl jména jako „policy officer“ nebo „legal adviser“. Připadají si stejně důležitě jako lidi z institucí, ale nejsou. A pokud nejsou v Bruselu už deset let, tak dokonce i míň berou, což je sere, takže to kompenzujou drahým oblečením. Nebo tím, že si sem tam zajistí kontraktní job v komisi, aby dokázali, že na to mají.

Třetí skupina je ten pravý bruselský prekariát. Jsou v ní stážisti na dočasných smlouvách, nejdřív neplacených, šíleně osekaných belgickým absurdním daňovým systémem, kterej ti vezme třetinu z minimálního platu. Stejně jako bezdomovci, kteří se dělej na socky z nádru a elitu v oskvotovaných dřvených boudách za městem, tak i stážisti se mezi sebou dál vnitřně rozlišujou.

Nejvyšší kastu téhle nejnižší kasty představujou stážisti na komisi. Je jich pár stovek a myslí si, že jsou světoví, když to dali ve výběrku, kde jich brali pět procent. Pak stážisti v neziskovkách, ty většinou nikdo neplatí, ale zato mají morálně navrh, že dělaj něco pro lidstvo. Nejnižší kastou jsou stážisti v lobbingu, který taky nikdo neplatí: člověk se nechává vykořisťovat a ještě nemůže tvrdit, že to dělá pro dobro planety. Prostě průser.

No pak jsou tu stážisti mimo jakoukoli kategorii. „Já jsem tu dlouhodobě, popříští úterý to bude měsíc,“ promluví zrzka, co dělá stáž na zastoupení nějakýho obskurního českýho sudetskýho kraje. Liberec nebo Ústí. „Můj region teď dělá nový programy, tak jsem tu dostala stáž. Děláme akce. Minule jsme zajistili na Czech Street Party Davida Kollera“. Nejlepší jsou ti z Brna, co jsou v skrytu duše rádi, že vypadli z Padowce nebo z Lamploty. Že tady platí za půllitr stovku z nich ale nedělá lepší lidi.

Sem tam to někdo dá a pochopí. Sven je z Lucemburku, chodí do Matongé, africké čtvrti Bruselu na pivo a jointa. Je jedinej, co to trochu pobral, jak to tu chodí. Užívá si svých osmi tisíc euro měsíčně a nic neřeší. Utratí je za nóbl jídlo, silný belgický pivo, trávu, stolní hry a podivný přenosný kola. „Jsou tu fajn lidi, jen se všeho pořád strašně bojí. Všichni něco předstíraj. S takovýma se nebavím. A je mi to jedno. Nikoho nepotřebuju. Mám definitivu.“