Kategorie Jak se chlastá

„Myslíš, že bude válka?“ ptám se asociálního filosofa. „Hovno, američtí oligarchové proti těm ruskejm nepudou“ odpovídá. Mohl jsem se klidně zeptat sekretářky na studijním, instalatéra nebo rozjívenýho brigoše, co vybírá prachy pro Greenpeace. Pokud by nedělal pro CIA nebo FSB, jeho odpověď je stejně bezcenná. Čtěte dál

„Chlast, chlast, chlast… bez něj by byl můj život monotónní,“ praví starý brněnský moudro. Nikdo nechce trávit život v ubíjející střízlivosti a po večerech koukat na svý rodinný příslušníky nebo poslouchat starosti svých spolubydlících. Čtěte dál

I Bůh řekl člověku: „Protožes jedl ze zakázaného stromu, země bude kvůli tobě zlořečená! Po všechny dny svého života z ní budeš jíst v útrapách; v potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nevrátíš do země.“ Čtěte dál

„Co sis koupil?“ prohlíží si navzájem parta dělníků mikrotenový sáčky před Albertem na Mendláku. „Dvacet deka vlašáku a čtyři rohlíky,“ říká jeden z nich, aby se na chvíli zarazil a s nepřítomným pohledem dodal: „Ty vole, já to mrdám ten život.“ Od té doby o něm nikdo nic neslyšel. Čtěte dál

To, že heterák, kterej si objedná lattéčko a kouří slimky, je buď návrhář ratanového nábytku nebo naprostej kretén, ví každej pingl od brněnský Alfy po pražskej Les. Ale performance vlastní demence skrze objednávku v hospodě je mnohem spletitější vesmír než odvěká pravda o slim cigaretách. Čtěte dál

Většina z vás má svou mámu uklizenou při nějaké zbytečné práci v kanclu, u které sice nikdo nechápe na co vlastně je, ale po výplatách a o dovolených jsou všichni skoro šťastný. Některý mámy ale nepronikly výběrovýma sítama tak hladce a místo tloustnutí v podnikový kantýně v kroužku podobně naladěných kolegyněk se po nocích v nonstopech hádaj jako pinglice s alkoholikama a feťákama. I když nejsou chytrý, milý, vtipný ani pěkný, těmto mámám patří všechna čest. Čtěte dál

Jsou tři ráno. Dobře zavedenému obchoďákovi s 3D skenery v lněném pyžamu zvoní telefon. Zkušeně ho nahmatává, aniž by musel sundat bavlněnou masku z očí. „To bude pěknej průser,“ napůl si myslí a napůl bručí rozespale nakřáplým hlasem. „Jo?“ odpoví reproduktoru profi-pevným a zároveň příjemným tónem očekávajíc hlas své sekretářky nebo šéfa. Čtěte dál

Pryč jsou ty časy, kdy moje mamka po pětihodinovým sovětským filmu tajuplně mlčela. Bála se přiznat, že vůbec nepochopila, o co šlo, ale zároveň podezírala kamarádky, že ony to daly. Tak radši mlčením předstírala hlubokou kontemplaci nad shlídnutým veledílem. Kamarádky na tom byly ale stejně jako ona a tak si po chvilce společnýho závažnýho mlčení začaly prostě povídat o kravinách. Doby zvláštního pofilmovýho ticha ale odvál čas a o filmech dneska mluví úplně všichni a skoro pořád – v Mýdle, na Skle v Pomaláči… whatever fuck you. Čtěte dál

Všichni to chcem. Hovno muset. Celý dlouhý dny se otáčet v propocený peřině a u toho dělat kulový a válet si šunky. Koukat na televizi a fyzicky cítit přítomnost nudy. Dělat piču celej den, dokud to jde. Bohužel jediný povolání, který doopravdy zajišťuje slast neomezenýho nicnedělání, se jmenuje rentiér. A to tak nějak z principu nemůže dělat každej. Kdo by v tý televizi dělal, když by nemusel do práce? Čtěte dál

Jediný, co naše matky a babičky ještě rozpláče, jsou – kromě cibule – všechny ubohý seriály. “Víš, holky těžší to maj,” zpívaly si zamlada u ohně a ve čtyřicíti jim slova tohohle šlágru dokazuje tvrdá realita rodiny: spratci, co napřed jenom řvou a pak vyrostou a chcou prachy, a jedinou oporou jí má být chlap, co přesně před tímhle utíká do hospody. Chvilka klidu, kdy je starej na pivu a děcka na lítačce nebo taky na pivu, se ale rozplyne mezi praním prádla, lítostí nad vlastním životem a vařením večeře. Seriály tak hrajou roli posledního ostrova emocí v moři cynismu, ve kterým by se jinak nepochopený samice utopily, stejně jako se jejich chlapi utopí časem v chlastu. Čtěte dál