„Nenávidím děti bohatých rodičů,“ odkopává se hned na začátku syn elektrikáře a jeden z autorů článku. Někdo si může myslet, že když to napíšem takhle natvrdo, nemyslíme to vážně. Ale je to pravda.

V Anglii chodí bohatí do škol pro bohatý, chudí do škol pro chudý a ti uprostřed do škol pro ty uprostřed. Díky tomu jsou všichni šťastní a nezávidí si. U nás dožívá komunistickej systém, což způsobuje, že na sebe můžou zbohatlický a nuzný děcka narazit v jedné třídě.

Protože chudí, jak známo chudýma zůstávají, musí se nějak vyrovnat s tím, že jejich vrstevníci prostě mají byt nebo dům, auto nebo dvě, zatímco oni mají hovno a u toho už nejspíš zůstanou. Potíž je, že chudí se začínaj v určitý životní fázi z vlastní chudoby nervovat, zatímco bohatí zůstávají v klidu.

Přesto to nějak statečně zvládají a boháče považujou za horší než sami sebe. Jak to dělají?

„Kdybych já měl ty možnosti jak von, tak su jeho ředitel.“

Tragikomedie chuďase snažícího se poskočit po společenském žebříčku spočívá v neustálém chození hlavou proti zdi. O fungování společnosti a byznysu ví takový hovno, že působí trapně i při těch nejbanálnějších situacích. Svědomitě však postupuje a jednoho dne si koupí stejné auto, v jakém přijel jeho spolužák na maturitní večírek. „Jo já vím, že to má dneska desetinovou hodnotu, ale vydělal jsem si na něj sám.“

 „Nejsem jak voni“

Na pachtění třicátníků v Superbech shlíží z výšin panelákového pronájmu. V paranirváně člověka, který neřeší peníze, protože žádné nemá, vnímá kapitalismus jako šit, který naděluje všem bytostem pravidelnou porci utrpení. Problémy člověka, který řve na celou hospodu, že mu zvedli plat o pětikilo, je pro panelákovýho Diogena stejnou marností jako úspěšné právní ošetření komplikované akvizice potravinářského gigantu.

„Neví o čem je ten život“

Je záhadou, kde autor téhle hlášky objevil tajemství života – jestli během desetihodinové šichty ve skladu nebo při čištění zubů v 5:25 ráno. Každopádně je po cestě domů z práce ve vydýchané tramvaji přesvědčený, že jeho život je opravdovější než život jeho bývalého spolužáka, který si po tenise s obchodními partnery hraje doma s dětmi.

„Nedělá nic zajímavýho“

Aby předešel peklu sebepohrdání, nastavuje si vlastní kritéria úspěchu. I minimální počin na poli umění, sběru známek nebo sportovní publicisticky je pro něj důkazem, že „peníze nic neznamenají oproti autenticitě toho, co prožívám.“

„Mám to na dosah“

Tam, kde podvědomí jasně naznačuje, že neexistuje šance prorazit, dostavuje se solipsismus. „Příští týden můžu být v New York City, stačí, aby si mě někdo všimnul,“ říká hipster s hlavou plnou nápadů. Jedině solipsista je schopnej cítit se na stejné úrovni jako děcka vyšších tříd, protože prachy, příležitosti, vztahy jsou pro něj furt na dosah ruky. Stačí ji natáhnout.

„Já se s nima znám.“

„Sice máš eskovej mercedes, ale můj šéf ho má pancéřovanej,“ vypráví zapáleně zaměstnanec korporace na třídním srazu. Aspoň jednou si podat ruku s holandským majitelem sendvičové frančízy probudí nejen loajalitu na celý život, ale i iluzi sounáležitosti s ještě bohatšími. Roznášet párky na Nou Campu je vyšší liga než hrát za Spartu.