Umění se nejde vyhnout. Od malička nás drží pevně za koule. V konfrontaci s ním je člověk nakonec vždycky za debila. Zestárlý, fanatický obdivovatelky Gotta, podnikatelé, co chodí na muzikály čumět herečkám na kozy, hipsterky, který na vernisážích vystavují v legínách samy sebe a další a další players tvoří svět umění, ve kterým nejde zároveň přežít a zachovat si důstojnost.

Nenávidět burany dělá z lidí snoby, nenávidět snoby zas burany. Povýšit se nad obdivovatele Vondráčkové se můžou i fanoušci Kabátů, nad ně se povyšujou tragédi, kteří o samotě s flaškou červenýho poslouchají Pink Floydy a tak to jde až k teoretikům abstraktní opery. Když konečně narazíte na člověka, který dokáže mávnout rukou nad spory fanoušků hiphopu a rocku, zjistíte po chvilce, že je namyšlenější než groupie Davida Černýho.

Zasraná útěcha

„Ta Eva Holubová měla tak těžkej život.“/ „Ten Zdeněk Svěrák má tak rád ty svý vnoučata a je takovej moudrej.“/ „Ten Marek Eben, to je tak slušnej člověk, nemluví sprostě, ani když mu ukradnou disky od auta.“/ „Ten Stropnický s tou Žílkovou mají tak velkou rodinu, já těžko zvládám výchovu toho našeho debila.“ / „Ta Helenka Vondráčková vypadá pořád tak dobře, já vypadám od pětatřiceti jako piča.“ / „Ta Kubišová byla za těch komunistů tak statečná, já jsem byla posranej až za ušima.“ / „Ten Rosák byl šaramantní už, když povídal zprávy za komunistů.“

Chudina potřebuje někoho, kdo by ji utěšil a nabídl dokonalý život už na tomto světě. Naštěstí pro svět špatně placených dvanáctihodinových směn existuje spousta uměleckých idiotů, kteří tuto představu naplňují po okraj. Hrají a zpívají o problémech lidského života, aby ti, kteří nemají problémy, ale skutečný průsery, se po večerech cítili míň v prdeli.

Prosťáček-fanoušek s důvěrou v srdci a silou v paži tahá paleťák nocí se sluchátkama na uších, a celá kapela Chinaski ho přesvědčuje, že „přání se ti vyplní najednou.“ A směna plyne jako voda. „To sako Dykovi nesedí, on je takovej chlapeckej typ, měl by spíš nosit flanelový košile, za tohle moc hlasů nedostane,“ rozebírá manželská dvojice v posteli StarDance, zatímco si jejich dcera střílí za panelákem piko.

Mistři v oboru umění věří, že z nich deset let pucovaná cena Thálie dělá bytosti vyššího významu a ochotně vydávají vlastní životopisy, kuchařky a knížky rozhovorů, ve kterých dopřávají světu svý vybroušený názory na nic. Skladnice aspoň mají co dostávat pod stromeček.

Krok vpřed

„Rodiče by to nepochopili, ti nechápou rozdíl mezi abstraktním uměním a dětskýma malůvkama,“ dává už ve vlaku najevo svoji kulturní nadřazenost studentka fildy z Hodonína. Snaha vystoupit ze stínu maloměšťáckých Sanitku zbožňujících rodičů je spouštějícím mechanismem lásky k výtvarným umělcům, neúspěšným divadelníkům a nezávislým filmařům. Jim pak nebohá holka z maloměsta během studií dějin umění roztahuje nohy a esemeskuje to společným známým: „MA HO DOCELA MALYHO ALE MILUJE STEJNE DOBRE JAKO MALUJE.“ Její klučičí kámoši z uměnověd, kteří nemají zkoksovaným debilům co nabídnout, si po dobu studíí o umění akorát smutně povídají.

Zneužití obchodního cestujícího

Hluboko za vycpávkami skrývajícími ochabující ramena a gelem maskujícím pleš leží po umění lačnící duše bussiness development manažera. „V Berlíně jsem byl na výstavě o krajních duševních stavech, hned po schůzce s obchodním ředitelem Deutsche Bank, kterej teda vo kumštu nemá páru,“ vypráví lidem, kteří za (vydařený) měsíc vydělají to, co on za den. Zatímco jeho známí ze studií mu závidí pravidelný příjem a splacenej barák v Hrušovanech, on jim dokola dokazuje, že v umču za polozaměstnanými kulturology v žádném případě nezaostává.

Nakonec od bývalých spolužáků dostane přednášku o tom, že nejzajímavější výstavy jsou v Brně, že by měl pustit krejcar a že je kapitalista. „Nic, tak já pojedu,“ sbírá se nedoceněný milionář už kolem desáté po třech kafích, zatímco zbytek společnosti se už třese, jak ho při dlouhým tahu plným levnýho vína a sofistikované hudby pomluví. „Já jim tak závidím,“ vypráví pak obchoďák svojí pružné přítelkyni, která druhý den odlítá předvádět spodní prádlo do Milána.

Ani intoš ani bůro

„Vole vy intelektuálové se zabýváte takovýma hovadinama,“ káže zpatra na výletě po Beskydech ekonomický podšéf divize v perfektní outdoor výbavě, aby se za chvíli nenechal zahanbit při debatě o inscenaci Dostojevskýho Idiota v jeho oblíbeném divadle: „Nenene, to co říkáte je dětinský, Myškin by dneska dělal v marketingu, to je oblast, která rozkrývá dobový pokrytectví,“ dává najevo, že mu na vlastní kulturnosti záleží, stejně jako na její aplikaci do praktického života.

Většina Čechů marně hledá střední cestu mezi buranstvím a snobstvím. Ale nachází hovno. Donekonečna se pouští do debat, ve kterých dokazují vlastní kulturní vyspělost a zároveň dřevnost a zemitost, až jim z toho nakonec jebne.