Pryč jsou ty časy, kdy moje mamka po pětihodinovým sovětským filmu tajuplně mlčela. Bála se přiznat, že vůbec nepochopila, o co šlo, ale zároveň podezírala kamarádky, že ony to daly. Tak radši mlčením předstírala hlubokou kontemplaci nad shlídnutým veledílem. Kamarádky na tom byly ale stejně jako ona a tak si po chvilce společnýho závažnýho mlčení začaly prostě povídat o kravinách. Doby zvláštního pofilmovýho ticha ale odvál čas a o filmech dneska mluví úplně všichni a skoro pořád – v Mýdle, na Skle v Pomaláči… whatever fuck you.

Kocoviny s ČSFD

Jestli si někdo myslí, že nejdebilnější komenty v dějinách českého internetu jsou na Novinkách.cz pod článkama o Cikánech, nebyl na serveru ČSFD. „Ve filmu jsem nenašel hlubší myšlenku,“ píše recenzent ve slipech o Crank: High Voltage poté, co Jason Stateham zarazí do prdele tlustému Hispánci brokovnici až po pažbu.

Naživo jsou tyhle filmologie ještě debilnější. „Viděls tohle? / jojo tam hrál tenhle / od toho sem viděla ještě tamto / jo to bylo dobrý / a ještě dobrý je tohle. Viděls to? / jo, to je super. Od stejnýho režiséra je i toto, to je ještě lepší / to jsem neviděla, ale viděla sem od něj toto, skvělý / to je o tom chlapovi, jak chce všechny zabít? / jo a ještě dobrý je toto na podobný téma / tak to sem viděl dvakrát“ konverzuje barmanka v Mýdle se štamgastem několik hodin. Ožerou se, zašukají si a v ranní morální i normální kocovině společně shlídnou další dva, tři filmy. Pak je zase čas jít chlastat.

Domácí štěstí a pořádný kozy

Jsou lidi, co si zdobí Facebook fotkama z lasertagu, grilovaček a dalšíma atributama dobrýho života, všechno je pro ně fajn. Nemají problém se ztotožnit s filmovýma figurama, jako je Chandler z Přátel, nebo Ted z HIMYM. Při grilování pštrosího prsa si gurmánsky povídají o prsách Megane Fox: „Postava celkově dobrá, ale ty kozy jsou umělý a to nemám rád,“ ukazují svůj filmový vkus ve stejném duchu, jako když se baví o nákupu rodinného automobilu vyšší střední třídy.

Bohudík v rámci zachování Domácího štěstí na svoje ženský polovičky takový nároky nemají. Filmy jsou pro ně součástí jedné velké spokojenosti, i když Mel Gibson nadává taxikářům do židů a mlátí svoji ženskou, a ani David Haselhoff už neběhá v trenkách po pláži, ale nechá se natáčet dcerou, jak se válí ve vlastních zvratkách. Nezbývá než čekat až vyjde najevo, že Tom Hanks odchytává na hranicích pětiletý Mexičanky, který pak znásilňuje na nacistický vlajce pod záminkou výuky angličtiny. To by snad jejich reflexi kinematografie mohlo ovlivnit.

Obránci hodnot

„Není trochu moc brzo ráno na všechny ty motorky a výbuchy?“ povzdychne si Bruce Willis po ránu v Pulp Fiction. V pravý český knajpě jdou tyhle vzdychy mnohem dál. Dojem, že „americký kraviny“ kurví citlivou evropskou nebo českou, každopádně ale naši kulturu, přetrvává minimálnmě u lidí, kteří do hospody chodí tak často, že film střízliví neviděli deset let. „Sračky,“ ví předem zasloužilí pivní androši o všem ze země, kde nikdy nebyli.

Tento typ bavení se o filmech má svý specifika, hejtři amerických filmů se totiž baví o něčem, co většinou nikdy neviděli a díky tomu maj jejich kulturní konverzace opravdovou přesvědčivost. „Hovna, hovna, škaredá hovna, Potři, Prsteni, všechno dobrý zkrurvjej ti američani,“ řval před pár lety na Skleněnce ani ne třicetiletý mládenec a mával přitom rukama špinavýma od zvratků. V Blázinci už má dneska filmy zakázaný, prý potom moc vyvádí.

Snadný cíle jsou ty nejlepší

„Ty Češi to neuměj natočit,“ říká Petr Čtvrtníček v Kouři při sledování tančících zaměstnankyň továrny na kouř. Byl rok 1990 a bylo to přesný. Kdo je dneska v obraze tak nadává na českou produkci. „Ten Bolek už je naprosto tragickej,“/ „Viděls Hřebejka, jak se vozí v kočáře po Varech? – Kretén / Ty vole zas Dušek, já se poseru / jediný, co ty Češi uměj je to pitvoření / Nojo, český burani a ty jejich Babovřesky / ze Svěráka bleju. Není nic jednoduššího než vzbuzovat dojem kulturního světáctví nadáváním na českou filmovou produkci, v redakci Priglu o tom víme svoje,

Mýtičtí velikáni

„To točil Visconti,“ kývá důležitě hlavou učitelka na gymplu, když někdo u maturity zmíní film, kterej v životě neviděla. „Tak Jarmush,“ pokýve hlavou její studentka na cigáru před školou při konverzaci o filmu, kterej v životě neviděla. Obě mají jasno: režisérský génius se nezpochybňuje, a to i přesto, že by jejich přirozená reakce na dílo byla: „Ježiš, co to jéééé?“ Ještě lepší samozřejmě je nějakýho režiséra důkladně nakoukat a přečíst si na netu peprný podrobnosti z jeho života a ty pak dávat k dobru,

Filmy do kanclů

„Když se chcete cítit dobře, zajděte si na masáž nohou,“ rozumuje se v jednom filmu Woodyho Allena. Jenže mrňavej newyorskej intoš nikdy nepracoval v kanceláři s luxusním výhledem do dalších dvou kanceláří. A v klimatizovaným prostoru se lidi prostě potřebujou cítit dobře. Za tímto účelem chodí utrácet do kina a o filmech si v kuchyňce s kávovarem intenzivně vykládají.

„To bylo fakt jako ze života,“ rozumuje o filmu plným ženský nevěry chlápek, kterej by svojí ženě namlátil i za studenou večeři. „Tohleto by chlap nepochopil,“ chrání si svůj snový svět před kolegy čtyřicátnice po opakovaným skouknutí Tajností. Sice vůbec nevypadá jak Bittová, do práce jezdí šalinou a její manžel by nezbalil mladou holku ani kdyby ty prachy měl, ale přesto ten film je jejich.

Dojmaři a dojmařice

Depresivnější emo typy pomocí filmů rádi zažívaj něco, co jim chybí. Můžou díky nim lítat dvouplošníkem nad Afrikou a pak v něm uhořet nebo dostat rakovinu a těsně nad hrobem potkat osudovou lásku a rozbíjet s ní skleněné výlohy fastfoodů.

Díky hospodským debatám o filmech aspoň víme, co doopravdy znamená pojem Kulturní vložka. Je to výplň mezi „všechno dobrý, v práci pohoda“ u prvního piva a závěrečným opileckým „všechno v piči, včetně mě!“