Na komunismus se u nás vzpomíná různě. Láska či nenávist vede majitele putyk a krámků k sentimentální či ironické výzdobě. Častokrát se ale jedná o neuvědomělý retro – ve schopnosti na nějakým místě zastavit čas Brno konkuruje Adamovu. Některý občerstvovací zařízení se tak mění v malý muzea.

Asi nejpovedenější retro lze najít na zastávce tramvají Zvonařka. V bloku domů, který jsou určený k demolici, přežívá svébytný obchůdek se stejně svébytnou otevírací dobou, majitelem i klientelou. Otevíračka v pět ráno je využívána vrchovatě. U pultíku pod portrétama prezidentů do roku 1989 se od rána tísní několik chlapů cucající lahváče. Poznání, že jsou lidi, kteří si na pivečko rádi přivstanou, je svým způsobem přelomovou pravdou o životě – ne nepodobnou ztrátě věnečku.

Prodavač a majitel v jedné osobě, stejně jako hosté, není příliš sdílný. Nudit se tady však nebudete ani sólo, články a politický komentáře vylepený na stěnách skýtají dost zábavy a dokazujou, že výzdoba je míněna vážně. Není v silách redakce Priglu takto brzkou otevírací dobu prověřit jinak než jako poslední destinaci delšího tahu. Snad i díky tomu není debata se štamgasty úplně snadná. „Vypadni nebo dostaneš přes držku,“ končí moje snaha o politickou debatu s menším mužem v pracovních kalhotách a zeleném bombru. Těsnější sepjetí s dělnickou třídou tak v Potravinách nevyšlo.

Někteří hosté se mění, jiní popíjejí od otevíračky bez přestávky. Udržet si přehled je těžký. Jeden posmutnělý alkoholik v důchodu vysvětluje specfifika chození na pivo před ranní směnou: „Co jim zbývá.“ Divně oblečený mladík si vybírá z bohaté nabídky zabíjačkových produktů prasečí ocásky: „Napiš tam, že jsou dobrý, já si je s lahváčem kupuju i na Vánoce.“

Život tady se každopádně neomezuje jen na ráno a dopoledne. Stejně živo je tu i přes den a v odpoledních hodinách. Na jedno sem v karikatuře osmdesátých let chodí spousta místních i přespolních. Spojení s nákupem, večeří i snídaníě je až příliš lákavé a pravděpodobně nenalezne konkurenci.