Tenhle podnik není nějaká obyčejná nalívárna s parketem, nýbrž akciovou společností nabízející možnost „oslavit výjimečnou událost svého soukromého nebo obchodního života.“ Prďácká atmosféra je natolik důkladná, že se tu sami cítíte být akcií ztracenou v kapse manšestrového saka.

Restaurace funguje od roku 1965, diskotéka od roku 1981. To znamená, že se U Elišky trsalo dřív než se vůbec narodil autor tohoto článku.

Byli jsme zvědaví hlavně na diskotéku. Podle webu se „nachází na poklidném místě uprostřed rušného centra Brna a „láká všechny věkové kategorie.“ Navíc jenom zde můžete slyšet sety od DJ Karla Hejla (profil na Facebooku).

V komplexu Opatství svatého Tomáše jsme nebloudili dlouho. Tři Němci s pěstěnými kníry posloužili jako nepřehlédnutelný ukazatel. Ve foyer se naše pětičlenná skupina, oděná vesměs do kraťasů, triček a roztrhaných středoškolských aktovek, zastavila s pracovníkem ostrahy, aby si mlčky vyměňovala rozpačité pohledy.

Situaci rozsekl až provozák, na jehož radu jsme si koupili lístečky po padesáti korunách. Pan provozní nám s horečným nadšením vysvětlil, že za útržky dostaneme uvítací drink a kulinářské překvapení, to vše „zcela zdarma.“ Vstupný se některým z nás prodražilo, protože sekuriťák neměl na vrácení, nicméně rozhodli jsme se nelitovat.

Poté, co jsme prošli lágrovou chodbou jako vystřiženou z Dungeon Master jedničky, se před námi otevřelo „tradiční sklepení.“ Poměr hostů a personálu pět ku třem, číšníka nijak nerozhodil: „Dobrý den, máte rezervaci?“ Když uviděl v našich rukách lístečky, objevil se na jeho tváři široký, příjemný úsměv,. „Prosím usaďte se, budeme servírovat uvítací drink a kulinářský zážitek.“

Naše očekávání vzrostlo – zejména proto, že z Kulinářského překvapení se stal Kulinářský zážitek. Samozřejmě, že to byl šopák. Zato ve welcome drinku plavala jahůdka. Abychom vyžehlili Standovu větu „To není žádný carpaccio,“ objednala si naše pětičlenná skupina dvě vína. Ty jsme museli na fleku zatáhnout a tak se U královny Elišky stal jediným podnikem v Brně, kde po vás chce číšník v obleku platit ihned.

Přesto obsluze všechna čest. Navzdory zjevnému faktu, že nemáme peníze si udržela dekorum a odkráčela pouze se slovy: „Nechám vás vydechnout.“ Hned nato se strhává hádka, jestli je chování číšníků dílem profesionality nebo zoufalství.

Při utíná další skupina hostů. „Dvougenerační nižší střední třída úřednic, které si vyrazily na výroční ladies party.“ tipuje Pavel. „Ženy po přechodu přichází hledat svou identitu,“ doplňuje Standa. Každopádně číšník se mezi nimi cítil jako ryba ve vodě.

Po další půlhodině přichází dva postarší hosté, kteří vypadají jako sexuální turisti z východního Německa. Pán v saku z osmdesátek s knírem a břichem a jeho kámoš v obitejch teniskách mrknou na našeho šéfredaktora a zase odchází.

„Jak vám chutnalo to Carpaccio?“ Ptá se významně číšnice. Polovině z nás až v tu chvíli dochází, že mluví o šopáku. Pod tlakem etikety vzpomínáme na vlastní společenské trapasy. „Všechny ty cizí slova,“ začíná fotograf: „Jednou jsem si ve Francii objednal kuřecí steak s couvertem…“

Z repráků hraje ABBA a Rihanna. DJ Karel Hejl do toho začíná na parketu zkoušet světla – žluté a modré. Všímáme si, že u baru postávají dva muži našeho věku v obtáhnutých bílích tričkách. Asi konkurenční urban blogeři. Raději jim vyklízíme prostor.