„Nesnáším to! Vybrat si speciální tři dny v roce, kdy na sebe budeme hodní,“ rozohňuje se v hospodě v předvánočním sentimentu student filosofie a specialista na etiku. „Měli bychom se morálně chovat celej rok!“ vykřikuje a upřímně klopí panáky. Pivo a rum ve všech kámoších u stolu vyvolávají solidaritu s trpícím metafyzikem a každý vytasí historku o trapnosti svých blbých, nudných nebo aspoň nešťastných rodičů, a ještě horších prarodičů. Vánoce.

Dospělí přitom chtějí jenom to, aby se u nich mladiství v rozpuku najedli, tři hodiny vydrželi bez cíga a poté odešli s šrajtoflí plnou prachů z obálek pod stromečkem. Mají ale smůlu, na tuhle habaďůru jim nikdo neskočí. „Zasranej útlak“ procedí mezi zuby drobný anarchista ve flanelové košili a jde se po šestým předvánočním rumu vyblít na hajzl.

Zatímco starci u vedlejšího stolu nadávají na komercionalizaci kdysi prý nádhernýho svátku, kdy to ještě všechno bylo „o lidech, o koledách a o rodině a ne jak dneska o drahejch dárcích,“ mladší generace nemá s dojemným pohansko-křesťanským zvykem slitování.

V řečech neútočí na drahý dárky ale právě na dědkama opěvovaný mezilidský vztahy. „Měl jsem každej rok čtvery vánoce a všude plno drahejch dárků, jen proto, aby se mě zbavili,“ kasá se smutně syn rozvedenýho milionáře, kterej by svý drahý dárky vždycky nejraději rozdal potřebnejm, ale nikdy to nakonec neudělal. „U nás to taky stálo za piču,“ přizvukuje mu syn drobného úředníka, který pod vánočním stromkem nachází vždy jenom LEVNÉ KNIHY. “My si už deset let nedáváme nic,” snaží se trumfnout všechny chladným purismem samozvaný nihilista, kterého v koutku duše hřeje radostná vzpomínka, jak kdysi dostával k Vánocům Lego.

Když filmaři nebo jiný umčaři neví coby, zasadí plytký emocionální vztahy svýho díla do vánočního období a něco „silnýho“ z toho už vyleze samo. Lidi s kaprem v hubě jsou totiž o několik set procent citlivější, než když se jen tak hala bala cpou salámem u bedny po práci. Všechno je tak nějak silnější a něžnější, pročež i největší pesimista zajídá sebevražedné myšlenky rybou.

Krásnýma vánocema se zásadně nechlubí. Nejspokojenější svátky už desítky let probíhají u televize. Rodinná pohoda nastane, až když všichni drží hubu a nacpaní bramborovým salátem koukají na Zlatovlásku. Lidi si navzájem tenhle krásnej kýč nepřiznají, když se zítra ve tři ráno budou ožírat v Mýdle a tak o jejich skutečných pocitech můžeme jenom fabulovat.