Mám ráda alternativní divadlo, přeci jen jsem divadelní režisérka. Jediné, co mě na něm sere, jsou herci. Tenhle žánr totiž bohužel přitahuje lúzry jak sleva v hypermarketu.

Moji rodiče a jejich rodiče nebyli pražští dramatici a výtvarníci, nýbrž venkovští pošťáci a živočicháři a tak se místo výsluní prestižních kamenných divadel už několik let protloukám na pokoutných scénách s „herci na inzerát“. Většina z nich jsou naprostí zmrdi.

Tvrdí o sobě, že se profesionálně živí herectvím a že vystudovali nejrůznější herecké školy a konzervatoře. Za ty roky ale můžu říct, že to jsou normální kundy, který by divadelní kumšt nepoznaly, ani kdyby je dusil v podpaží. Iluze o hercích, kteří chtějí prostě jen nezištně hrát a makat na sobě, jsem již dávno změnila na seznam nepoužitelných zoufalců.

Opravdový umělec

“Divadlo, to je prostě z lásky”, dí chlápek ve středním věku. Vystudoval DAMU, ale momentálně se živí masírováním ajťáků. Umělecký životopis má dlouhej jak rulička hajzlpapíru a najdete v něm i “dramaťáček Sluníčko”, kde začínal a „Interaktivní Show Alzheimer pro seniory“ u který nejspíš svou kariéru zakončí.

To, že se „na divadelních prknech nebojí ničeho“ a že „vyzkoušel všechny typy divadla: od pantomimy po site specific,“ dokládá tím, že chodil jako obří plyšový párek v rohlíku po Olympii.

Panická duše uměleckého profíka se ovšem začíná hroutit ve chvíli, kdy má zahrát líbací scénu s opravdovou ženou. Angažmá pak končí definitivně, když se dozví, že by měl opustit město a vydat se na víkendové soustředění do Pozořic.

“Zkoušet v sále vesnické hospody, je opravdu pod moji úroveň, mami”, stěžuje si pak doma u hrnku teplého mléka a odchází dál snít o tom, že si ho jednou všimne velký režisér, který v něm zkušeným okem rozezná dřímajícího genia.

Teoretik

Jeho největší herecké umění spočívá v tom, že předstírá znalost Stanislavského teorie a deklamuje ji po zkouškách i během nich. Sám prý touhle „tvrdou ruskou školou” kdysi prošel, i když není jasný, jak ji uplatňuje během svých vedlejších rolí v českých telenovelách.

Jako všechny ostatní piče se plácá z castingu na casting, a stále doufá, že si ho dánský producent vybere do reklamy na pivo, aby pár měsíců nemusel pracovat. Z hospody odchází rychle, protože zítra v pět ráno odjíždí busem na vesnickou základku odehrát dětskou pohádku. „Je to jen kšeft,“ procedí mezi zuby Stanislavského následovník a nadějný talent do reklamy na Raiffeisenbanku.

Alkoholička

Jen málo lidí je tak v prdeli jako žena-alkoholička. Avšak ještě hůř je na tom herečka-alkoholička, protože ta ve svých báchorkách popouští uzdu fantazii ještě zvrácenějším způsobem než normální poctivý alkáč.

Když vám dojede na zkoušku skromně a talentovaně působící dívka až z Uherského Brodu, zatetelíte se radostí, že jste v kupě hnoje našli konečně člověka, s kterým bude radost pracovat. Ovšem do chvíle, než se z ní vyklube paranoidní vychlastaná psychopatka, která u piva a nekončící řady panáků všem okolo vnucuje, jak si svou kariéru musela vyšlapat z bramborové brázdy až do moravské metropole úplně sama.

Slovo kariéra v jejím podání znamená, že se osobně zná s Monikou Absolonovou a zapěla si v několika Landových muzikálech. Světlá stránka alkoholičky je, že na další zkoušky už nezvládá chodit, protože jednou má její matka rakovinu oka nebo její přítel postý havaroval na mopedu. Na poslední zkoušku přijde už jen proto, aby mi nabídla svou slepou matku jako supervizi.

Páreček

Přijmout do ansámblu milenecký pár je chyba. Ještě větší chyba je, když jsou oba enormě trapní. Kromě toho, že se celou dobu zkoušky navzájem pubertálně hladí, pusinkují a přede všemi rozebírají interní problémy, neřeknou si jinak než miláčku a zlato. O cigárpauzách, které páreček záměrně natahuje, se dozvíme kam pojedou na svatební cestu a kdy hodlají mít děti. O šoustací detaily by se zjevně taky rádi podělili, ale protože se jich na ně nikdo neptá, zůstává u narážek a chichotání.

Tam, kde se trapnost stává skutečným problémem, je moment, kdy má miláček sehrát lascivní scénu s jinou herečkou, zatímco se druhý miláček na to musí dívat a komentovat, jak u toho trpí. Tuto romantickou žárlivost chlapec dívce oplácí tím, že chodí za režisérkou a škemrá pro ni výjimky, aby jeho láska nemusela dělat moc náročné pohyby, protože ji zrovna bolí kolena, nebo se učit příliš složité dialogy.

Pejskařka

Opačný, ale podobně debilní extrém, jako párečky. Nic není v tomhle jobu typičtějšího než třicátnice bez partnera, která stále věří, že jí divadlo dá životní štěstí. Stejně jako všechny ostatní dúry svýho věku nahrazuje vztah pejskem. Když je jí nejhůř, bere ho i na zkoušky, aby se na její výkony měl kdo dívat, a s kým se mohla o pauzách pomazlit.

Je to právě malý psík, se kterým probírá do detailů svou roli, a podle jehož dramaturgického výrazu usuzuje, kde má přidat a kde ubrat na emocích.

Vo co teda de?

Po pár letech společného mrcasení jsem se musela vážně zamyslet, proč se někdo zabývá alternativním divadlem. To, že se hercům nechce zkoušet, bych ještě pochopila, ale to, že na tyhle lúzry pak nepřijdou ani jejich vlastní kámoši, aby na vstupným zatáhli náklady na rekvizity (rozuměj plato vajec a paruku) a jejich vlastní honorář, jde mimo mé chápání.

Nejracionálnější vysvětlení asi je, že představení jsou jen záminkou, aby se „poloprofesionálové“ mohli navzájem potkávat a trumfovat, kdo zná osobně „Jirku” (Lábuse), „Áňu“ (Geislerovou) „Pavlíka“ (Lišku). Je bolestně jasné, že ani Jirka, ani Áňa, ani Pavlík by je na baru nikdy nepoznali ani nepozdravili.

V divadle šlo ale vždycky o iluze. Většina lidí ho dělá stejně jen proto, aby se mohla po pátým pivku před starým kámošem z dětství v putyce v Týništi nad Orlicí tvářit jako novej Kevin Spacey. I ta nejmíň talentovaná pejskařka a nejvypatlanější teoretik dokážou v hospodě na malým městě s gustem zahrát kulturou nasáklého pražáka nebo aspoň – taky čímsi nasáklého – brňáka.