Jsou tři ráno. Dobře zavedenému obchoďákovi s 3D skenery v lněném pyžamu zvoní telefon. Zkušeně ho nahmatává, aniž by musel sundat bavlněnou masku z očí. „To bude pěknej průser,“ napůl si myslí a napůl bručí rozespale nakřáplým hlasem. „Jo?“ odpoví reproduktoru profi-pevným a zároveň příjemným tónem očekávajíc hlas své sekretářky nebo šéfa.

„Honzo, promiň že tě vyrušuju, ale musel jsem tě slyšet,“ zní zjevně podroušený, vzdáleně povědomý hlas. „Kdo je tam, co se děje?“ „Tady Dalibor z gymplu, volám ti, protože mě chytil strach z divadla, rozumíš, z mojí vlastní profese…“ „Seš ožralej vole? Jsou tři ráno.“ „Ano, piju víno, nemůžu usnout“ „Jakej strach z divadla, co tím myslíš?” odvažuje se obchoďák k familiérnější notě vzhledem ke společné pubertální historii. Cítí přitom lehké šimrání humanismu, možná teď bude někomu vymlouvat sebevraždu. U lidí, jako je Dalibor, je tragickej konec neustále ve hře. Alespoň podle obchoďáka s 3D skenery.

V televizi se o tomto problému zatím nemluví. Ovšem deprese, vyhoření a další dosud známé civilizační nemoci jsou ničím oproti problémům, které trápí amatérské teatrology, konceptuální výtvarníky a angažované designéry. „Je mnoho cest, jak tancem vyjádřit mezigenerační odtažitost, ale neinterpretuje si to naše brněnské publikum jako soulož tělesně postižených?” slyší obchoďák nalomený hlas vzdáleného známého a začíná se bát. Možná by ho uklidnilo, že v protější bytovce zní právě do telefonu jednatele půjčovny lešení: „Nevěřil bys, jak lze vyprávět děj změnou frekvence toho stroboskopu. Ze sna se stane realita, obojí na pozadí jednoho bytí, které je vlastně prázdnotou. Říkám si, jestli tou pravdivostí lidi příliš nedemotivuju být aktivní ve světě, chápeš mě…”

Neexistují linky bezpečí pro umělce a extrémní intelektuály a tak si je vytvořili sami ze svých kamarádů, aby je mohli budit s prosíkem o trochu životní zavedenosti. Lidé pečující o „význam” a „vyšší pravdu” se potřebují ujistit, že realita, o kterou se ve svých dílech tak usilovně starají, pořád ještě existuje. „Co děláš zítra?” ptá se Dalibor hlasu v mobilu, zatímco se opilost rychle překlápí do kocoviny. „Tak vstávám vždycky v šest včetně soboty. V neděli si dvě hoďky přispím a řeším takový ty jednodušší věci po mailu z postele,” zní odpověď, po které teatrolog pocítí jemnou slast na těle. „A pak?” dožaduje se pokračování. „No pak se nasnídám, že jo. Já vždycky říkám, že snídaně je základ, i kdyby to mělo být něco malýho. Nastartuje ti to organismus, jseš schopnej přemýšlet na sto procent a to je důležitý, protože v tomhle byznysu jde o velký prachy, neprodávám nějaký skenery do domácností rozumíš.” „A co máš u toho na sobě,” ozývá se netrpělivý hlas rozervance. „Košile a kožený polobotky, to je základ. Nevěřil bys, jak je to pro lidi důležitý, musí vidět kvalitu. I pásek je důležitej. Aji se ti pak jedná líp, když seš sám se sebou v pohodě.” „Děkuju ti Honzo moc, cítím se teď mnohem líp,” zazní naposledy v telefonu Dalibor a spokojeně usíná s flaškou v ruce.

A tak lidé, kteří jsou zvyklí řešit své životní problémy zvednutím telefonu, žijí v symbióze s těmi, kteří umí zvednout i vlastní prdel. Dělníci smyslu a dělníci keše navzájem naplňují své potřeby: kontakt s realitou v prvním případě a pocit dospělé nadřazenosti ve druhém.

Blízká setkání malýho druhu

Občas si i kreslíř komiksů vzpomene na starýho kamaráda a zazvoní u jeho dveří:

„Hele nemáš dva litry? Než dostanu zálohu za ten komiks, co sem teď maloval?“
„Kdy ti ju daj?“
„Tak napřed musím najít nakladatele“
„Ajo, a pak mi vrátíš i ten zbytek, co mi dlužíš?“
„Hele já teď zrovna potřebuju na nájem.“
„Takže dva?“
„Spíš tři. Musím zaplatit telefon“
„Hmm. Tady to máš“
„Nezajdem aspoň na pivo?“
„Můžem, proč ne“
„Pozveš mě, že jo?“

Učit se pokoře

Samozřejmě ne všichni umělci a intelektuálové mají hluboko do kapsy a potřebují si půjčovat prachy od kámošů, co makaj v soukromým sektoru. Někteří umčový lidi maj prachatý rodiče.

Hlubší než závislost na materiální pomoci obchoďáků, je touha teoretiků a autorů všeho možnýho uměleckýho žvástu sát z prsu praktiků jejich espirit plný odříkání, řešení komplikovaných problémů a podnikových školení. To v nich pak vyvolává fantazie o spořádanosti, pravidelnosi a smířenosti s osudem zbytečného, před kterým se naivně snaží prchnout v tvůrčím vzepětí.

Alkohol je lepší než esperanto

Protože lidi mají pocit, že když si během chlastání s někým povídají, jejich alkozávislost je míň závažná, tak se může stát, že u stolu spolu můžou vysedávat i filmový publicista s manažerem rozvoje. Ačkoli jeden zapíjí stresující absenci inspirace a tvůrčí nečinnosti a druhý stresující povinnosti spojené s reorganizací způsobu vyplácení prémií pro zahraniční zaměstnance, chlast smývá rozdíly a kluci si zas rozuměj, jak tenkrát na gymplu. Po pár panácích se navíc jejich problémy začnou podobat a jejich role zaměňovat.

Po čtvrtým rumu v sobě probouzí publicista dřímajícího ducha mediálního magnáta: „Já mám, ty vole byznys plány na super časák o filmech. Bych to dělal úplně jinak než všichni český sráči v oboru, to by se tyvole kupovalo, inzerenti by se hrnuli a ty bys tomu dělal obchodního ředitele. To by šlapalo jak hodinky a pořádně by sme se napakovali.“

Jenže kámoš už nemá na obchody čas, protože se v něm pod vlivem alkoholu vzbudil umělec: „Hele ty vole, já si na služebkách v letadle píšu do deníku, takový postřehy, víš? O filmech co vidím a situace, který se mě stanou, si zapisuju, vzniká tak jakejsi scénář. Myslím, že by stálo za to, aby to někdo viděl a řek mi kam to rozvinout, ten příběh a tak.“

Časem se však umčařům kravaťáci a jiní pracanti začnou raději vyhýbat unavení z dotazů na smysl kancelářské činnosti. A umělcům a teoretikům umění tak nezbývá než o realitě debatovat mezi sebou navzájem.