Mailem jsem si vyřídil novinářskou akreditaci a šel. Projekce nové minisérie HBO Hořící keř s rautem pro zvaný pisálky. Odměnou pro producenty za jeden chlebíček, dvě kafe a volný lístek, je tento text.

Palác Lucerna je sice pro prigl.cz dost neobvyklá destinace. Ale o nic nejde, dá se psát o všem, kraviny melou lidi všude.

Pohledem do aktuálních učebnic filmové vědy zjišťuju, jaký je moderní pohled na film. Dneska jde o to nedívat se jen na výsledné dílo, ale při uvažování o filmu počítat i s okolnostmi vzniku, distribuce a celkovým kontextem. Svoji perspektivu ještě rozšířím pohledem na to, co a jak se pije a jí během projekce. Kvalita cateringu nutně ovlivňuje názory recenzentů a tím i ohlas filmu.

Kvůli včerejšímu piti nestíhám snídani před filmem, o kterou mi vlastně šlo od začátku především, ale co se dá dělat. Za barem, kde si s odhodláním neusnout dávám kafe, potkávám absolventa JAMU, kterýho jsem naposledy viděl ožralýho na baru v Mýdle, jak balí mýho kamaráda. Konečně vím, k čemu je studium dramaturgie. Nemusíte pak dělat za barem někde v nonstopu jako s maturitou, ale nalíváte víno lepší společnosti (sebe beru jen jako černou ovci mezi jinak sofistikovaným publikem).

O pauze si už můžu vychutnat, jak se hovoří o filmu v kvalifikovaných kruzích. „otřesně dlouhý záběry, ty dialogy jsou nesnesitelně nesmyslný,“ vlastně to stejný, co uslyšíte v každé druhé brněnské kavárně, jen tón je ještě o koňskou délku afektovanější. Pak jsou tu celebrity, Zindulka vypadá smutný, Chramostová prý něco krákorala na hajzlech, na tiskovce pak mluvila o tom, jaký jsou ti Češi zbabělí.

Dál recenze minisérie.

Naše generace je odsouzená donekonečna sledovat filmy, seriály a nově i minisérie o době, kterou nezažila. Dnešní problémy nejsou filmařům dost dobrý a tak dokola sledujeme jak blbý to měli naši rodiče za komára, za socu a za totáče. Ohýbání hřbetů, emigrace, kompromis s mocí a sem tam někdo čistý, kdo se zlu postavil. Furt dokola. Nejsledovanější český filmy v televizi jsou apolitický komedie natočený za normalizace, český filmy na který se nejčastěji chodí do kin, a kterým se říká politický, jsou opět o normalizaci nebo jiné fázi komunismu, nejsledovanější seriál české televize je Vyprávěj, (o čem jiným než o komunismu).

Téma komunismu zaujalo i HBO, konkrétně příběh hořící pochodně č.1 – Jana Palacha. Třídílnou minisérii Hořící keř pro televizi režírovala polská režisérka Agniszka Holland. Zdá se, že jediný co může střední Evropa světu nabídnout, je komunistická minulost. Generuje příběhy, který mají potenciál zaujmout i na západě a nijak nekomplikuje současnost. O východních buranech se špatnou angličtinou a zkaženýma zubama toho stejně není potřeba víc vědět.

Nejde si nevážit Jana Palacha. Zapálit se na protest proti ruským tankům s cílen vytrhnout z letargie pasivní maloměšťáckou společnost je úctyhodný jako máloco. Minisérie se ale zabývá spíš až bojem o Palachův odkaz a dopady jeho činu. Právnička (Taťána Pauhofová) zastupuje Palachovu matku (Jaroslava Pokorná), která se soudí s komunistickou sviní, poslancem Novým (Martin Huba) za urážku na cti. Komunistický poslanec řekl, že se Palach upálil víceméně omylem, jeho akce měla být původně jen nevinnou provokací a že byl celkově akorát blázen.

Zapojit se do nebezpečné hry proti ustavující se normalizační moci samozřejmě má následky na právničku Burešovou i její rodinu. Zatímco takřka všechny postavy se ve filmu lámou pod tlakem okolností, (až na rozhlasáka před důchodem, který nemá co ztratit) Burešová a její okolí (manžel a dva koloušci) se ve svých postojích dále utvrzují a stojí pořád na správné straně.

Všechno (kromě začátku přímo souvisejícím s Palachovým činem) už jsem ve filmu někdy viděl. Normalizace je českým filmem prozkoumaná skrz na skrz, nemluvě o televizním monumentu Vyprávěj. Zkoumání doby, o které se ví, jak dopadla a jak špatná byla a ještě se vychloubat tím, jak je dílo univerzální, aktuální a jak by se něj měly dívat nejmladší generace, aby nezapomněly, je tak trochu domýšlivost generace, která „porazila komunisty.“ Jakoby po komunistech už nic zajímavýho nebylo. Nic o čem by stálo za to točit filmy.

Od půlky projekce jsem byl zvědavý, jak tvůrci zvládnou předat pozitivní poselství. Pro Palachovu matku a jeho bratra to totiž nemůže dopadnout dobře, Palachův čin sám o sobě byl neúspěšný a poměry v zemi nezměnil. Optimismus na závěr nakonec vyplyne z toho, že komunismus byl o dvacet let později přece jen poražen. Závěrečné dojímavé záběry na demonstrující davy během sametové revoluce tak dají Palachovu upálení smysl ve velkém příběhu dějin.

V každým filmu o komunismu roku 1989 končí zlo. Je to politická obdoba pohádkového, a „žili šťastně, až do smrti.“ Od té chvíle je všechno až na dílčí problémy v pořádku. Hlavní svině filmu major StB Dočekal říká, že lidi jsou takový zvířátka, který se zajímají akorát o to, jak se nažrat. V duchu tohoto moudra je občerstvení během tiskové konference po filmu zakryté igelitem a tak ten, kdo se chce zdarma najíst, musí zůstat až do konce.