Kategorie Osobnosti

“Kdybych měl na Ford Mustang a musel se rozhodnout, jestli budu vrážet prachy do piva nebo do benzínu, přestal bych chlastat úplně,” přivádí nás v úžas kamarád nad ránem ve Winárně s dvojitým W. Nevíme, co si počít s faktem, že někdo nám blízký touží vyměnit kvalitní alkohol a kulturní zábavu, která jeho konzumaci doprovází, za šitovou nařvanou americkou káru. Ať to probíráme zleva zprava, jediným možným vysvětlením je, že je kretén. Čtěte dál

„Na gymplu jsem psal poezii, dokonce mi vyšla recenze v časopisu Host, že prý jsem nechtěně sebeironický. Taky jsem dělal takové koláže z různých nápisů a názvů kapel a vydal to vlastním nákladem. Proto jsem se přestěhoval do Brna, abych svou tvorbu mohl dál rozvíjet. Taky je tady víc brigád, díky kterým můžu svoje umění financovat. No a tak teď tady sedíme, že jo, v týhle… týhle pěkný funkcionalistický kavárně,“ stydlivě se zasměje hrdina vaší doby a zmlkne. “Jestli teď nevybalí, že jeho rodina má u toho Hradiště aspoň velkej vinohrad, nebude dneska nic,” říká si zase holka na druhý straně stolku. Čtěte dál

Naše generace stojí za naprostý hovno. O tom se na Priglu nikdo nehodlá přít. Žádnej útok proti ní není dost silnej na to, aby vyjádřil její bídu a ubohost ve všech odstínech. Zasloužíme si mnohem, mnohem víc na prdel.  Čtěte dál

Procpat se na tu správnou stranu kamery, hlavou nebo prdelí napřed, je životní náplní každé mediální mrdky. Než se to však člověku podaří, musí projít strastiplným, ale o to dobrodružnějším larválním stádiem mrdničky. Čtěte dál

Redakce Priglu stárne a tak se rozhodla dát konečně teoretické základy svému životnímu stylu. Na této planetě se nenajde fundovanější a důvěryhodnější člověk než profesor David Graeber z London School of Economics a tak jsme ho zatáhli na kafe. Čtěte dál

Už Descartes si všiml, že rádi čucháme k vlastním prdům. Těžko to ale někomu vyčítat, většina z nás nic jinýho než vlastní prdy nemá. Dovednost milovat svý pšouky je jediným softskillem, který rozvíjme opravdu všichni. Na vlastní schopnosti pořádně prdět – krom vážně tělesně postižených – nemá nikdo žádný speciální zásluhy. A to je i důvod, proč je potřeba být na jejich povědomou vůni tak pyšný. Čtěte dál

Obvykle mívá novinářská kariéra vzestupnou tendenci. Začnete na regionální či krajské úrovni a potom už jen postupujete stále výš a výš, až k Pullitzerem nalakovaným hvězdám. Nakonec si tykáte s Gottem, po ránu běháte s Jágrem a občas vám zavolá Klaus, že by skočil na jedno. PRIGL s tímto přístupem k novinařině zásadně nesouhlasí a považuje jej za chiméru, o níž v kavárnách lascivně sní ambiciózní studenti žurnalistky. Důkazem místo slibů je fotbalový reportér Honza, který začínal v první a druhé lize, čím však léta praxe přibývala, tím více uplatňoval své schopnosti v divizi a krajských přeborech. Dnes mu táhne na čtyřicet a ráno si může zaběhat s Drulákem nebo může zajít  na maty s Pacandou. Přesto si na svůj osud nestěžuje. Čtěte dál

Rozcuchaný vlasy, drzej výraz, děcko na krku, 23 let, práce za barem, koncerty s legendárním Závišem, který by ale nevydržela pravidelně kvůli množství chlastu, který se na takových akcích vypijou – Nikola Mucha. Zpívá o chlastu, kocovině a zmařených snech, „Nepojedeš nikam!“ vypráví příběh holky, kterou místo cestování po Evropě čeká leda tak cesta pro tepláky a starosti o dítě. Považuje se za punkerku, která mluví o divnosti. Sešli jsme se v Podnebí. Nikola zrovna držela po Závišově vzoru ramadán: žádný maso, chlast, drogy ani cigára. Po Slovácké epopeji plánuje další desku a zahraje si i na Vyškovským majálesu. Čtěte dál