Skoro nikdo nechce, aby o něm lidi mluvili jako o líným hovadu, přemoudřelým žvanilovi nebo hospodským buranovi. Už kdysi dávno si proto lidi vymysleli, aby se vyhnuli pravdě o sobě samých, že jsou „slušní“.

„Hele ty cigáni, tak s těma budou ještě problémy, to vám povidám, to nemějte strach“ povídá hospodský a příležitostný sedlák na vesnici, která má v místním muzeu pečlivě zaznamenanou poslední návštěvu kočovných cikánů z devatenáctého století. „No dyt jo, tak furt nečum na tu televizi,“ odpovídají štamgasti a zvou poctivého pingla, kterej se zajímá o politiku a mívá z toho horkou hlavu, na panáka tuzemáku

Slušnosti se dosahuje snadno, stačí neznásilňovat děti, chodit do práce a – pokud nemáte odvahu ojebávat stát – platit daně. Večer telka, semtam nějaký Chorvatsko a z každýho je hnedka slušnej člověk.

Ovšem při stále složitějším rozlišování sociálních skupin slušnost rychle zasmrádne a člověk na výši s ní nechce být spojovanej. Slušní lidi často nedobře vypadaj, žerou bůhví co, jejich kulturní perspektiva končí u nováckých seriálů a humor se stěží vyhoupne na stárnoucí Cimrmanstyl. Neatraktivní slušnost dřív reprezentovaná kšandama u gatí a dneska ponožkama v sandálech někomu zkrátka nestačí.

„No jó no, to jsme my Češi, my se nikdy nepoučíme, pořád budem stejně blbý, nevzdělaný, komunistický stádo chatařů, který volí lidi jako Paroubek,“ káže afektovaně dáma slavící v salónku vinárny nadcházející nejlepší léta jejího života. Poslední tři odpoledne strávila výběrem hader na tuhle oslavu a o kvalitě svýho úboru se po celej večírek vytrvale ubezpečuje, stejně jako všechny ubezpečuje, že se stejně po všem tom nakupování cítila nejlíp, když si koupila v knihkupectví „Havla“.

Od kolébky do hrobu

I když mládež má sklon považovat rodiče za slušný a sama se upínat k dokonalosti, takhle jednoduchý to není. Tuhý symbolický boj mezi dokonalostí a pouhou slušností se odehrává ve všech generacích, na vesnici v chlívě stejně jako v nejdražší kavárně podle neměnných pravidel snobismu a omezenecké připosranosti.

Někdy polevuje až na sklonku života, ale i v důchodovým věku je dáma z lepších vrstev, které komunisti zničili život, ochotná v domově důchodců vyprávět, že se v padesátých letech „ostatní děcka na základce oblíkali jako šedivá masa“, zatímco ona měla „tvídový kabátek a kožené rukavičky, co nám posílala rodinná přízeň z Velké Británie.“

Navzájem se pomlouvající rodiče o tom, jestli je správný cpát děcka do přírodní, anglický, veganský, makrobiotický, klasický, nebo hi-tech školky, pokřivují i své ratolesti. „Ve vaší školce si vůbec nevyprávíte příběhy,“ měří pohrdavě pětiletá holčička svou stejně starou sousedku. „Vy prý máte v jídelně maso z mrtvých zvířátek,“ vysluhuje si na oplátku i ona společenský bodyček.

Vesničani na Úřadě versus vesničani před Úřadem

Aby se spisovatelé a jiní lidi z Prahy vyrovnali s existencí veničanů a mohli se ještě k tomu rozplývat nad jejich kvalitama, vymysleli slovo bodrost. Bodří aka Slušní vesničani udělají zabíjačku pro celou širokou rodinu a známé, z které live uploadují na Facebook fotky s vykrvenou prasečí hlavou bez očí. Bodrá jatka završí ještě bodřejší pitkou, na níž děvčata za zvuků „Duo Yamaha“ vybíhají na parket bosa a pánům během nevinného tanečku sklouzávají dlaně na statné prdelky vlastních neteří.

Dokonalí vesničané se ale nespokojují s bodrostí. A tak, místo zabíjačky, jejímž živelným účastníkům věnují přinejlepším úšklebek, se o víkendech vypravují zánovní Fabií jablíčkové barvy za lepšími příbuznými do větších maloměst, aby jim mohli při čaji a televizi vyprávět, jak celý týden zápasili s administrativou na Obecním úřadě.

Čistota ponožek versus čistota stylu

Slušný člověk se na realitu dívá jako na špinavé místo, které by nejraději pořád čistil a uklízel. A protože ulice a parky nejsou jeho, uklízí u sebe doma. Čisté dítě a čistá předzahrádka jsou vizitkou slušného člověka.

Dokonalý člověk si čistí kromě hader především svůj styl od starých trendů. Každé další honění za čistotou je pro něj známkou povrchnosti. Dohromady to krásně funguje. Slušní i dokonalí mají vždycky pravdu, i když ji má každej z jinýho časopisu a seriálu. Jejich vzájemný neporozumění je ve skutečnosti symbiózou vyššího typu a vede ke spokojenosti samýho se sebou na obou stranách názorové barikády.